Po měsíci se v Alpách shromáždilo asi 500 Čechoslováků, kteří přešli přes horské soutěsky do Francie:

„To bylo to nejhorší z války. První prosekával v ledovci schůdky. Po jednom za sebou jsme pomalu stoupali do kopců. Z té rýže jsme měli všichni řídkou stolici. Ten před vámi se zastavil, stáhl kalhoty a vydělal se. Tedy moc tlačení to nebylo, spíš to stříkalo. Když jste si nedali pozor, tak jste to dostali přímo do tváře. To bylo příšerný,“ popisuje Jiránek.

Vjeli jsme na ně jak divoši

Ve francouzském Lyonu se přihlásili k cizinecké legii. Na bráně stálo heslo legionářů Légion étrangère pour mourir (vojáci k umírání). Jiránek to komentoval: „Tak na tohle se vám vy*ereme! My tady nejsme proto, abychom umírali.“

Čs. vojáci Při útoku na Dunkerque v roce 1944 (Zdroj: Post bellum)

Po měsíci si československou jednotku vyžádala exilová vláda v Londýně a zběhlí vládní vojáci dostali rozkaz připojit se u Dunkerque k Československé obrněné brigádě pod velením generála Aloise Lišky: „Chtěli mě dát k mrtvolkářům, což byli saniťáci, ale to jsem nechtěl. Chtěl jsem bojovat. Tak jsem se dostal k tankovému praporu,“ vypráví Jiránek, který se účastnil legendární ofenzivy 28. října 1944.

Na konci srpna 1944 přesunuli k Dunkerque Československou samostatnou obrněnou brigádu pod velením generála Aloise Lišky. Jednotka čítala kolem 4000 mužů. Francouzský přístav bránilo asi 12 000 německých vojáků, kteří se na obléhání dlouho připravovali.

Kolem přístavu vybudovali obranná zaminovaná pásma, vzájemně se kryjící pevnůstky a terénní překážky proti tankům. Zničili vodní kanály, čímž zaplavili skoro 60 % předpolí, místy až do výše pěti metrů. Češi chtěli donutit Němce ke kapitulaci, nepustit jednotky z města, aby neposílily ustupující wehrmacht operující na ostatních frontách v Evropě.

Největší útok Češi provedli za svítání na výročí ČSR 28. října 1944. Během rána prolomili německé linie. Wehrmacht utrpěl těžké ztráty, více než 500 mužů. Padlo 150, ostatní byli zajatí nebo zranění. Na straně Čechů zahynulo během tohoto dne 11 mužů, zraněno bylo 36 a 3 zůstali nezvěstní.

„Vjeli jsme na ně jak divoši. Nezapomenu na vyplašené zelené ksichty Němců. Nicht schießen! Ich habe vier Kinder!, volali. Každý měl najednou čtyři – pět harantů, a abychom nestříleli. Tak jsme je brali do zajetí, tam jim bylo dobře,“ vypráví Jiránek.

Boje utichly během příměří v polovině dubna. Němci ve městě kapitulovali až 8. května 1945.

Po válce Bedřich Jiránek nastoupil jako pomocník do nemocnice v Maršově. Přihlásil se do Komunistické strany Československa. Ale ani tak ho jako „zápaďáka“ nikam nechtěli. Hlásil se u železnice, na poště, udělal si školu SNB, ale úřady mu nabídly jediné místo: horník v dolech v Jáchymově. Uran rubal 25 let.

Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.