Můj dědeček Vlastimil Grygera byl odbojář, voják a dobrodruh. Po působení v Obraně národa za druhé světové války utekl do Sýrie, bojoval ve Francii, bránil Británii a se Svobodovou armádou prošel přes Duklu, kde ho vážně zranila raketová střela. Přesto dál pomáhal osvobozovat Slovensko a Ostravsko. Když jsem letos věnoval jeho uniformu a pozůstalost Vojenskému historickému ústavu, jeho pracovníci to označili za akvizici roku.

Toto je jeho příběh, podepřený jeho vlastními zápisky z válečných dobrodružství a rodinnými vzpomínkami.

Psal se leden roku 1940, na jihovýchodní Moravě ležely spousty sněhu. Můj dědeček zvaný Vlastik se spolu s kamarádem Martinem Obdržálkem chystal k útěku přes hranice. Oba byli vojáky a lokálními veliteli v odbojové skupině Obrana národa na Uherskohradišťsku. V té době začalo kolem zdejší sítě odbojářů po prozrazení stahovat smyčku gestapo. Vlastikovi s Martinem hrozilo zatčení a smrt, proto se rozhodli uprchnout a dostat se k československé armádě v zahraničí.

Kvůli metrovým závějím cestu dvakrát odložili, na potřetí už to vyšlo. „Loučení bylo těžké. Při pohledu na plačící matku a otce se svíralo u srdce. Maminka mne zrazovala až do poslední chvíle. Ale pak, když jsem se jí zeptal, zda mne bude raději vidět nebo nevidět umučeného gestapem, nebo mít to vědomí, že jsem padl na poli cti a slávy pro osvobození vlasti, když při tomto riziku jest též naděje vrátiti se zpět, tu se na mne tak divně podívala a řekla – běž tedy synku! Šel jsem,“ napsal ve své patetické vzpomínce dědeček.

Útěk s podáním ruky od gestapáka

Z východomoravských Sušic zamířili pěšky do Uherského Hradiště za Antonínem Zerzáněm, taxíkářem a autodopravcem, který byl také v Obraně národa. Mladíky však neznal, proto jim z počátku nevěřil.

„Byl právě v garáži, snažil se rozehřát zamrzlý motor auta. Podíval se na nás nějak podezřívavě a o práci v odboji nebo nějakém vození chlapců na Slovenské hranice nechtěl nic znát. Dalo to chlebíčka přesvědčit ho, že nejsme špicli, že chceme ven a že jest nám namále. Konečně se napětí v jeho obličeji uvolnilo a kápl božskou. Tak že prý jo, v jednu hodinu že prý vyrazíme,“ vzpomínal Vlastik.

Nasedli do taxíku a projížděli Uherským Hradištěm. Vtom jim řidič sdělil, že míří k bytu velitele gestapa. Dost jim zatrnulo, než jim vysvětlil, že vozí gestapáky a tak od nich získává zprávy.

„Zastavili jsme před finančním ředitelstvím, pan Zerzáň zahoukal a ejhle, vyšel ‚mocipán‘. Byli jsme dokonce jemu představeni falešnými jmény, podal nám ruku každému a byl jako máslo. A pak se jelo,“ zapsal si dědeček stresující zážitek.

Dnes, nebo nikdy

Cesta byla špatná, ale dostali se na místo určení, asi kilometr před vesnici Strání na úpatí Bílých Karpat, v níž měli kontaktovat hospodského. Před hospodou je však čekal další úlek – parkovala tam limuzína gestapa, kterou před tím viděli v Uherském Hradišti. Když už seděli v hospodě, pět členů gestapa si tam přišlo pro lyže. Na odbojáře se podívali, ale nic neřekli a odešli. Kamarádi si opět oddechli.

Jakmile padla tma a lokál se vyprázdnil, hospodský je zavedl ke spolehlivému převaděči přes hranice, silnému mladému horalovi. V doškové chalupě jeho rodiny dostali večeři, ale pak se dozvěděli špatné zprávy. Do oblasti prý přijelo 300 gestapáků a 400 německých pohraničníků se psy a za poslední dva dny chytili asi deset lidí. Mladík proto cestu ten večer považoval za nemožnou.

Vlastikovi však nutkání říkalo: dnes, nebo nikdy. Pod svícnem je přeci největší tma. A podařilo se mu přesvědčit i své kumpány.

Proto se v devět hodin večer i přes riziko rozhodli vyrazit. „Vybrali jsme si nejneschůdnější cestu. Hromady sněhu bránily v rychlé chůzi a také teplé oblečení a zimáky nedovolovaly rychlý pohyb. Již jen 500 metrů a budeme na Slovensku. Ale těch 500 metrů trvalo věčnost. Nebylo lehké slézti příkrý kopec. Mně se dařilo jakž takž, poněvadž jsem měl okované horské boty, ale moji spoluchodci, ač měli boty dobré, přece nemohli do kopce tak jako já. Vždy jeden krok dopředu a dva zpátky. Asi po hodině námahy jsme se konečně vyškrabali nahoru,“ zní dědovy zápisky.

Roli v rozdílu ve zdolávání svahu mohla hrát i tělesná konstituce. Zatímco můj děda byl hubené atletické postavy, podle vzpomínek armádního generála Sedláčka, nahraných pro Paměť národa, byl Martin Obdržálek statný „stokilový chlap“.

Smolné míjení s bratrem

Hranici vyznačoval široký průsek lesem. Vlastika s Martinem nijak nepotěšila informace od průvodce, že každých pět minut projíždí úsekem hlídka na lyžích a se psy. „Podívali jsme se vlevo a vpravo, nikde nebylo nic, tak hup na druhou stranu. A rychle pryč. Čím dále, tím lépe. Ale řeknu upřímně, kdyby někdo na nás na tom kopci huknul, tak bychom sedli na zadek a možná i salutovali,“ přiznal dědeček.

Nakonec v pořádku dorazili do slovenských Bzinců a zastavili se u průvodcova kamaráda. Pozval je domů a měli opět velké štěstí – právě bylo po zabijačce. Dostali tedy dobře najíst a napít. Důležitá vzpruha po překonání hřebene u Velké Javořiny a před další dobrodružnou cestou.

Když sehnali nějaké peníze a dostali se do Nového Mesta nad Váhom, Vlastik poslal telegram o útěku bratru Oldřichovi do továrny v Povážské Bystrici, kde pracoval. Chtěl ho varovat, protože Oldřich byl také člen Obrany národa. Telegram však přišel v sobotu a Oldřich přitom v pátek vyrazil na víkend za rodiči na Moravu.

„Byl jsem v Považské Bystrici nastoupený do rychlíku směrem na Trenčín. Současně Vlastik s Martinem přijeli od Trenčína, vystoupili před stanicí a šli kolem našeho rychlíku od Žiliny. Ještě prý na mě volali, ale já jsem to nemohl vědět, prý jsem nereagoval,“ napsal později Oldřich v dopise mojí babičce.

Tak se minuli a Oldřichovi to přineslo smůlu. O jejich útěku se dozvěděl až doma. A když se v pondělí vrátil do práce, čekal ho okamžitý vyhazov. Agilní vrátný totiž telegram mezitím předal slovenské státní bezpečnosti. Vlastik s Martinem přitom pokračovali dál na svou náročnou pětiletou cestu.

Prohlédněte si fotogalerii ze života Vlastimila Grygery

PŘES BEJRÚT NA ZÁPAD

Kočovníkem od dětství

Vlastik se narodil v roce 1915 v Ostrožském Předměstí v chudé učitelské rodině. Měl tři bratry a sestru, ze sourozenců byl věkově přesně uprostřed. Kvůli otcově snaze zajistit rodině lepší živobytí a jeho radikálním politickým názorům se museli často stěhovat.

Otec Ludvík byl spoluzakladatel buňky komunistické strany a vystoupil z římskokatolické církve, což mu v silně katolické oblasti dělalo potíže. Do obecné a měšťanské školy proto Vlastik chodil téměř každý rok v jiné obci. Právě to ho však možná zocelilo a připravilo na pozdější válečné putování.

Otec později pod tlakem komunistickou stranu opustil a stal se sociálním demokratem. Z Vlastika chtěl mít učitele, stejně jako z jeho dvou starších bratrů. On se však rozhodl pro obchodní akademii v Uherském Hradišti.

Doma se často vedly politické debaty. Vlastik jim jako dítě nerozuměl, ale pod jejich vlivem se z něj stal velký rusofil. Při volbě jazyků na obchodní akademii si proto zvolil ruštinu. To ještě netušil, k jaké příležitosti se mu jednou bude hodit.

Od dragounů do podzemního odboje

Po maturitě v roce 1935 Vlastik nastoupil k firmě Baťa ve Zlíně jako čistič bot. Dělal pak v osobním oddělení prodejen, prodavače a pedikéra, později v reklamním oddělení a v Baťově tiskárně. V říjnu 1937 musel kariéru přerušit, protože mu začala povinná vojenská služba. A ta otevřela zásadní kapitolu v jeho životě.

Do armády nastoupil u desátého dragounského pluku v zakarpatském Mukačevě. V roce 1938 zažil mobilizaci a okupace roku 1939 ho zastihla v Prešově na Slovensku v hodnosti četaře aspiranta. Po vyhlášení Slovenského štátu zažil „vyhazov“, jak to sám označil, od tamější fašistické vlády a armáda ho přesunula do Olomouce.

Když mu po roce a půl končila základní vojenská služba, zůstal v uniformě a po likvidaci československé armády Němci přešel do odbojové organizace Obrana národa, která se tehdy rodila.

Stal se velitelem okrsku zahrnujícího několik vesnic na Uherskohradišťsku. Aktivit Obrany národa se účastnili také otec Ludvík a nejmladší bratr Oldřich. Z počátku tato podzemní organizace vytvářela velkou teritoriální síť a plánovala povstání. Němci ji ale brzy začali odhalovat a ničit. Tak došlo i na oblast Uherskohradišťska, kde gestapo Obranu národa zlikvidovalo ve dvou vlnách v letech 1940 a 1941.

Ilegálem na balkánské cestě

Vlastik s Martinem tedy odešli právě včas a rozhodli se raději „se zbraní v ruce zúčastnit osvobození naší vlasti“. Zřejmě velkou část války strávili spolu, ale protože většina zápisků mluví jen o Vlastikovi, věnujme se ve vyprávění pouze jemu.

Po útěku přes hranice dědeček prošel ilegálně Slovenskem a dostal se do Maďarska. Tam strávil tři dny ve vězení za ilegální přechod hranic, načež ho úřady spolu s jinými uprchlíky předaly na francouzský konzulát v Budapešti.

Odtud opět nelegálně pokračoval pěšky do Jugoslávie a v srbské Subotici ho čekalo další vězení na 48 hodin ze stejných důvodů jako prve. Následoval převoz do Českého domu v Bělehradě. Tam se Vlastik přidal k dalším asi 220 uprchlým Čechoslovákům, kteří na falešný francouzský hromadný pas vycestovali přes Řecko, Turecko a Sýrii do Bejrútu v dnešním Libanonu. Tím dědeček zdolal takzvanou balkánskou cestu.

V Agde mezi komáry a potulnými psy

Byl březen 1940 a Vlastik v Bejrútu dobrovolně vstoupil do francouzské cizinecké legie. Podepsal smlouvu na pět let, aby se mohl dostat do vznikající československé armády ve Francii. To se mu podařilo, nákladní lodí se spolu s dalšími kolegy přeplavil do Marseille. A 27. března, zhruba dva měsíce po svém útěku, se dostal až do tábora v přímořském francouzském městě Agde, kde se československé jednotky shromažďovaly.

Stejně jako jiní však musel být rozčarovaný. V Agde, v bývalém koncentračním táboře pro španělské republikánské vojáky, sloužil jako vojín i spisovatel Jiří Mucha, syn slavného malíře Alfonse. Zdejší těžké poměry popsal v knize Podivné lásky, kterou jsem našel v babiččině pozůstalosti. Na jedné z fotografií v knize je dokonce Vlastik zachycený, a je možné, že se s autorem znali.

Podle Muchových vzpomínek táborem vanul ostrý severák, který zvedal mračna prachu a zanášel je vojákům do jídla. V okolí byly bažiny a v táboře stále zespodu prosakovala mořská voda, v níž se líhla mračna komárů. Běžní vojáci žili v bídě spolu s potulnými psy. Fasovali boty bez podrážek, kabáty bez knoflíků, pošťácké čepice a těžké pušky z počátku století.

K tomu „museli snášet šikanování arogantních, dobře placených důstojníků ve vyleštěných holinkách. Možná že tak vypadala předválečná vojna, protože to nikoho zvlášť neudivovalo. Tiše nenáviděli své nadřízené a ti zase pohrdali jimi,“ napsal Jiří Mucha.

Příchozím se proto rychle rozplývaly romantické představy o vojácích-osvoboditelích, jimiž se chtěli stát při útěku z domova. Přesto poměry snášeli a zůstávali. Láska k vlasti a chuť za ni bojovat byly silnější než pocit nepohody.

Do Anglie svatební lodí egyptského krále

V Agde Vlastika nadřízení přidělili do jednotky SPO – Smíšeného předzvědného oddílu se základnou v městečku La Palme. Jeho francouzský pobyt však netrval dlouho. V červnu 1940 Francie padla a tamější armáda se začala hroutit. Z československých jednotek část lidí odešla – hlavně ti, kteří už před tím žili ve Francii a měli zde rodiny. Zbytek musel ustoupit do přístavu Séte.

Odtud vojáky postupně odvážely lodě do Anglie. Vlastik se dostal pryč až s poslední skupinou uprchlíků. Jeho jednotku zachránila anglická válečná torpédová loď a v Gibraltaru pak dědeček přestoupil na loď Mohamed Ali El Kebir.

Nebylo to ledajaké plavidlo. Původně britský parník po své výrobě ve 20. letech pendloval Panamským průplavem mezi chilským Valparaisem a New Yorkem. Před válkou ho zakoupila jedna egyptská společnost a přejmenovala ji po bývalém egyptském panovníkovi. A roku 1938 posloužila i jako loď pro svatební líbánky egyptskému králi Faroukovi.

V březnu 1940 ji však zabavili Britové a dali jí mnohem prozaičtější určení – vyčlenili ji pro přepravu vojáků. Tentokrát převezla skupinu zbídačených Čechoslováků do Liverpoolu. A dědeček měl opět obrovské štěstí. Loď vysadila vojáky v Anglii 7. července, ale přesně měsíc nato ji u pobřeží Irska potopila německá ponorka U-38, se ztrátou téměř stovky lidí.

ČTYŘI ANGLICKÉ ROKY

Rozbroje v československých řadách

Britové Čechoslovákům pro první tábor vyčlenili plochy rozlehlého parku u zámku Cholmondeley nedaleko Liverpoolu. Bylo to polní ležení, vojáci bydleli ve stanech a myli se pod širou oblohou. Jak si děda poznamenal do fotoalba, bylo tam „krásně v létě, ale ne moc hezky na podzim – nejlepší způsob, jak získat reumathismus“. Nejspíš netušil, že tím předpovídá svou nepříjemnou poválečnou budoucnost.

Vojáci, kterých byly asi čtyři tisíce, v Cholmondeley strávili několik měsíců. Vlastik, nadále člen jednotky SPO, se tu účastnil výcviku. Zapojil se také do společenských aktivit skupiny několika desítek mužů z jeho rodného moravského Slovácka, kteří se v táboře starali i o muziku.

Po porážce ve Francii však československá armáda i zde zažívala nepříliš šťastné chvíle, což mělo původ už v popisovaných poměrech ve Francii. Mezi vojáky se vyčlenila skupina asi 500 vzbouřenců – komunistů a bývalých členů mezinárodních jednotek ze španělské občanské války.

Byli nespokojení s velením při bojích ve Francii i s politickým zastoupením v exilové vládě. Prezident Beneš do tábora osobně přijel i se svou chotí Hanou a snažil se situaci uklidnit. To se mu však nepovedlo, vzbouřence nakonec armáda odzbrojila a vyloučila ze svých řad. Čekal je pak dlouhý pobyt v britských internačních táborech a jen část se později do armády vrátila.

Rozčarování z velitelů

Vlastik se k nim nepřidal a zůstal. Ale své nadřízené, Benešovo vystoupení a vůbec celé působení československých jednotek neviděl v právě ideálním světle. Bylo mu líto, že „Španěláky“ a komunisty nikdo nepřesvědčil, protože tím armáda ztratila své nejlepší bojovníky proti fašistům.

„Vše vyřízeno kompromisem, důstojníci tím zakryli svou neschopnost prokázanou jasně ve Francii. A tito důstojníci jsou opět u vesla. Co nás čeká, budou-li vládnouti také doma po válce? Bude to opět armáda, jež v rozhodném okamžiku, jako v roce 1938-9, zklame?“

Na jiných místech ve fotoalbu zase píše: „Uvažoval pan Ingr (generál a nejvyšší velitel – poznámka autora) někdy o duši československého vojáka? Asi sotva! …Pan president v rozhovoru s generálem Ingrem – co si asi povídají? Jsou spokojeni? Dovolil bych si pochybovat… Smutná přehlídka končí, přehlídka mužů, jež se snažili být vojáky… Jest toto armáda? Kdo viděl tuto hrstku, sotva by to řekl…,“ poznamenal si dědeček.

A k Benešovu vystoupení roztrpčeně dodal: „Přišel jsem, viděl jsem a nic jsem neučinil!“ Poněkud odlišný pohled na často heroizovanou československou vojenskou účast v Anglii.

Druhou a závěrečnou část pozoruhodného životního osudu Vlastimila Grygery nabídne HlídacíPes.org v pátek 30. září. Přečtete si o:

• cestě přes Bagdád až na Ukrajinu 
• těžkém válečném zranění
• podílu na osvobozování československého území a boji s banderovci 
• poválečném rozčarování a koketování s komunismem
• i marné snaze ještě v dobách těžkého komunismu přejmenovat Gottwaldov zpět na Zlín a vrátit zlínskou sochy Masaryka na místo, odkud ji komunisté v roce 1948 odstranili

Autor je novinář na volné noze, věnuje se hlavně architektuře, památkám, designu a ekonomicko-byznysové žurnalistice