Návrat z komunistického lágru: vysněný život, ale také často konec nadějí

To, o čem snily desetitisíce politických vězňů, se po „amnestii“ v roce 1960 stalo skutečností. Tedy pro ty, kterým se podařilo přežít strádání v komunistických lágrech. Vysněný návrat ale ne vždy dopadl tak, jak si vězněný či jeho blízcí představovali. Po letech odloučení přicházel „jiný“ člověk. „Jiný“ muž se vracel k „jiné“ ženě, k dětem, které si na něj mnohdy ani nepamatovaly. Trvalo nějaký čas, než k sobě našli cestu. A někdy se to nepodařilo vůbec.

Server HlídacíPes.org uveřejňuje v pořadí sedmý text přibližující život politických vězňů a zejména jejich blízkých v 50. letech. Lubomír Vejražka je autorsky zpracovává ze své knihy Nezhojené rány národa a u nás se s nimi můžete setkat v devíti pokračováních.

Kniha vyšla v roce 2012, ilustracemi ji doprovodil Pavel Piekar.  

***

Od jara 1960 prosakovaly zvěsti o amnestii. Muklové však v její příchod příliš nevěřili. Svoboda nakonec přišla. Rozhodnutím prezidenta a vlády ze dne 9. května 1960 o amnestii – č. 54/1960 Sb.

Proč dal režim muklům volnost, ač nemusel?

Jedním z důvodů byla skutečnost, že těžba uranu se přestávala vyplácet. Už nebylo potřeba tolik vězňů, kteří ji v dolech dobývali. Svou roli sehrálo určité uvolnění mezi Východem a Západem. V Sovětském svazu už se propouštělo před pár lety. A pak: strana pevně ovládla stát a už se nebála morálně silných lidí.

Údajně amnestii prosazovali zevnitř strany slušní jedinci. Ale to tvrdili až po roce 1968. Byla to pravda? Lze brát tvrzení bývalých prominentů vážně? Skutečně měli na rozhodnutí o osvobození významný vliv? Opravdu se někde ve vyšších úrovních strany ozvaly zbytky slušnosti?

Autorský výběr z knihy Nezhojené rány národa – VII. část

Amnestie. Svoboda o rok, dva nebo i deset let dřív, než měla přijít, volnost i doživotním vězňům. Někteří ji však nestihli o pár měsíců či týdnů: skosily je úrazy, nemoci, úklady kriminálních vězňů či bachařů. Někoho se netýkala. Např. tzv. přímých agentů imperialistických rozvědek.

Amnestie? Vyhlásili ji s podmínkou na deset let. Tedy žádné naprosté prominutí trestu. Kdo by se v té lhůtě dopustil politického jednání proti režimu, třeba jen nadával na stranu, odseděl by si zbytek. Hrozba nad mukly visela dál. Tedy jakápak amnestie, jen podmínečné propuštění.

Bude na mne čekat?

Amnestie přišla náhle a nečekaně. Ještě včera mohl doživotní mukl jen doufat, že někdy, snad, možná se stane zázrak a dostane se domů, a hle, z ničeho nic se štěstí usmálo.

Leckoho však píchlo u srdce při pomyšlení na ženu.

S někým žila, byť se nerozvedla; sám jí poskytl svobodnou volbu.

Nebo už soud dávno potvrdil rozluku.

Předchozí části:

• V komunistických lágrech strádaly desetitisíce vězňů. Přečtěte si, čím procházeli jejich blízcí
• Šikana, ponižování, vystěhování… Důvod? Manžel seděl v komunistickém vězení
• „Máte návštěvu!“ Slova, která politickým vězňům a jejich blízkým přinášela radost, naději i strach
• Dopis, balíček… mukl věděl, že na něj doma myslí. Oni zase, že se drží
• Nezhojené rány z 50. let: manžela zavřeli komunisté, ona se rozhodla pro rozvod
• „Tvůj táta je kriminálník!“ Čím si v 50. letech prošly děti politických vězňů

I když mukl neměl informaci, zda s někým přebývá, ani mu nic takového nevzkázala, přesto neměl jistotu. Jak je to opravdu? Skutečně se smířila s vidinou sedmnácti let jeho nepřítomnosti? Skutečně bude sama? Někteří chlapi se na to svých manželek při návštěvách ani jednou nezeptali; i jen přemýšlení o tom se vyhýbali. Ale teď se blíží odjezd domů a otázka, jak to vlastně doma vypadá, se vkrádá.

Návraty do neznáma. Život muklovi nabídl zázračné řešení, nečekanou volnost, tedy velkou radost. Ale navrch přidal něco nejistého a možná tíživého. Přebírat nelze.

Nezlob se, ale už někoho mám…

Snoubenka vězně přiběhla po zjištění přicházející amnestie nadšeně ke známé. I její muž kopal uran. „Určitě pustí i tvého Pavla!“ Ta zpráva však nevykouzlila na druhé straně úsměv. Kamenná tvář, v očích zděšení. Ticho. Až po chvíli ze sebe žena vysoukala: „Víš, nikdy jsem se ti nezmiňovala. Někoho mám. Nebývá tu často. Už pět let. Když jsem ho potkala, měl před sebou ten můj ještě osm roků.“ Pavel zazvonil třetí den. Neuměla se naň podívat, vyhýbala se mu, neměla chuť poslouchat příval jeho povídání. Rozpačitá, zamlklá. Chlad. Pochopil. Zůstali sice spolu, ale v napětí. Velice je to vyčerpávalo. Soužití k ničemu nevedlo.

Mukl se vracel a věděl své. Jeho láska nezůstala sama. Naznačila to při návštěvě. Přál si urovnání vztahu. Hned v den propuštění ji přemlouval. I zvýšil hlas a dovolával se manželského slibu. Pohádali se. Odmítla ho mírně, ale neústupně: „Nech toho. Tři roky jsem skoro neměla na jídlo. Franta se mě i dětí tenkrát ujal. Mám ho teď odmrštit? Styděla bych se. Před tebou se taky stydím, ale míň, protože nás jsem nerozdělila já, ale komunisti. Buď rád za kluka i holku, vychovala jsem je a mají tě rádi.“

Vězeň po devíti letech zaklepal na dveře domova. Jedna nastrčená pistole, a takový kus života pryč. Manželka nikdy neuvěřila v jeho nevinu; u soudu vzala řeči o reakcionářích a vrazích vážně. V dopise ho obvinila z podrazu rodiny. Sotva se objevil doma, osopila se na něj: „Jasně jsem ti vzkázala, abys nechodil. Zavinils nám bídu.“ Vysvětlování o pasti nastražené v roce 1951 nechtěla slyšet. Ani židli mu nenabídla, natož posezení, a vystrkala ho z bytu. Zůstal stát před domem jen tak s kufříkem. Skončil na Slovensku. Pomocný dělník na stavbě, ubytovna, samota.

Společně to už nešlo

Některé vztahy přetrvaly roky věznění, ale přesto vyhráno nebylo. Oba se přitom třeba těšili na nový začátek, odhodlaně chtěli navázat na minulost a plánovali po opětovném setkání s partnerem vážit si každé vteřiny s ním, nepochybovali o své toleranci. Žena například léta myslela na manžela, znovu a znovu četla jeho dopisy a nečitelné motáky, připravovala balíčky. Skutečnost po amnestii však šla jinou cestou, než jakou naplánovali, představy se drolily.

Jeden by se vrhl do života, druhý toužil po klidu.

Měli jiné zájmy, jiné názory, jiný pohled na život, jiné hodnoty, jiné cíle.

A navrch řešili spoustu obyčejných, všedních starostí.

Vše bylo šedší a plošší, než doufali. Nerozuměli si.

Žádný zlý úmysl. Osm, deset i více let změní každého. Tak dlouho spolu nesdíleli úspěchy a trápení a obyčejnou existenci, tak dlouho žili jiným rytmem. Roli též mohla hrát prvotní přemíra nadšení a víra ve snadnost nového začátku; když pak místo toho vyvstal nesoulad, snadno se propadali. Z těchto i dalších důvodů mnohé vztahy po amnestii, ač přečkaly mnoho let, přes oboustrannou snahu trpěly a rozpadly se.

Dívka čekala od roku 1953, skoro sedm let. Snoubenec se vrátil roztržitý, neuměl se bavit o obyčejných věcech, nedokázal si s ní povídat o její milované kultuře. Stranil se lidí. Nenašel k té čekáním utrápené bytosti cestu. Odešel. Ne k jiné, prostě odešel a dlouho žil sám. Nemohl si dát příkazem mít ji rád, i když ona tak dlouho vytrvala a věnovala mu své mládí. Později se oženil a měl děti. Ona si ve svých devětadvaceti nedokázala najít vážnou známost. Nakonec se jí narodila za svobodna dcera. Navždy ale myslela jen na něj.

Mukl velice miloval svoji rodinu. Pokaždé, když dostal z domova dopis, ty řádky všem ukazoval, plakal a říkával: „Všechno jim po návratu vynahradím. Ženu obdivuju. Je to světice.“ Rok po propuštění ji opustil. Bylo mu skoro padesát, chytl se dvacetileté blondýny.

Manželka, rodinný typ, až moc hodná a zakřiknutá, žila osm let jen pro děti a vězněného manžela. Chlapa, který se do ní zamiloval, odmítla. Po amnestii se těšila, jak začnou, kde před lety skončili. Jenže on všechno, co udělala a vymyslela, kritizoval. Ji to ponižovalo. Ani to nemyslel zle, spíš z něj mluvila podrážděnost, zlost na všechno a všechny. Jeho nálady se stupňovaly. Utekla od něj.

Vrátí se ten můj?

Snoubenka čekala mnoho let. O amnestii se dozvěděla z novin. Dva dny se nic nedělo. Tolik let nepochybovala o jeho návratu a ani dnes nepochybuje. Ale přece jen něco našeptává: „Jak to dopadne?“ Čeká jedenáct let na tuhle chvíli. A má jen jeden pokus. Už nejde o „někdy“ a „možná“! Teď se rozřeší s konečnou platností: ano – ne. A to záhy.

Tak blízko výhře a radosti.

Tak blízko pádu do propasti a slzám.

Třetí den před ní. Do práce jela nervózní. Moc toho neodpracovala. Nedokázala se soustředit. Ve tři hodiny odpoledne jí volala máma: „Pojeď domů. Zatím nepřijel, ale zazvonil jeho kamarád.“ Doma čekal cizí muž. Vysvětloval: „Slečno, radši žádnou radost. Domů jde ten, komu nezbývá moc k odsezení. To se vašeho přítele netýká.“ Ta zpráva ji zdrtila.

Chvíli věřila, chvíli propadala depresi.

Chvíli skálopevně přesvědčená o návratu, pak zaútočily pochyby.

Nepředstavitelný vnitřní chaos.

Nervozita se prudce zvětšovala s blížící se půlnocí. Seděla proti hodinám a pozorovala jejich ručičky. Posouvaly se zoufale pomalu. K půlnočnímu autobusu šel snoubencův kamarád s ní. Stála netrpělivě na zastávce. Stejně napjatě tady vyhlížela autobus před lety, když nepřišel na schůzku a ona vytušila něco zlého; ten den ho zatkli. A dnes? Kruh se uzavírá? Jen ten čas popoběhl.

Autobus stále nikde. Tolik let vydržela, a teď nemůže dočkat pár minut.

V dáli světla. Autobus se blíží. Je uvnitř? Zatím má naději. Když nevystoupí, co pak? Vteřiny ji dělí od verdiktu. Nejdelší vteřiny v jejím životě. Je připravena unést rozuzlení?

Autobus už je vidět dobře, cestující uvnitř zatím ne. Až teď. Zdá se jí to? Skutečně ho vidí? Napíná zrak. Ještě vteřinku, a bude jasno. Do té vteřiny se koncentruje celý její život, všechna její vůle, celé její čekání.

Už rozpoznává obličeje…

Ano, je tam!

Slzy, radost, mohutný proud emocí. Vystoupil. Stáli proti sobě starší o jedenáct let. Neměl se nikdy vrátit, a je tu! Velikost té chvíle nelze vtěsnat do slov.