Na mise mezinárodní humanitární organizace Lékařů bez hranic vyjíždí chirurg Jan Trachta už patnáct let. Často do oblastí, kde jde o život nejen pacientům, ale i samotným lékařům. Jak vlastně jejich život na misi vypadá, co všechno musí umět operovat a jak se pobyt v krizových oblastech odráží na jejich psychice? 

Lékař Jan Trachta to popisuje v rozhovoru pro HlídacíPes.org; mluví zejména o intenzivních zážitcích z Demokratické republiky Kongo, odkud se před nedávnem vrátil.

Ministerstvo zahraničních věcí ohledně cestování do Konga varuje před severní a severovýchodní částí země, kde podle MZV hrozí loupežná přepadení, vraždy, znásilnění či únosy. Vy jste šest týdnů v oblasti Kivu sloužil na misi. Podle čeho se jako otec tří dětí při výběru mise rozhodujete? Co je únosná míra rizika?

Kongo není určitě tak nebezpečné jako třeba mise na Ukrajině. Tam létají rakety, používají se těžké zbraně. V Kongu se maximálně střílí. Jsou tam RPGčka, občas nějaké dělo nebo tanky. Jsou tam nášlapné miny a granáty. Ale na minu nešlápnete, pokud nesejdete mimo cestu. Granát může přiletět, ale pořád to není raketa, která vás zabije.

Když se držíte v dobré vzdálenosti od fronty a aktivních bojů, tak máte pocit relativního bezpečí. I když je trochu iluzorní, což ukázala nedávná příhoda pěti zahraničních kolegů z 60 kilometrů vzdálené sesterské nemocnice. Přehnala se přes ni fronta, všude se střílelo a oni museli být ještě s patnácti místními zaměstnanci tři dny a tři noci zamčení v takzvané bezpečnostní místnosti obložené pytli s pískem. Využili pak chvilky, kdy se přestalo střílet, naskákali do aut a rychle odjeli do jiné nemocnice Lékařů bez hranic, která je dvě hodiny jízdy na sever. Tam si týden odpočinuli a pak se zas vrátili zpátky.

Ptal jsem se pak jejich šéfa, což je původem Konžan, žijící ale ve Francii, jestli nebyl ve stresu. Má doma tři děti, podobně jako já. A on říkal: „Já jsem z Konga, jsem zvyklý, ale tým byl ve stresu hodně.“

Zranění bývají způsobena nejčastěji střelnými zbraněmi a granáty. Většina pacientů přichází s infikovanými ranami. Někdy tak těžce, že pomůže jen amputace. Foto: se souhlasem J. Trachty

Telefony rebelům

Lékaři bez hranic jsou jednou z mála humanitárních organizací, která na místě ještě funguje. Dá se v několika větách popsat co se vlastně na místě děje?

Lékaři bez hranic (MSF) mají na východě Konga 30 nemocnic. V zásadě suplujeme zdravotnický systém, který tam neexistuje. V metropoli severního Kivu je ještě malá nemocnice Červeného kříže, ale jinak na místě už žádné nevládní organizace nepůsobí. Bezpečnostní situace není dobrá, zvlášť po obnovení konfliktu v loňském říjnu. Nemocnice, kde jsem pracoval já, se nachází uprostřed regionu kontrolovaného povstaleckou skupinou M23, která byla z poměrně velkého území schopná vyhnat konžskou armádu a vládní instituce. S vládou bojuje o oblast, kde se nachází hodně nerostných zdrojů.

A nemocnice MSF mají nějaké záruky, že nebudou cílem útoků? Jako neutrální zdravotnická zařízení, kde se může léčit každý, by mohly mít – nebo ne?

U Lékařů bez hranic je standardní praxí, že se takové záruky snaží vyjednat se všemi stranami. Nerozlišujeme mezi vládními vojáky a rebely, přistupujeme ke všem stejně. Pochopitelně, když jsme na území kontrolovaném rebely, tak s nimi musíme být v kontaktu. Například šéfová mise musela každý výjezd auta z naší základny hlásit kolonelovi rebelské skupiny M23. Ten ho musel odsouhlasit a také zajistil, aby na nás jejich vojáci po cestě nestříleli. Takže tahle dohoda platila a stejně tak by platila i na území kontrolovaném vládou.

Musíte nějak zohledňovat, kolik nemocnic máte na území rebelů a kolik na území kontrolovaném vládou? Aby to vyšlo férově? A jak vlastně chápat, že vláda povolí nemocnici na „rebelském území“, kde léčíte i lidi, kteří pak můžou zabíjet její vojáky?

To je vše dopředu dojednané. Jednáme se všemi podle stejných pravidel.

Jaký je ale zájem vlády mít lékaře na území, kde pomáhají jejich nepřátelům?

Převážná část severního Kivu, kde máme zmíněných 30 nemocnic, je pod kontrolou vlády. Mají nás tam rádi a rádi nás mají i rebelové. Na východě Konga fungují Lékaři bez hranic už desítky let a oni to skutečně oceňují. Jsme tam respektováni jako málokde jinde. Například na Haiti jsme řešili v posledních letech několik únosů. V Kongu se toto děje výjimečně. Všichni naši organizaci respektují, protože jsme dlouhé roky jediní, kdo tam udržuje nějakou úroveň zdravotní péče.

A kdo jsou vaši pacienti?

95 % tvoří civilisté. Vojáků je menšina. Když bych to ilustroval na své ranní vizitě na oddělení chirurgie, tak ze 130 lidí na lůžkovém oddělení bylo pět vojáků.

Na dveřích nemocnice visí upozornění, jaké předměty se nesmí dovnitř nosit. Foto: se souhlasem J. Trachty

Rozsudek smrti jako součást hry

Vojáci mají jiné lékaře?

Ono je to poměrně drsné. Když přišel voják s průstřelem nohy, tak většinou dorazil pozdě. Než se k nám dostal přes všechny peripetie jako je vzdálenost, doprava z bojové linie, povolení a tak dále, přišel třeba už 48 hodin od zranění se silně infikovanou ránou a často měl ještě tzv. „compartment syndrome“. Tedy, natolik oteklé tkáně, že už do nich neproudí krev. V takových případech nezbývá než nohu amputovat. Jenže k amputaci musí každému vojákovi dát souhlas jeho nadřízený velitel. Bez ohledu na to, jestli ho to bude stát život nebo ne. A ti velitelé často, řekli, že ne, což pro vojáka znamenalo rozsudek smrti.

A jaké pro to měli důvody?

Protože si myslí, že to není potřeba, protože to nejsou doktoři, nechápou souvislosti. Berou to tak, že je to jejich voják, kterému nebude nikdo řezat nohu, i když tvrdí, že mu tím zachrání život. Amputaci často odmítne i pacient. Když řeknete 18letému klukovi, že není jiná šance na záchranu života, než že mu uřízneš nohu nad kolenem, jeho první reakce je zamítavá. Až když mu pak vysvětlíme, že skutečně zemře, chce se poradit s velitelem. A velitel, který je daleko a není to jeho noha, řekne: „V žádném případě, pošlete ho zpátky.“ My to musíme respektovat, takže pacienta zabalíme, pošleme ho zpátky a on dostane gangrénu a umře. Je to otázka dní, maximálně týdnů.

To je šílené. Skutečně neexistuje způsob, jak velitele přesvědčit?

Vysoký důstojník nebo generál v zemích, kde se skutečně bojuje, to nejsou chlapci z cukru. Vzájemně se posílají na smrt. Nevím, jak uvažují, ale rozhodně ne jako doktoři. Ne jako Lékaři bez hranic, protože my jsme schopni zajistit protézu, rehabilitaci, následnou péči. U vojáků je ale jasná hierarchie. Když nadřízený odmítne operaci, musíme to respektovat. Je to součást hry. Toho, že nás na tom území trpí. Takže léčíme hlavně děti, ženy, farmáře. Civilisty. Pár vojáků, co jsem léčil, těm to dovolili jejich velitelé.

Jaká jsou nejčastější zranění?

Typická zranění jsou průstřely, utržené ruce, nohy z nášlapných min, poranění granátem. Navíc v Kongu nemají sanitky. Jezdí se tam na motorce, takže třeba člověka s prostřeleným břichem přiveze někdo na mopedu.

Plastika obličeje podle Googlu

Jak probíhá den na misi v Kongu?

Ráno odjíždí tým 8-10 lidí. V lékárně vystoupí lékárník a v nemocnici pak dvě anestezioložky, tři chirurgové, supervizor lékařských aktivit, což znamená v podstatě primář, supervizor sester a logistik určený pro chod nemocnice. Těchto osm lidí je koncovým článkem práce asi 400 zaměstnanců, co mise má.

To mi trochu připomíná svážení hereckých hvězd na plac…

No vlastně ano. Takže pro nás jako herce v první linii je tam připraven celý servis. Ráno nejdřív na pohotovosti zkontrolujeme, co přibylo za případy. Pokud je přes noc nějaká urgence, tak funguje jeden ze tří chirurgů, který odoperuje, ale druhý den musí nastoupit normálně do práce. V takových situacích si snažíme vypomáhat, že se třeba druhý den ve tři odpoledne vystřídáme, aby si ten, co v noci operoval, mohl odpočinout.

Je nějaký případ, který Vám z konžské mise utkvěl v paměti?

Ustřelený kus čelisti. Mladému klukovi vybuchl granát u obličeje. Musel jsem mu vyndat rozlámané zuby, vyndat odumřelé kosti a poskládat zbytek tkání tak, že má nakonec funkční a docela hezký obličej. Sice bez zubů, ale funkční. Musel jsem zrekonstruovat celý nos, horní a spodní ret. Toho jsem ještě kus musel odebrat, aby byl obličej souměrný. Ale myslím, že nakonec vypadá dobře.

„Pacientovi vybuchl u obličeje granát. Musel jsem mu vyndat rozlámané zuby, odumřelé kosti a poskládat zbytek tkání tak, že má nakonec funkční a docela hezký obličej,“ říká Jan Trachta o úspěšné plastice čelisti mladého pacienta. Foto: se souhlasem J. Trachty

Jak dlouho trvá taková operace? A kolik jich za den musíte zvládnout?

Tahle trvala tři hodiny. Na sále jste deset, dvanáct hodin denně. Tohle byl jeden z větších výkonů. Ještě jsem docela pyšný na plastiku obličeje jedné mladé ženy. Ta zas měla průstřel pod okem a chyběla jí horní část nosu. Napadlo mě odebrat jí kůži z části mezi obočím a vytvořit jakýsi trojúhelník, který jsem otočil dolů a našil ho na poškozené místo.

Specializujete se na dětskou urologii, nikoliv plastickou chirurgii, kolik času potřebujete, abyste vymyslel podobná řešení? Předpokládám, že na sále není času nazbyt.

Tohle jsem našel na googlu. Zadal jsem si před operací do googlu „laloková plastika na ztrátové poranění proximální části nosu“ a tam vyjede celý článek od jednoho britského plastického chirurga, jak to máš udělat. Přečetl jsem si, na co mám při operaci dávat pozor, co nemám pokazit, aby to fungovalo a pak jsem to za hodinu a půl udělal. Paní byla spokojená a já taky.

Jako válečný chirurg tedy musíte zvládnout vlastně vše. Na žádné specializace se nehraje.

Ano. Musíte zvládnou vše. Musel jsem třeba nahrazovat ustřelenou pažní tepnu, kam jsem musel dál žilní štěp, což za normálních podmínek dělají v Praze jen cévní chirurgové, ale jako chirurg Lékařů bez hranic musíte takové operace zvládnout.

Útěk před rutinou

Co musíte mít za vlastnosti, osobnost, abyste zvládl celou misi? Co tam vlastně jezdí za lidi?

Například jedna francouzská kolegyně, anestezioložka, dělala mnoho let v různých nemocnicích v Paříži. Odrostly jí dvě děti, které už také mají děti a ona se nechtěla nudit doma s manželem, tak začala jezdit na mise MSF. Možná se tedy dá říct, že jsou to částečně lidé, co do jisté míry utíkají ze svých osobních životů, z rutiny. Pak jsou to také lidé, kteří chtějí nabrat nějaké nové životní zkušenosti, vystoupit mimo komfortní zónu života v Evropě. Chtějí si připadat potřební. Život v terénu je naplňující v tom, že lidé táhnou za jeden provaz. Mají jasný cíl a tím je donést na rukou doktora pacientům a ty pak vyléčit.

Sehranost týmu je v rizikovém prostředí určitě důležitá. Pokud ale mezi lidmi, kteří se sjedou prakticky z celého světa, nenastane souhra a spíš si nerozumí, odrazí se to na výsledku mise?

Dost podstatně. Po dvanácti misích s Lékaři bez hranic, které trvaly od šesti týdnů do tří měsíců, vím, že celá práce stojí a padá s týmem expatů a od těch se pak odráží práce místního týmu. Když dojde na takzvanou „Netflix misi“, kde se všichni zavřou na pokoj, málo spolu komunikují, tak se mise v podstatě rozklíží a nechodíte rád do práce.

Mně se to stalo na misi v Libérii, kde bylo dvanáct expatů, kteří se rozdělili do skupinek, a ty se navzájem neměly rády. Já se chtěl kamarádit se všemi, což se ukázalo být problematické, takže jsem to nakonec vyřešil tak, že jsem se bavil jen s místními. Přestal jsem chodit i do expatské jídelny a chodil jsem jíst se sálovými sestrami. Jedli jsme společně z jedné velké mísy a bylo to skvělé. Naopak mise v Kongu byla úplně opačná. Tým si sedl tak skvěle, že bylo těžké se loučit.

To souvisí s další otázkou, která se týká psychiky lékařů po návratu z misí. Jste jistě vůči stresu odolnější než běžná populace, ale i tak si dokážu představit, že návraty nemusí být jednoduché. Setkal jste u kolegů s nějakou formou posttraumatického syndromu?

Myslím, že velmi lehkého. Určitě nedosahujeme traumat, kterým čelí vojáci, co jsou pod palbou nebo jim kamarád šlápne na minu, zkrátka jsou v permanentním stresu. My jsme jinde. Děláme smysluplnou práci, i když přiznávám, že i to nese jistou míru traumatizace. Když se několik týdnů díváte ve zvlášť vysoké koncentraci na těla, která jsou popálená, rozstřílená, zhnisaná, není to zkrátka odpočinkový turnus. A také je člověk kvůli maximálnímu nasazení unavený, nevyspalý, málo jí.

Oběd na sále v pauze mezi operacemi. Foto: se souhlasem J. Trachty

Na zvracení je mi často

A málo jíte proč?

Protože se vám z toho chce často zvracet. Respektive já jsem možná moc citlivý. Určitě jsou chirurgové, kteří se úplně spokojeně najedí, ale u mě to, co vidím a cítím, způsobuje mírnou nevolnost a nemám chuť k jídlu. Takže jsem na misi zhubl pět kilo. Co je ale zajímavé a možná to mají váleční novináři podobně, když přijde loučení a poslední den mise, tak se s těmi lidmi loučíš, brečíš a chceš zpátky na sál.

Čím to je?

Člověk se maximálně soustředí a překonává. Opouští běžné provozní hladiny, kdy třeba řeší i nějaké vlastní trápení. Tady se nikdo neptá, jak se cítíš.

Máte pocit, že žijete na dřeň.

Žijete na dřen a maximálně tady a teď.

Není to ale svého druhu „rauš“? A jak dlouho se to dá vydržet?

Je to rauš. A dá se to vydržet dva, tři měsíce.

Do jaké míry se tedy tato práce dá skloubit s normálním životem? Respektive, jaké je riziko, že člověk po návratu z mise nedokáže vplout zpět do běžné práce a běžných vztahů, aniž by třeba nezačal cítit odcizení nebo nepochopení? Nestává se pak ze života na misi past?

Můžeš se odcizit. Můžeš ztratit přátele, rodinu, vlastně všechno. Pak jsi v zajetí světa humanitárních misí Lékařů bez hranic. Létáš z jedné mise na druhou. S nikým si už nerozumíš, protože jsi vyhořelý, unavený, hotový. Takové expaty už jsem také viděl a nikdy jsem takhle nechtěl skončit, takže jsem si asi po čtvrté misi uvědomil, že je třeba to zkombinovat s normálním životem.

V MSF existuje i pozice takzvaného létajícícího chirurga, který má smlouvu na rok a vykrývá díry na různých misích. Já se setkal s jednou chiruržkou z Polska, která na tom po tom roce nebyla vůbec dobře. Nakonec ji museli evakuovat. Byla už naprosto vyhořelá. To se může stát, když jezdíte moc často. Myslím, že většina doktorů se to snaží vybalancovat.

Můžete umřít, když na vás ukážou prstem

Ještě krátce k situaci v Kongu. Tamní druhé válce, která probíhala v letech 1998-2003, se přezdívá Africká světová válka, protože do ní bylo zapojeno devět zemí a kolem 25 ozbrojených skupin. Jaká je v zemi situace teď?

Hodně jsem si o tom povídal s místními Konžany. Náš primář byl velmi vzdělaný Konžan, otec několika dětí, a ten říkal: „Pořád žijeme v zemi, kde, když ukážeš na někoho prstem a řekneš, že je Tutsij nebo Hutu, může se stát, že tebe nebo jeho někdo na místě zabije.“

Průstřel dolní končetiny. Rány jsou často těžce infikované a někdy nezbyde, než končetinu amputovat. Foto: se souhlasem J. Trachty

Českému čtenáři se etnika Tutsijů a Hutuů pojí asi především s konfliktem a genocidou ve Rwandě.

Toto je pokračováním konfliktu ve Rwandě. Genocida ve Rwandě způsobila, že je dnes tabu přiznat, kdo je kdo. Oni to na sobě poznají, ale nesmí se to říkat nahlas, protože to vede k okamžitému napětí. Ten konflikt se táhne už od roku 1994. Tehdy z Rwandy uprchlo kolem dvou milionů lidí a velmi zjednodušeně řečeno, konflikt se s nimi přenesl do Konga.

Mezi uprchlíky se vmísili i lidé, kteří páchali genocidu ve Rwandě. V uprchlických táborech v Kongu se pak formovaly zárodky různých rebelských skupin. Těm jde v dnešní době spíše o nerostné bohatství v provinciích Severního a Jižního Kivu. O ně bojují s konžskou vládou a armádou. Ta některé oblasti kontroluje, pak zase ne. Konflikt se tam roky přelévá.

Rebelská skupina M23 neboli Konžská revoluční armáda jsou Tutsijové, které má údajně podporovat i rwandská vláda. To znamená, že konflikt, navzdory vyhlášeným příměřím v oblasti, trvá.

Lékaři bez hranic mají jasně apolitickou pozici, takže k politickým věcem se vyjadřovat nemůžu.

Hodně se mluví o vlivu Číny a Ruska v Africe. Všiml jste si při svých pobytech v afrických zemích jejich přítomnosti?

Jsem člověk, co přijel do Konga na pár týdnů pracovat, ale řekl bych, že čínský vliv je zaznamenatelný. Jediné opravené cesty, které tam jsou, udělali Číňané. Těžká technika, inženýři jsou z Číny. Na každém letišti v Kongu vidíte Číňany. A místní říkají, že na rozdíl od Francouzů pro ně aspoň něco postavili. Rusové zatím nikde vidět nejsou. Tam jde zřejmě stále spíše o partikulární zájmy menších skupin.

O Africe se mluví jako o kontinentu budoucnosti. I kvůli obrovským přírodním zdrojům. Má ale Afrika šanci postavit se na vlastní nohy a prosperovat? Nebo potrvá model, který funguje v řadě zemí, tedy zkorumpovaná, slabá vláda a lokální občanské konflikty?

Já můžu odpovědět jedině jako humanitární pracovník. Do Afriky mě poslali Lékaři bez hranic a jezdím tam léčit. Válečná chirurgie není nijak sexy, je vlastně jednoduchá. Od rána do večera jste na sále, převazujete nebo operujete nějaké ošklivé rány. Všechno to smrdí, hnije a není vám z toho dobře.

Moje mise je humanitární. Tváří v tvář jednotlivým pacientům jdou všechny konflikty stranou. Mě nemůže zajímat, proč se tam lidé navzájem vraždí, mě zajímá, že můžu pomoct někomu, kdo by jinak zemřel někde jak ten pes. Bez nás jako pes nezemře a ještě dostane naději, že může prožít i nějaký smysluplný život.