Jen si doma nechal papíry… Jaroslav Vašek šel od strýce domů – pár set metrů. V době zátahu na partyzány ho kontrolovala hlídka, byl zatčen a dostal se do koncentračního tábora Flossenbürg. Několik dnů před koncem války vyrazil na pochod smrti…

Statný dvacetiletý mladík Jaroslav Vašek se v listopadu roku 1944 vracel od svého strýce domů na statek v obci Prostřední Bečva. Nedošel.

Zastavili ho němečtí vojáci a požadovali osobní dokumenty. Jaroslav jim marně vysvětloval, že vyrazil na cestu jen několik set metrů dlouhou a dokumenty nechal doma. V kraji právě probíhal zátah na partyzány…

Jaroslava zatkli, ztloukli ho a odvlekli do brněnských Kounicových kolejí, kde ho mučili. Po měsíci gestapáckého vyšetřování byl naložen do dobytčího vagonu a transportován do tábora Flossenbürg.

Domů se vrátil za půl roku a vážil pouhých pětatřicet kilogramů.

Jaroslav Vašek se narodil 26. září 1924 v obci Prostřední Bečva na Valašsku. Sedmičlenná rodina Vaškových žila z hospodářství – měli tři krávy, vepře a sedmihektarové pole.

Za války s pomocí sousedů rodina i přes značné obtíže plnila povinné dodávky potravin. Jejich statek se nacházel v podhůří Beskyd, kde operovaly partyzánské skupiny, do zatčení Jaroslava Vaška s nimi rodina ale neměla co do činění.

Němci obklíčili část hor

Státní ministr pro Čechy a Moravu K. H. Frank referoval Adolfu Hitlerovi o potížích s partyzány v západních Beskydech. Přepadali vojenské konvoje, ničili infrastrukturu, zapalovali sklady, skrývali se často ve vesnicích a na selských usedlostech.

K. H. Frank upozorňoval Hitlera, že po Slovenském národním povstání i zde může začít další hnutí odporu, které způsobí významné oslabení wehrmachtu na východě. Hitler reagoval vztekle.

Rozhodl o operaci s označením Tetřev (německy Auerhuhn). Provedli ji ve dnech 16. – 22. listopadu 1944. Německé oddíly v Beskydech obklíčily horskou oblast v prostoru Frenštát pod Radhoštěm – Čeladná – Rožnov pod Radhoštěm, tedy území, kde se nacházela i Prostřední Bečva.

Osmnáctiletý Jaroslav Vašek s kolegy při práci v lese. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Jaroslav v oněch listopadových dnech šel od svého strýce. Zastavila ho německá hlídka, a protože neměl doklady, zatkla ho. Nepomohlo žádné vysvětlování.

Odvezli ho do Frenštátu pod Radhoštěm, kde byl držen v hotelu Bečva, a poté putoval do Kounicových kolejí v Brně. Němci ho podezírali, že je součástí sítě, která kryje partyzány:

„Nechtěli nic slyšet, pro ně tehdy byl každý partyzán,“ říká Jaroslav, který zažil těžko představitelný otřes.

Na konci prosince 1944 ho totiž z dobytčího vagonu vyložili ve Flossenbürgu u obrovského pracovního tábora zřízeného u žulového kamenolomu v Bavorsku.

Vězni museli běžet poklusem k bráně, na které pro výstrahu viseli čtyři oběšenci. Kápové, pomocníci dozorců z řad SS, tloukli vězně obušky přes záda a hlavu.

Koncetrační tábor u kamenolomu

Nacisté od poloviny 30. let minulého století v Německu budovali trestanecké tábory. Zpočátku jim šlo především o rozpoutání teroru vůči politickým protivníkům. Od roku 1936 začaly vznikat pracovní tábory, kde vězni tvrdě pracovali například při výrobě stavebních materiálů. V roce 1938 vznikl v Bavorsku nedaleko československých hranic koncentrační tábor Flossenbürg, byl zřízen u kamenolomu s obrovskými zásobami žuly. Mezi roky 1938–1945 bylo v tomto táboře a v jeho pobočkách vězněno asi 84 tisíc mužů a 16 tisíc žen z více než 30 zemí.

Jaroslav Vašek měl v táboře štěstí. Shledal se tam s krajanem, panem Malínským, a ten mu zařídil práci v kuchyni.

Vězni byli při ranních a večerních nástupech vystaveni obrovskému stresu. Kdo se chvíli zdržel, byl před ostatními umlácen nebo zastřelen.

Jaroslava šokovalo násilí i ponižováním starých a zbídačených lidí. Asi sedm tisíc z nich zahynulo během pochodu smrti v dubnu 1945.

Dozorci vypravili z tábora 22 tisíc vězňů, které donutili jít směrem do Dachau. Vězni umírali vysílením nebo je zastřelily stráže SS.

Poprava?

Jaroslav Vašek popisuje hrůzu a naprosté odevzdání během několikadenního pochodu smrti. Šel ve skupině asi osmdesáti lidí – lidských trosek v otrhaných a páchnoucích vězeňských uniformách, na nohou měli dřeváky. Vězni tři dny nic nejedli.

Měli zato, že je dozorci vedou někam do lesa, kde všechny postřílejí. Třetí den ale zjistili, že dozorci SS zmizeli…

Před vězně vystoupil jeden z pomocníků bachařů a v několika jazycích jim oznámil, že toto je konec války a ať si najdou nějaké německé sedláky, kterým se mají nabídnout na práci.

Antonín Šulák. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Antonín Šulák (* 1921 – †︎ 2016)

Jaroslavův spoluvězeň Antonín Šulák, sportovec a boxer z Ostravy, pro Paměť národa řekl, že z osmi set vězňů z transportu zemřela během prvního měsíce polovina vězňů, převážně to byli staří lidé. Umírali hlady, na nemoci a z naprostého vyčerpání.

Jaroslav se dal dohromady s jedním spoluvězněm, putovali pak jen v noci, protože podél cesty viděli ležet zastřelené lidi ve stejných vězeňských uniformách. Báli se, že po nich budou střílet.

Nakonec vyčerpaní a hladoví překonali strach a zaklepali na dveře stavení. Ještě se stále nacházeli na německém území… Otevřel jim postarší Němec, dal jim najíst, dal jim šaty a jídlo na cestu. Ukázal jim, kterým směrem je Československo.

Autoři textu Mikuláš Kroupa a Scarlett Wilková působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.