Společná zahraniční politika EU má své limity. „Tak to bylo vždy, pořád držíte to veto, pořád máte Maďary, kteří vetují návrhy kvůli jednotlivým slovíčkům, nebo někdy i zcela bezdůvodně. I to se už ke mně doneslo, že se v Radě děje,“ popisuje Tomáš Weiss v rozhovoru pro Euractiv.cz.

Unie podle něj v řadě otázek balancuje na hraně svých pravomocí. „Nějakou kompetenci EU má, takže se vyjadřuje, ale je příliš malá na to, aby mohla skutečně rozhodovat. Ať už je to koronavirová pandemie, migrační krize, ať už to jsou svým způsobem i fiskální problémy v eurozóně, tvrdí Weiss.“

Text Ondřeje Pleváka vyšel původně na serveru Euractiv.cz, s nímž HlídacíPes.org spolupracuje.

V nedávném komentáři jste napsal, že evropské instituce postupují v koronavirové krizi v rámci svých omezených pravomocí relativně rychle, flexibilně a účinně. Jak si podle Vás vede Evropská komise od svého prosincového nástupu obecně?

Zaprvé si myslím, že je obtížné hodnotit Komisi jako celek, protože její působnost je neuvěřitelně široká. V každé z oblastí její efektivita závisí na spoustě různých faktorů – nejen na tom, kdo tam sedí, ale i jaké má pravomoci, a jaký je kontext. Na hodnocení celé Komise si proto netroufám.

Zadruhé si nejsem úplně jistý, jak moc můžeme plnění povinností ze strany Komise a jednotlivých komisařů hodnotit vzhledem k nestandardní situaci, ve které jsme. Agenda sice běží, poslední minimálně dva měsíce je ale vše v mediálním i politickém prostoru upozaděno kvůli koronavirové krizi.

Koronavirus vytlačí diplomacii

Zajímala by mě konkrétně společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP). Předsedkyně Ursula von der Leyenová při nástupu proklamovala, že její Komise bude „geopolitická“. Vidíte nějakou snahu eurokomisařů skutečně hrát v tomto ohledu aktivnější roli?

Otázkou je, co to znamená „geopolitická“. Určitě se však dá říct, že speciálně předsedkyně von der Leyenová určitě nějakou představu o zahraniční a bezpečnostní politice má, což je myslím velké plus. Zatím jí na to úplně nezbývá čas, stejně jako celé Komisi.

Tomáš Weiss (Facebook: IMS FSV UK)

Část zahraniční politiky je samozřejmě o kontinuitě, například ve vztahu k Rusku. Mám pocit, že v otázce Afriky je Josep Borrell (vysoký představitel EU pro SZBP – pozn. red.) podstatně aktivnější. Při schvalování Komise se objevovaly obavy, jak bude Borrell jako bývalý španělský ministr zahraničí a také Katalánec zacházet s tématem Srbska a Kosova. Podle mě se mu podařilo tyto obavy potlačit, koneckonců se jedná o zkušeného politika.

Představa, že by Komise sama o sobě dokázala najednou pozdvihnout EU na úroveň Spojených států nebo Číny, byla od začátku lichá. Komise to sama udělat nemůže, a jestli se EU jako celku něco takového povede, tak to bude chtít velké strukturální změny, které nenastanou ze dne na den nebo s příchodem nové Komise.

Koronavirová krize do značné míry překryla jakoukoliv jinou agendu. Obávám se, že v následujících měsících bude Komise obrácená pohledem dovnitř, a to na úkor zejména právě zahraničněpolitické agendy. Teď se řeší pandemie, pak přijde na řadu ekonomika, a nebude dost politického kapitálu na to, aby se na globální úrovni dělo něco víc než pouhé udržování současného stavu.

Ještě k té „geopolitické Komisi“, podle pracovních metod EK to znamená, že chce například pravidelně projednávat aktuální mezinárodní otázky. Viděl jste při formování nového kabinetu nějaký impuls ze strany členských států, že právě tuto ambici po Komisi chtějí?

Program Evropské komise je primárně o debatě mezi ní a Evropským parlamentem. Státy si směřování této instituce „ošetří“ tím, že Evropská rada nominuje předsedkyni, a vlády potom jednotlivé komisaře a komisařky. Program Komise je ve skutečnosti směřovaný k Parlamentu, protože ten ji musí dát mandát. Členské státy toto už moc nezajímá.

Jedná se o součást problému, někdy se tomu říká demokratická legitimita, je to i problém komunikace. Komise má určité povinnosti vůči Parlamentu, nějakým způsobem musí také komunikovat se členskými státy, ale s těmi nemá žádný formální kanál, aby jim mohla předložit program ke schválení a udělení mandátu. Zde je dialog kontinuální a Komise dlouhodobě tahá za kratší konec, protože členské státy si ten systém nastavují podle sebe, a aby si udržely co možná největší autonomii.

Čína je partner i rival

Komise, zdá se, bere poměrně vážně dezinformační kampaně z Ruska a Číny v kontextu koronavirové krize. Objevily se však informace naznačující, že unijní diplomacie po čínském tlaku zmírnila svoji kritiku vůči této zemi v jedné ze svých zpráv. Jak se na tuto „kauzu“ díváte?

Upřímně řečeno nemám pocit, že bych měl dostatek informací, abych z toho mohl cokoliv zásadnějšího usuzovat. Nějaká autocenzura v každé diplomatické službě musí nutně fungovat – vnitřní dokumenty vždy vypadají jinak než zveřejněné dokumenty. Diplomacie je založená na jazyku, a nejenom na tom, co říkáte, ale také jak to říkáte.

Na druhou stranu nepochybuji o tom, že nějaké tlaky ze strany Číny existují, ale do jaké míry korekce původního textu překročily nebo nepřekročily zdravou míru, je podle mě v tento okamžik velmi obtížné soudit.

Evropská unie je už od Mogheriniové a její politiky, kterou dokázala se členskými státy domluvit, relativně otevřeně kritická vůči Číně. Borrell tuto linku zopakoval, že Čína je partner, ale zároveň systémový rival. To se poprvé objevilo v evropských dokumentech před rokem nebo dvěma. Četl jsem, že Čína z toho byla dost nemile překvapená, jak otevřeně kritická evropská politika vůči ní je. Borrell drží stejný postoj.

To je další charakteristika evropské zahraniční politiky – pokud se vám podaří něco se všemi členskými státy dojednat, tak jste rád, že to máte, a držíte to. Na rozdíl od normální státní politiky hrozí, že jakmile nějaké téma otevřete, a zkusíte politiku reformulovat, tak výsledek bude nula, a místo posunu vpřed naopak ztratíte. Myslím si, že evropské instituce budou velmi opatrné a budou se držet zhruba v těchto konturách – Čína je partner, chceme s ní obchodovat a budovat multilaterální systém, ale na druhou stranu je systémový rival, protože její představa o uspořádání světa není zcela kompatibilní s tou naší.

Další komplikovaný diplomatický vztah má Evropská unie s Tureckem. Podpořila podle Vás Komise dostatečně Řecko v současném sporu na řecko-turecké hranici, nebo spíše opatrně našlapuje vzhledem k migrační dohodě z roku 2016?

Co jsem zaregistroval, tak podpora Řecka byla poměrně výrazná. Ursula von der Leyenová společně s Charlesem Michelem zemi navštívila a jela se podívat k hranicím. O moc víc politicky udělat nemůžete, zejména v okamžiku, kdy jste na Erdoganovi nějakým způsobem závislí.

Klíčový problém je revize celkového azylového systému EU, což visí na tom, že neexistuje shoda mezi členskými státy. Komise teď může maximálně poskytovat finanční podporu či asistenci skrze Frontex, i to ale záleží primárně na členských státech.

Řada věcí, které se v tento okamžik řeší, jsou podle mě na hraně pravomocí Unie. Nějakou kompetenci EU má, takže se vyjadřuje, ale je příliš malá na to, aby mohla skutečně rozhodovat. Ať už je to koronavirová pandemie, migrační krize, ať už to jsou svým způsobem i fiskální problémy v eurozóně. V případě Facebooku a Googlu a jejich problémů se zajišťováním ochrany osobních údajů Evropanů Komise může říct „takhle ne“, protože na to jí členské státy daly pravomoci. Ale v těch zmíněných oblastech má Unie primárně koordinační a podpůrné pravomoci, ale když státy nechtějí být podporovány a koordinovány, tak s tím Komise moc nenadělá.

Kdybychom to měli tedy obecně shrnout, tak unijní diplomacie naráží na limity, které jí daly členské státy, a musí při jejich překračování opatrně našlapovat.

Přesně tak, ale tak to bylo vždycky. Celá SZBP je takto postavená, sice se to jmenuje „společná“ zahraniční a bezpečnostní politika, ale jedná se vlastně o koordinaci zahraniční a bezpečnostní politiky členských států. Pořád držíte to veto, pořád máte Maďary, kteří vetují návrhy kvůli jednotlivým slovíčkům, nebo někdy i zcela bezdůvodně. I to se už ke mně doneslo, že se v Radě děje.

Pro vysokého představitele je velice obtížné vést nějakou autonomní zahraniční politiku, k tomu nemá mandát. Všemu, co říká, předchází alespoň tiché schvalování členskými státy, nebo se musí velmi opatrně pohybovat uvnitř pozice, kterou Rada schválila. Jeho úkol představuje koordinovat a určovat agendu v Radě, a pak komunikovat její usnesení.

Částečně autonomní politiku může mít v oblastech, kde Komise kompetenci skutečně má – například rozšiřování nebo blízké sousedství.

Chorvatskem to skončilo

Právě v otázce rozšiřování se zdá, že se západní Balkán v posledních letech vytratil z priorit Komise. Proces se navíc kvůli patu mezi státy zasekl. Teď ovšem více věcí naznačuje, že se region do hledáčku Komise vrací. Souhlasíte?

Obávám se, že v nejbližších měsících nebude žádná zahraničněpolitická otázka úplně prioritní. Kapacita zbude pouze na řešení dopadů pandemie a ekonomické zotavení.

Nemyslím si, že by region z agendy EU úplně zmizel. Samozřejmě nic nenaznačovalo tomu, že se Unie rozšíří, ale tak to je už poměrně dlouho. Francouzi řekli vcelku jasně, že Chorvatsko je poslední země, se kterou souhlasí, a následně budou vždy chtít referendum, což automaticky znamená nic. Rozšiřovací procesy fungují, ale kam povedou, těžko říct.

Co se týká Východního partnerství, tak tam velkou část agendy zabírá krize na východě Ukrajiny, Rusko a Krym. To ostatní nějakým způsobem funguje, ale primárně se mluví o ruských sankcích.

Nemyslím si, že by tyto regiony Unie úplně ztratila z pozornosti a vůbec se jim nevěnovala, spíše zůstaly na nějaké normální pracovní úrovni – není zde nějaký významný „průšvih“, který se musí řešit, ale ani perspektiva výrazného posunu vpřed, protože EU má dost svých problémů uvnitř. Myslím si, že do budoucna to bude ještě horší, minimálně na politické úrovni nebude kapacita se tématům věnovat.

I přesto to vypadá, že k nějakému progresu dochází. Severní Makedonie a Albánie dostaly zelenou k zahájení přístupových rozhovorů, eurokomisař Olivér Várhelyi je dost aktivní, a Miroslav Lajčák se bude nově snažit z pozice zvláštního zástupce EU pomoct dialogu mezi Srbskem a Kosovem. EU také zemím západního Balkánu poskytuje rozsáhlé prostředky na boj s pandemií a jejími dopady a další slibuje.

Ano, ale koneckonců Federica Mogheriniová byla také velmi aktivní v dialogu Kosovo-Srbsko, a dokázala zprostředkovat několik průlomových dohod. Není to tedy tak, že by minulá Komise agendu úplně ignorovala.

Zaprvé, jde hodně o okna příležitostí a o to, čeho v tom regionu jde a nejde dosáhnout. Záleží na konstelaci různých politických aktérů. Zadruhé, Unie se samozřejmě snaží pomoct ve svém sousedství, protože když bude tamní populace zdecimovaná pandemií, jak budete s danými zeměmi obchodovat a jezdit tam na dovolenou? Takže ta pomoc je přirozená.

Otázka u jmenování Miroslava Lajčáka je, do jaké míry jde o snahu skutečně pohnout s tématem a věnovat mu větší pozornost, a do jaké míry snaha umístit někam zástupce menšího východoevropského státu. Vím o tom málo, abych dokázal říct, jak přesně došlo k tomuto rozhodnutí.

Tomáš Weiss vystudoval evropská studia v Hamburku a v Praze. Doktorský titul z mezinárodních teritoriálních studií získal na Fakultě sociálních věd UK, kde v současné době působí na Katedře evropských studií. Zabývá se mimo jiné zahraniční a bezpečnostní politikou EU a České republiky.