Třetím rokem již trvá válka, kterou proti Ukrajině rozpoutalo Rusko. Stále tak narůstá počet lidí, civilistů i vojáků, kteří trpí celým spektrem psychických problémů. Mimo jiné může jít i o trvalou změnu osobnosti vlivem mučení a nelidského zacházení. Zároveň je to 60 let od přelomové práce psychiatra Leo Eitingera, rodáka z Lomnice u Tišnova, v níž popsal dlouhodobé účinky a dopady nadměrného stresu.

Lidé zasažení válkou trpí řadou psychických problémů jako jsou úzkosti, deprese, panická ataka a potíže se spánkem. Rozšířená je posttraumatická porucha, syndrom, kterým trpí vojáci i civilisté, a typicky se vyskytuje u lidí vystavených mučení, kteří prošli zajetím s hrozící možností smrti a jinými situacemi ohrožujícími život.

Jak upozorňuje Jan Vevera, přednosta Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Plzni a dříve i vrchní psychiatr Armády ČR, toto porucha byla dobře známa vojenským lékařům; v odborné literatuře se vyskytovala pod názvy jako „vojákovo srdce“ nebo šok z výbuchu granátu. Méně známé ale byly trvalé změny ve struktuře osobnosti, které strádání a mučení může vyvolat.

Právě na uznání diagnózy „Přetrvávající změny osobnosti po katastrofické zkušenosti“, dnes nesoucí označení F62.0, má klíčový podíl psychiatr českého původu Leo Eitinger. Ten stál i u začátku tehdy zcela nového oboru – viktimologie.

K tomu, aby Leo Eitinger došel v životě tak daleko, potřeboval i notnou dávku štěstí. Nenarodil se do ideální doby, ani na ideálním místě planety.

Oboru, který je zaměřen především na vztah oběti k pachateli a trestnému činu, na následky trestného činu z hlediska oběti a na snahu obětem pomoci. Sám Eitinger byl jednou z obětí nacistické ideologie. Dokázal však přežít a s děsivou zkušeností se vyrovnat.

Krátká chvíle hezké budoucnosti

Svou drsnou životní zkušenost z věznění v koncentračním táboře Osvětim či Buchenwald dokázal Leo Eitinger ve své profesi využít.

Udržel si vědecký odstup a prokázal, že takzvaný syndrom koncentračního tábora, popsaný krátce po druhé světové válce, nesouvisí – jak se původně předpokládalo – s osobností pacienta před onemocněním, ale je spojen s krutostí, délkou věznění a konkrétními zkušenostmi v koncentračních táborech.

Letos je to rovných 60 let od vzniku jeho přelomové práce, detailní studie „Norští a izraelští přeživší z koncentračních táborů“. V roce 1996 ji Mezinárodní společnost pro studium traumatického stresu oficiálně zařadila mezi nejvýznamnějšími díly o traumatu.

Leo Eitinger zemřel v Oslu v říjnu 1996, jeho odkaz stále udržuje Univerzita v Oslo. Každoročně uděluje Cenu Lisl a Lea Eitingerových za lidská práva. Vedle psychiatrie byl totiž Eitinger, spolu s manželkou, velmi aktivní ve veřejném prostoru i v oblasti prosazování lidských práv, boji proti bezpráví a rasismu. Je i proto nositelem Norského královského řádu sv. Olafa.

Norsko se i na základě práce Leo Eitingera stalo první zemí na světě, v níž byla založena katedra psychiatrie katastrof.

K tomu, aby Leo Eitinger došel v životě tak daleko, potřeboval i notnou dávku štěstí. Nenarodil se do ideální doby, ani na ideálním místě planety. Jako ročník 1912 zažil sice období první republiky, v níž v Brně v roce 1937 dokončil lékařskou fakultu, pokud se mu ale tehdy ještě budoucnost jevila nadějně, brzy zjistil, že se zmýlil.

Přežít v táborovém špitále

Eitingerovi byla židovská rodina původem z Haliče a Leo coby žid nemohl v protektorátě nadále vykonávat lékařskou profesi. Od jara 1939 začal pracovat pro humanitární organizaci, Nansenovu nadaci, která pomáhala židům získat víza a uprchnout do zahraničí. Sám nejprve nedostal povolení k vycestování, odejít se mu podařilo až v říjnu 1939.

V listopadu stejného roku se ocitl v norském Oslu, kde se nejprve jako lékař staral o české uprchlické děti; později dostal místo v nemocnici Kroghstøtten, následně v psychiatrickém ústavu v Rønviku u Bodø. Po německé invazi do Norska bylo opět všechno jinak. Respektive v mnohém tak, jak to nedávno na vlastní kůži poznal v protektorátu.

Eitinger byl opět zbaven lékařské licence, začal se skrývat, uchýlil se na norský venkov a pracoval jako dělník na pile. V březnu 1942 byl však zatčen. Prošel několika vězeními v Norsku i v Německu spolu s dalšími norskými vězni se v noci z 2. na 3. března 1943 ocitl v koncentračním táboře v Osvětimi.

Tam jako lékař sloužil v táborovém špitále, kde byly podmínky alespoň o něco lepší než pro řadové vězně. I díky tomu dokázal přežít. Jedním z jeho pacientů, kterého v Osvětimi pomohl udržet naživu, byl i mladý Rumun Elie Wiesel, pozdější laureát Nobelovy ceny za mír, k jehož nominaci na tuto cenu Eitinger později v Norsku také přispěl.

V lednu 1945 byl Eitinger zařazen do pochodu smrti, přes Gliwice v krutých podmínkách doputoval až do koncentračního tábora Buchenwald, kde se dočkal konce války.

Z 762 Židů deportovaných z Norska do německých koncentračních táborů jich přežilo pouhých 23, Leo Eitinger byl jedním z nich.

Jméno do českých učebnic

„Eitinger se po válce vrátil do Norska a opět se začal věnovat psychiatrii. Zaobíral se především psychikou válečných obětí. Svými výzkumy položil základ viktimologii – oboru, který zkoumá dopady násilí na oběti a zaobírá se problémy při zpracovávání traumatu, tedy především úzkostí, vtíravými myšlenkami, děsivými sny, vyhýbání se podnětům souvisejícím s traumatem, nespavostí a závislostmi na návykových látkách,“ popisuje psychiatr Jan Vevera.

Leo Eitinger přispěl k odškodnění válečných oběti a veteránů, u kterých se rozvinuly vážné psychické problémy až dlouho po válce.

Ten je obdivovatelem a propagátorem práce Leo Eitingera; jak ale upozorňuje, Eitinger, slavný český rodák, se dosud ani nevyskytuje v tuzemských psychiatrických učebnicích. Své místo v nich si přitom jednoznačně zaslouží.

Už proto, že po druhé světové válce se většina výzkumů – psychiatrických, psychologických, sociologických a filosofických – soustředila na psychologii agresora, naopak oběti stály stranou hlavního výzkumu.

„Předpokládalo se, že psychické problémy způsobené traumaty koncentračních táborů po kratší době vymizí a pokud ne, tak proto, že dispozici k těmto problémům už oběti měly v sobě dávno před traumatem,“ říká Vevera.

Eitinger tento pohled radikálně změnil. Ve svých studiích dokázal, že problémy, kterými přeživší trpěli, nesouvisejí s osobností pacienta před onemocněním. Představovalo to průlom v pochopení mechanismů účinků stresu.

„Díky těmto studiím vznikla diagnóza „Trvalá změna osobnosti po přežití katastrofy“. Leo Eitinger tak přispěl k odškodnění válečných oběti a veteránů, u kterých se rozvinuly vážné psychické problémy až dlouho po válce,“ upozorňuje Vevera.

Pomohly by třeba „školy v klidu“, měsíční rekreační pobyty pro ukrajinské školy. Nic takového tu ale nenajdeme. Poklepávat na dálku po ramenou nestačí.

Práce Eitingera i jeho následovníků podle něj ukazují, že to, jak se s traumaty vypořádáme a zda budou mít dlouhodobé důsledky ovlivňuje nejen trauma samotné ale také jeho okolnosti: „Tedy jestli je utrpení vnímáno jako důsledek vlastního svobodného rozhodnutí participovat v obraně vlasti, nebo zda ho postižení vnímají jako důsledek nešťastné shody okolností, jak je tomu například u rukojmích.“

Jak dodává, obětem pomáhá trvalý zájem odrážející se i v materiální pomoci: „Tady jsme jako Češi v prvních týdnech války pomáhali ukázkově. Jak ale pomáháme jako součást Západu nyní, je navzdory mediálním obrazům tragicky nedostačující. Nebudu zde hovořit o válečných dodávkách a zůstanu u psychoterapeutických intervencí: pomohly by třeba ,školy v klidu‘, měsíční rekreační pobyty pro ukrajinské školy. Nic takového tu ale nenajdeme. Poklepávat na dálku po ramenou nestačí.“