KOMENTÁŘ. Pseudoodborníci na Covid mají snadný přístup do médií, na rozdíl od vlády ale nepodléhají průběžné kritice veřejnosti ani novinářů. Zároveň nemají skutečnou zodpovědnost za přijatá nebo nepřijatá opatření a v případě omylu se mohou schovat za to, že přece „jen vyjádřili svůj názor“. Výsledkem je informační chaos a menší ochota lidí táhnout v epidemii za jeden provaz.

V době nouzového stavu, kdy Česko čelilo „první vlně“ koronavirové nákazy, se společnost zdála být sjednocená. Lidé si pomáhali, šili roušky a apelovali na vzájemný respekt: „Moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě.“ Pamatujete ještě?

Česko tehdy epidemii zvládlo díky pohotovým a tvrdým restrikcím krizového štábu a vlády. Ta se po letním rozvolnění pomalu vrací, přesto nejsou tak razantní, jako na jaře.

Důvod je prostý – zatímco „jarní Čech“ měl strach z neznámé nemoci, „podzimní Čech“ nechápe, proč by se měl znovu omezovat, když se „předtím nic nestalo a očividně je stejně většina nakažených bezpříznakových nebo s mírným průběhem“.

Na jednu stranu je taková reakce veřejnosti pochopitelná, právě tehdy ale ale mají přijít na scénu odborníci a skrze média vysvětlit, jak se věci mají.

V diskuzních pořadech však dnes místo toho o koronaviru mluví třeba zubař, onkolog, kardiochirurg nebo třeba anesteziolog. A ačkoli jde bezpochyby o lékařské autority, nejde o epidemiology, virology nebo evoluční biology, kteří se viry dlouhodobě zabývají a kteří teď měli několik měsíců na zkoumání vlastností nového koronaviru.

Lékaři bez roušek

Současnou situaci tak paradoxně dobře charakterizuje úryvek projevu premiéra Andreje Babiše, který k národu přednesl minulý týden: „Téměř každý je teď epidemiolog. Bohužel ale nejvíce polopravd a omylů šíří i někteří lékaři, kteří nejsou epidemiology. A ti svými výroky pak matou ostatní.

Pseudoodborníci na Covid však na rozdíl od vlády nepodléhají průběžné kritice veřejnosti ani médií. Zároveň nemají skutečnou zodpovědnost za přijatá nebo nepřijatá opatření a v případě omylu se mohou schovat za to, že přece „jen vyjádřili svůj názor“.

Jenže jde o názory autorit, lékařů v bílých pláštích, kteří jsou kapacitami ve svých oborech, a lidé jim obecně důvěřují. Běžný člověk si také spíše než fakta vyhledává názory, které korespondují s jeho postoji. Roste tak riziko prohlubování názorové propasti a komplikuje se jednotný postup v boji s pandemií.

Na kritice roušek či, řekněme, méně dramatickém líčení epidemiologické situace svou současnou publicitu získávají třeba prezident České stomatologické komory Roman Šmucler, kardiochirurg Jan Pirk, lékař Lukáš Pollert nebo onkolog a senátor Jan Žaloudík.

Těžko se pak divit, že v Praze, která je nákazou nejvíce postiženým regionem v Česku, protestují stovky lidí proti rouškám – samozřejmě bez roušek a bez rozestupů.

Začalo to Pekovou

V situaci, kdy jeden odborník říká to, a druhý zase něco jiného, je zřejmé, že je společnost názorově rozdělená a zmatená. Ze společného zájmu porazit epidemii koronaviru se tak zcela logicky v záplavě různých informací stalo společenské téma srovnatelné co do citlivosti třeba s migrační krizí. Názory totiž přehlušily fakta. Jde o ukázkový informační chaos.

HlídacíPes.org už v červnu upozorňoval na publicitu molekulární bioložky Soni Pekové, která na jaře plnila média výroky typu, že je virus umělého původu, že na něj nebude možné vytvořit vakcínu nebo že do Česka nepřijde druhá vlna nákazy a koronavirus odsud do několika měsíců úplně zmizí. Žádný z jejích výroků se ale nepotvrdil.

Odborníci z řad epidemiologů upozorňovali, že pro žádné z těchto tvrzení nemá Peková dostatečné důkazy a její přístup je tak z pohledu vědy neakceptovatelný. I tak se bioložka dostala do titulků velké části českých zpravodajských a publicistických médií, včetně těch dezinformačních. Díky tomu tak konspirační teorie o umělém původu viru získaly i pomyslnou záštitu vědecké autority.

Dodejme, že Soňa Peková s novým koronavirem skutečně pracovala a zkoumala jej, což jejím tvrzením dodalo ještě více na věrohodnosti, a je proto i do jisté míry pochopitelné, že dostala v médiích prostor. Chyběl ale kritický rozbor toho, co říká.

V případě zmíněných lékařů, kteří se k pandemii vyjadřují dnes, už je to ale pochopitelné méně. Často se zkoumáním koronaviru nemají společného nic víc než to, že se potkávají s kolegy epidemiology na chodbách nemocnic.

Nikdo není univerzální expert

Tady přichází na řadu zodpovědnost médií. Koronavirus je bezesporu tématem číslo jedna roku 2020 a i když někdo může mít pocit, že to média pokrýváním Covidu přehánějí, lidi to stále zajímá. Toho by ale média neměla využívat pouze ve svůj prospěch.

Pro novináře je také na zváženou, zda trochu nešetřit s experty, nebo těmi, kdo jsou ochotní se k tématu zkrátka vyjádřit. Už dříve to pro HlídacíPes.org shrnul vedoucí Katedry mediálních studií a žurnalistiky Masarykovy univerzity Jakub Macek:

„Buď mají tendenci dělat z některých ochotných vědců odborníky a autority takříkajíc na všechno, a nebo ‚vyvažují‘ hlasy vědců zabývajících se konkrétním problémem hlasem nositelů alternativních ‚pravd‘ a ‚jiných názorů‘.“ Obě cesty jsou přitom podle něj nešťastné, protože ani jedna nevede k tomu, aby lidé byli lépe a důkladněji informováni.

Být expertem v jedné konkrétní oblasti zároveň neznamená být expertem univerzálním nebo dokonce neomylným. Myslet by na to měli jak sami vědci, lékaři a další odborníci, tak novináři, kteří jim dávají prostor.