REPORTÁŽ. Národní ústav duševního zdraví zahájil tříletý projekt, ve kterém bude zkoumat, nakolik jsou lidské mozky schopné synchronizace a jaký vliv na ně může mít umění, konkrétně hudba. Vědci si od něj slibují nejen podklady pro dokumentaci toho, jak umění působí na psychiku člověka, ale také na otevřenost ke spolupráci. A to i v kontextu rozdílných politických názorů nebo životních priorit.

Přicházím do malé podzemí laboratoře Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ). V místnosti mě vítají čtyři vědečtí pracovníci plus další dobrovolnice, která se, stejně jako já, přihlásila do první fáze experimentu.

„Cílem našeho zkoumání je mezimozková synchronizace během poslechu hudby,“ vysvětluje účel setkání Dominika Grygarová, jedna z vedoucích projektu.

Vedoucí studie Dominika Grygarová a Juraj Jonáš. Studii koncipují na tři roky a měla by odhalit, nakolik jsou naše mozky schopné synchronizace. Nebo jak může třeba hudba pomoci lidem trpících autismem. Foto: Tereza Engelová / HlídacíPes.org

„Synchronizaci budeme sledovat pomocí záznamu EEG vašeho mozku a popisem vašich emocí po poslechu hudby,“ doplňuje ji kolega Juraj Jonáš. Podle něj je projekt založen na premise, že když se dva lidé soustředí společně na jednu věc nebo společně dělají nějakou činnost, tak se určité části jejich mozků mají tendenci synchronizovat. Zřejmě o to více, čím více nás ta věc vtáhne.

„My se v rámci našeho experimentu budeme snažit tohle zachytit a zároveň zjistit, co to vlastně znamená, když se část našeho mozku synchronizuje s jiným mozkem. A z praktického hlediska, jak dlouho to trvá? V jakých částech života se to dá případně využít? To bychom rádi probádali,“ vysvětluje Jonáš.

Hudební EEG

Laborantka nám mezitím metrem měří obvod hlavy a nasazuje čepičky, které mají po celém obvodu elektrody. Zatímco na tabletu vyplňujeme dotazník, které písničky bychom si z nabídnutého seznamu chtěly nebo naopak nechtěly poslechnout, vědci do elektrod vpichují solný roztok, který pomáhá přístroji lépe zaznamenávat aktivitu mozku.

Dominika Grygarová mi vysvětluje, že tohle je první ze série experimentů, které budou vědci provádět a vyhodnocovat v průběhu následujících tří let.

„Začali jsme s něčím úplně jednoduchým. Zjišťujeme, zda estetická preference, tedy, když se například dva lidé shodují v tom, že si chtějí pustit stejnou písničku, která je nějak energizuje, jestli to dotyčné synchronizuje nebo ne. Takže v první fázi ještě nemáme žádné kooperační úkoly, ty přijdou až v dalších fázích projektu, kdy budeme například zkoumat efekt různých typů společných činností na spolupráci,“ říká Grygarová a uvádí nás do místnosti, kde se usadíme do křesel mírně natočených k sobě.

Speciálně upravené čepičky do kterých se dá vpravit solný roztok pro lepší vodivost. Snímají aktivitu mozku během experimentu. Foto: Tereza Engelová / HlídacíPes.org

„Nemusíte se na sebe dívat, ale oči mějte v průběhu pokusu otevřené a buďte co nejvíc uvolnění, prosím,“ dostáváme poslední instrukci.

Nervózní nejsem, spíš mi hlavou proudí spousta myšlenek, které s pokusem nijak nesouvisí a je pro mě těžké jejich příval zastavit. Z reproduktorů se line první ukázka. Jak se předtím dozvídáme, píseň, kterou jsme v dotazníku shodně označily jako „oblíbenou“.

„Teď prosím do tabulky vyplňte, jaké ve vás ukázka vyvolala emoce a pocity,“ dostáváme pokyn a celý proces se opakuje osmkrát. Pak si ještě laborantky nahrají zvlášť pohyby našich očí a aktivitu mozku bez poslechu hudby. Ptám se, jestli se experiment bude věnovat i jiným druhům umění nebo bude pracovat výhradně s hudbou.

„Vybrali jsme si hudbu proto, že tu má ráda většina lidí a může se k ní nějak vztáhnout. Výhodou pro nás také je, že účinky hudby jsou už hodně probádané, takže my se můžeme vztahovat už k objeveným věcem a posunout se dál. Dalším krokem je pro nás prozkoumat kontext. Zní to sice banálně, ale je pro nás důležité poznat, jestli dva lidé, kteří se znají, jsou partneři nebo kamarádi, synchronizují lépe než neznámí lidé,“ říká Juraj Jonáš.

„Tak to je asi celkem nabíledni, nebo ne? Je logické, že lidé, kteří spolu třeba žijí, jsou na sebe víc napojeni než lidé cizí,“ namítám.

„Přesně tak, ale my to chceme posunout dál a chceme zjistit, jak se lidé chovají, nejen když se důvěrně znají, ale když jsou tam i další parametry, třeba mají jiný světonázor, politické názory nebo náboženské vyznání. Do jaké míry toto ovlivňuje jejich synchronizaci,“ vysvětluje Juraj Jonáš.

Návštěva galerie na předpis

Říkám, že můj subjektivní dojem z očního kontaktu během experimentu byl, že nejvíc nás paradoxně „sblížil“ poslech písně, kterou jsme s druhou dobrovolnicí obě označily jako „tu nechci slyšet“.

„A to jsou právě zajímavosti, které chceme také probádat,“ usmívá se Dominika Grygarová. „V další fázi experimentu budou dvojice dobrovolníků číst výroky, se kterými budou nějak souhlasit nebo nesouhlasit, budeme pozorovat, jak na to reagují a pak budou plnit úkoly s nějakou estetickou intervencí, například budou spolu vytvářet hudební tóny a my budeme sledovat, zda jejich souhlas nebo nesouhlas s druhým má nějaký efekt na jejich kooperaci,“ říká Grygarová.

První fáze průzkumu. Dva dobrovolníci spolu v jedné místnosti poslouchají různé hudební úryvky a posléze hodnotí, jak působily na jejich emoce. Vědečtí pracovníci mezitím zaznamenávají impulsy v jejich mozku. Foto: Tereza Engelová / HlídacíPes.org

Podle ní chtějí vědci Národní ústavu duševního zdraví nejen odpovědět na otázky, jakou má umění kapacitu lidi sbližovat, ale jestli může ovlivnit například jejich připravenost ke spolupráci.

„Vnímáme, že umění má potenciál pomoci podporovat společnost v nějaké kooperaci, posílit její soudržnost,“ říká Grygarová a Jonáš dodává, že studie na to, jak umění pomáhá v oblasti péče o duševní zdraví, už existují.

„Například ve Velké Británii nebo severských zemích se umění běžně používá v rámci klinické praxe. To znamená, že psychiatr vám může předepsat návštěvu nějaké kulturní akce nebo galerie jako součást léčby. Je to jemnější metoda, ale také funguje dobře jako prevence,“ upozorňuje Jonáš.

V NUDZ teď chtějí v rámci svého experimentu prozkoumat, jakým způsobem se mechanismus vnímání a prožívání umění může projevit v tom, aby lidé lépe spolupracovali, i když mají třeba opačné politické názory.

„My potřebujeme vědět, jak ten mechanizmus funguje, abychom ho pak mohli nějak implementovat,“ říká Jonáš a Grygarová doplňuje. „Potřebujeme ten mechanismus zjistit a nějak empiricky podložit. Podívat se skutečně pod pokličku. Co se lidem děje v mozku, když jsou vystaveni v různém kontextu účinkům hudby a také říct, proč to funguje. Jestli jsou lidé nějakým způsobem propojeni, ještě než začnou spolupracovat a co případně této synchronizaci dopomáhá. Je to z vědeckého hlediska velice zajímavé.“

Pokud budou empirické podklady a vědecká evidence, pak se to může podle badatelů odrazit třeba i v prosazení určité politiky, jako je vstup „umění na předpis“ do zdravotní péče . V každé fázi experimentu vědci zkoumají zhruba 25 až 50 párů. Celého průzkumu se tak zúčastní kolem dvou set párů.