Velkou pozornost poroty i hlasující veřejnosti v letošní soutěži Otevřeno x Zavřeno přitáhla negativní nominace Parlamentu ČR za přijetí tzv. náhubkového zákona. Konkrétně jde o letošní novelu zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, která umožní stíhat vydavatelské domy za pomluvu. Drobnou změnu během projednávání zákona načetl poslanec Zdeněk Ondráček (KSČM) a souhlas s ní vyslovily obě komory. Podle kritiků změna omezí svobodu projevu v Česku a povede k cenzuře v médiích.

V kategorii Svoboda projevu dostala novela nejvíce hlasů od veřejnosti a málem i od odborné poroty. Tam zůstala jen pět bodíků (151 vs. 156) za „vítězným“ Vestcem u Prahy (kde šlo o zastrašování aktivního občana redaktorem radničních novin).

Shoda těchto dvou nezávislých posudků, u nichž nelze předpokládat žádnou zvláštní zaujatost, kampaňovitý nátlak nebo touhu po senzaci, signalizuje, že jde opravdu o významný a veřejností pociťovaný problém. I když má zatím spíš podobu tikající bomby nebo tiše bující rakoviny, požírající schopnost společnosti svobodně se orientovat.

Po Novém roce se uvidí

Novela je nebezpečná plíživou autocenzurou, kterou nikdo nikdy přesně nespatří a nezměří. Pouze se stane to, že se veřejnost nebude dozvídat, co novináři a redakce vědí, ale bojí se to zejména o politicích a dalších významných osobách napsat nebo odvysílat.

O co vlastně v nominaci šlo? Obě komory parlamentu na jaře tohoto roku shodně souhlasily s Ondráčkovým pozměňujícím návrhem: mezi trestné činy, za které lze stíhat i právnickou osobu, přidat také slovní trestný čin – pomluvu. To se stalo při prvním projednávání ve sněmovně (161 hlasů pro).

Psali jsme: Revoluce ve stíhání firem: Sněmovna rozšířila okruh trestných činů

Marné naděje Babišova Agrotecu či Metrostavu. Nová úprava stíhání firem na staré případy nepočká

Senát si pak Ondráčkovu specialitu, co se pomluvy týče, ještě „vylepšil“; na návrh Miroslava Antla (ČSSD) vyškrtl tzv. pojistku beztrestnosti. Tedy ustanovení, že právnická osoba se trestní odpovědnosti zprostí, pokud vynaložila úsilí, aby spáchání protiprávního činu zabránila.

Nakonec ale sněmovna při novém projednání senátních změn zákon přijala v původní podobě. Tedy i s pojistkami, které mohou ulevit aspoň velkým společnostem. Co přesně bude muset firma učinit, aby se ochránila před případnými důsledky kroků svých statutárních zástupců nebo zaměstnanců, určí až výkladová praxe po účinnosti zákona. Prezident jej podepsal na začátku června, stíhat firmy podle nové úpravy bude možné od přelomu let 2016 a 2017.

Náhubek nebyl první

Termínem náhubkový zákon je zvykem označovat normy, které omezují svobodu projevu. Prvním takto označovaným zákonem byla novela trestního řádu z roku 2009. Zakazovala například zveřejnit jakékoliv informace o odposlechu, s navazující sankcí podle zákona o ochraně osobních údajů. Při větší závažnosti mohlo jít až o trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji. Zároveň novela zvýšila míru ochrany obětí trestných činů před zveřejněním jejich identity.

Po pár měsících pak ministr pro lidská práva prosadil zmírnění této normy tak, že se přidal tzv. „test proporcionality“. Zákon výslovně umožňuje takové údaje zveřejnit, „odůvodňuje-li to veřejný zájem, pokud převažuje nad právem na ochranu soukromí dotčené osoby“.

Nynější náhubkový zákon se týká zcela jiného rizika pro svobodu projevu. Změna se také odehrává na zcela jiném hřišti, rámec zde poskytuje zákon o trestní odpovědnosti právnických osob.

Ultima ratio – mírnější postih má přednost

Pomluva jako trestný čin, o který poslanec Ondráček možnost stíhání rozšířil, již byla v právním řádu upravena. Fyzická osoba, která se jí dopustila, byla jednak postižitelná trestně, což bylo výkladově vždy chápáno až od určité intenzity takového zásahu do ochrany osobnosti.

Dotčený „pomluvený“ člověk se ovšem mohl domáhat také omluvy a náhrady nemajetkové újmy v občanskoprávním řízení. A zde už žaloba mohla kromě samotného autora -pisatele – směřovat i na redakci média, které spornou informaci pomluvu zveřejnilo. Stabilně pak soudy ukládaly mnohem vyšší finanční sankce právnickým osobám odpovědným za zveřejnění pomluvy než jednotlivcům, kteří pomluvu fakticky vytvořili. Tím byly právnické osoby, působící v mediálním prostředí, tedy především redakce, provozovatelé vysílání a vydavatelství vystaveny dostatečnému tlaku raději třikrát měřit než jednou říznout.

Podle zásady „ultima ratio“ má trestní stíhání nastoupit až tam, kde byly vyčerpány jiné, mírnější formy postihu, tam, kde jejich užití nepřichází v úvahu či jsou zjevně neúčinné nebo nevhodné. To lze částečně pochopit u fyzické osoby – mnohdy je tím, kdo pomlouvá, člověk, na kterém si užitím mírnějších prostředků nikdo mnoho nevezme.

Naopak u právnické osoby, která má sice schopnost pomluvu masivně rozšířit (například vydavatel, provozovatel vysílání, poskytovatel internetového obsahu atd.), lze ale obvykle hrozbou finančního postihu dosáhnout dostatečně odstrašujícího efektu.

Návrh bez racionálního odůvodnění

To je největší vada Ondráčkova „výkřiku do tmy“. Aniž by předložil analýzu vztahující se právě k vyváženosti trestní a jiné represe a subsidiárního uplatnění trestního práva, tedy oné zásady „ultima ratio“ – stíhat až naposled – podložil návrh zcela mimoběžnými, s jádrem věci nesouvisejícími argumenty.

Opírá se výhradně o jakýsi abstraktní pojem rovnosti mezi pachateli. Dal by se shrnout tezí: „Pomluvil jsi, bác po hlavě stejným klackem, ať jsi kdokoli.“. Chybí jakákoli úvaha o dopadu takto formulované trestní sankce do reálného života. Do oblasti médií, jejich plurality, svobody projevu.

Ani nemusím zdůrazňovat, že odůvodnění ani v náznaku neobsahovalo nějaký příklad, dokládající nedostatečnost dosavadní ochrany před pomluvou. Celé odůvodnění je abstraktním slovním cvičením čistě na poli trestního zákoníku, zcela opomíjejícím ústavní rozměr sankcí proti slovním trestným činům. Zde již jsme na hraně svobody projevu, chráněného článkem 17 Listiny.

Co říká Listina základních práv a svobod?

Politická práva

Článek 17
(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.
(2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.
(3) Cenzura je nepřípustná.
(4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.
(5) Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.

Již jen možnost trestního stíhání totiž zásadně omezuje tuto svobodu, žádný vydavatel nechce snášet dva roky vyšetřování, předvolávání, popotahování, advokáty a soudy, i kdyby nakonec jistě věděl, že vyhraje.

Unie vydavatelů možnost kriminalizace vydavatelských domů a redakcí zahrnutím pomluvy mezi stíhatelné skutky kritizovala: „Trestnost pomluvy vůbec, a v případě právnických osob zvlášť, je v rozporu s aktuálními evropskými trendy, kterými je spíše dekriminalizace pomluvy.“ V českém právním řádu podle ní existuje dostatek jiných nástrojů k ochraně osobnostních a dalších práv, zejména omluva a peněžité zadostiučinění.

I další organizace, například Sdružení pro internetový rozvoj, hlasitě upozorňovaly, že pokud se pomluva dostane mezi trestné činy, za něž mohou být společnosti stíhány, povede to k neúnosnému tlaku na autocenzuru novinářů i vydavatelů i k faktickému zavedení cenzury. Hrozba trestů za pomluvu by mohla média odradit od otevírání kontroverzních témat.

Hluchota poslanců

Sněmovna se ve své většině – v závěrečném hlasování pro zákon zvcedlo ruku 134 ze 153 přítomných poslanců – rozhodla racionální argumenty ignorovat. Stačila jí Ondráčkova zdánlivě srozumitelná konstrukce, podle níž nepřijetím jeho návrhu nastala „právní nerovnost, odlišný metr na různé pachatele stejných trestných činů.“

A poslanci tuto falešnou a povrchní rétoriku přijali. Pod taktovkou komunistického poslance pěli jeho píseň o rovnosti. Stačilo přitom prostudovat důvodovou zprávu z dílny ministerstva spravedlnosti. Tehdejší ministryně Helena Válková v ní coby předkladatelka novely upozorňuje, že návrh nezahrnout pomluvu do skupiny trestných činů právnických osob vychází ze zahraničních zkušeností. V některých zemích došlo po zavedení trestní odpovědnosti firem ke zneužívání trestních oznámení v konkurenčním boji, což ochromilo podnikatelské prostředí. Proto některé země pomluvu opět vyloučily a přisoudily ji výhradně fyzickým osobám.

Nejistý je přitom i dopad zmíněné pojistky, která se do zákona dostala na návrh jeho zpravodajky, bývalé ministryně spravedlnosti Marie Benešové (ČSSD) a po krátkém senátním intermezzu v něm i zůstala. Doslova zní takto: „Právnická osoba se trestní odpovědnosti zprostí, pokud vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu zabránila.“

Dopad takového zmírnění do redakční praxe bude ovšem spíše opačný. Nutí vydavatele, aby zavalili redaktory stohem předpisů, nařízení a kodexů, soustředěných do tzv. compliance programů, které mají bránit překročení hranice mezi prokazatelným faktickým tvrzením a pomluvou. Řekl bych, že způsobí ještě větší sebeobranný útěk investigativních novinářů od této hranice než jen samotná trestnost vydavatele. Administrativa a nutnost pětkrát podepsat „byl jsem seznámen s interním předpisem“ vyvolá větší hrůzu než policie.

Krátkozraká jednota

Dnes ještě nevidíme ani neumíme změřit, zda vlivem nové úpravy dojde ke zvýšení autocenzury. Novináři, kteří se s ní setkají, by o ní měli mluvit.

Vidíme ale, že sněmovna i senát jsou necitlivé k lidskoprávním ohledům a základním pilířům demokracie, k nimž svoboda projevu a svobodná diskuse neodmyslitelně patří. Snadno podlehnou chybným argumentům, nevšimnou si skryté nástrahy, pokud nepostačuje jen povrchní lidová a laická obeznámenost a názor z hospody či parlamentní restaurace.

Pro náhubkový zákon hlasovaly všechny politické kluby včetně poslanců, kteří se jinak hlásí k ochraně základních lidských práv. Ani to, že návrh vzešel od komunistů, je netrklo. Převládl sdílený pocit, náhubek nasazený médiím ochrání i je samotné, a to je sjednotilo. Je to ale jednota krátkozraká, jedna z nejhorších, jaké za dobu existence českého parlamentu pamatuji.

Autor: Oldřich Kužílek

Autor je poradcem pro otevřenost veřejné správy Otevřené společnosti o.p.s.