Za pár dní uplyne 40 let od tragické smrti studenta brněnské architektury Pavla Švandy. Jeho tělo bylo nalezeno 10. října 1981 na dně propasti Macocha, zemřel asi o týden dřív. Policie brzy uzavřela vyšetřování, s tím, že 22letý mladík spáchal sebevraždu. Švandovi nejbližší tomuto vysvětlení neuvěřili – a stejně jako mnozí lidé z protikomunistické opozice byli, nebo dodnes jsou, přesvědčeni, že v události měla prsty Státní bezpečnost.

Z literární pozůstalosti Pavla Švandy a ze vzpomínek přátel a příbuzných vyplývá, že byl velmi nadaný. Jeho texty vydávají pozoruhodné svědectví o „normalizační“ každodennosti, o tom, s čím se musel vyrovnávat poctivý, intelektuálně založený a také věřící člověk, před jaká dilemata ho stavěl „husákovský socialismus“.

Narodil se 6. června 1959 v Opavě, vyrůstal v Palhanci. Jeho rodiče nepatřili k vyhraněným odpůrcům komunismu, zastávali různé funkce v nižších režimních strukturách.

Nevyčnívat a myslet si svoje

Pavel Švanda vyrůstal v podstatě v kompromisním prostředí, ve kterém se držela zásada zlaté střední cesty: tedy plnit, co se od občana očekává, zbytečně neriskovat, nevyčnívat – a myslet si svoje.

Nutno zmínit, že jeho prastrýcem byl katolický kněz a pozdější kardinál Tomáš Špidlík, který žil od 40. let ve Vatikánu. Švandovým to v komunistické ČSSR mohlo působit potíže, je zřejmé, že i proto k sobě nechtěli zbytečně přitahovat pozornost.

Když bylo Pavlovi 15 let, zahynul nešťastnou náhodou při opravách domu jeho otec. Pavel žil od té doby jen s matkou a sestrou, vystudoval stavební průmyslovku v Opavě, vstoupil do svazu mládeže, v roce 1978 byl přijat na brněnskou architekturu.

Pavel Švanda. Foto: se souhlasem Post Bellum

Od dětství hodně četl, zjevně skoro všechno, co mu přišlo pod ruku, měl v oblibě science fiction, psal vědecko-fantastické povídky. V období dospívání se začal zajímat o filozofii a umění, přemýšlel nad vírou, dochovaly se jeho úvahy, záznamy, dopisy, recenze.

Šíře jeho zájmů byla značná, podobně jako jeho vzdělání. Jeho texty mají, pochopitelně, nevyrovnanou úroveň, je z nich však zjevné, že měl vzácný dar kritického myšlení, k tomu matematické schopnosti, cit pro absurditu.

Pavla Švandu víc a víc rozčilovala normalizační rozpolcenost: lidé v soukromí nadávali na komunisty a na režim, současně se však většinou účastnili režimních rituálů. V jednom ze záznamů v deníku, který se vztahuje ke společenské reakci na Chartu 77, Švanda píše:

„Ustálené vědomí, že ,ono se s tím stejně nedá nic dělat‘, které je nám tvrdošíjně imputováno od samého dětství, přijímáme tak bezprostředně jen proto, že je to velmi pohodlné. Tiše si zanadávat na režim, žoviálně připustit, že si koneckonců žijeme docela dobře, a že tedy odvedeme bestii povinnou daň a pak ať nám políbí. Ti nejchytřejší z nás dokonce chápou, že tento postoj je pro státní moc vůbec nejvýhodnější, nicméně si hrají ve svých očích na otrlé cyniky.“

Nalinkovaný život? To nedokážu

V letech 1980 až 1981 se Pavel Švanda trochu vzdaloval studentskému prostředí, začal se sbližovat s křesťanským disentem. Snoubenka Anna Horňáčková, dnes lékařka Anna Ondračková, ho přivedla do rodiny dominikánského terciáře, tiskaře, vydavatele samizdatové literatury a politického vězně Josefa Adámka.

Švanda pak přepisoval samizdaty, účastnil se různých neoficiálních setkání, dojížděl do Prahy, kde navštěvoval bytový filosofický seminář. Psal beletrii, úvahy a například také kritiky, ve kterých se zabýval i tehdy tabuizovanými tématy. Na publikaci svých textů ale nemohl ani pomýšlet.

Pavel Švanda na vysoké škole. Foto: se souhlasem Post Bellum

Například pod dojmem Vláčilova filmu Adelheid poznamenal k poválečnému vyhnání Němců z Československa: „Vedle trýznivé a věčné viny fašismu zde krystalizuje neskutečná a neospravedlnitelná vina naše. Neboť to, co lze ve filmu jen tušit, je právě oním konkrétním svědectvím o čase, kdy jsme si zahráli na soudce dějin, kdy jsme vraceli zlo na nás uvalené a opláceli je zlem, stavíce se tak na stejnou úroveň s poraženým mučitelem.“

Začátkem června 1981 byly v Československu všeobecné volby. V zemi, která měla v ústavě zakotvenou vedoucí úlohu KSČ, to byla jen fraška, která měla vytvořit dojem, že KSČ má podporu „všeho lidu“.

Pavel Švanda se rozhodl, že k volbám nepůjde. Neúčast znamenala, že na sebe člověk upozornil, mohla způsobit problémy, například ve škole.

9. července 1981 napsal přítelkyni Anně dopis, v němž své počínání vysvětluje: „Včera večer jsem měl značně provinilý pocit, vida zklamání, zračící se ve tvé tváři. Ale nejde to, moje drahá, nejde, a já bych tam nešel ani dnes. Nedokážu myslet na vlastní budoucnost tehdy, je-li zajišťována mou loajalitou vůči zlu a mravní ubohostí. (…) K čemu úvahy o budoucnosti, když teď je tady špatnost a můj nesouhlas s ní? K čemu by byla morální kritéria, kdybych je s léty převlékal jako košile? Dnešní systém státní moci se konkrétně ke mně chová víc než shovívavě a stačilo by opravdu jen myslet si svoje a přikyvovat. (…) a mám život nalinkovaný jedna radost. Jenomže čím víc poznávám křesťanství a hlavně Písmo, tím víc zjišťuji, že to nedokážu.“

V Itálii: „Ani stopa po strachu“

Začátkem léta 1981 se Pavel připravoval na cestu do Itálie, kde se chtěl setkat s prastrýcem, pozdějším kardinálem. Překvapivě mu bylo povoleno odjet za železnou oponu – a je možné, ale nedoložitelné, že ho už před cestou kontaktovala Státní bezpečnost, která se o patera Tomáše Špidlíka zajímala.

Italská cesta byla pro Pavla Švandu velmi důležitá. Psal si deník, který se dá číst jako poutavý cestopis nebo jako připomínka, co tehdy pociťoval člověk, kterému se podařilo zavítat z šedivého a nepříjemného Československa do některé ze zemí – slovy tehdejší propagandy – „prohnilého kapitalistického světa“.

Švanda píše: „Stejně je to nádherný pocit. Po všem tom strachu a blábolení našeho tisku se člověk setkává s přátelstvím a důvěrou, lidé bezstarostně dávají hlídat svá zavazadla neznámým, ani stopa po strachu a nevíře.“

Pavel Švanda (polovina 70. let). Foto: se souhlasem Post Bellum

Setkání s prastrýcem Špidlíkem a jeho přáteli mělo pro Pavla Švandu velký význam, v Italském deníku napsal: „Jaké štěstí, říkám si, že nejsem zajatcem apriority. (…) Ten prostinký člověk, který se tak těžce vyjadřuje, je největší odborník na hebrejštinu, ten tlustý sedlák, co zadrhává v řeči, je rektor univerzity, ten vysoký pán v teplákové bundě, který se skoro pořád směje, hovoří čtyřmi jazyky najednou a je zbožňován malými dětmi, je můj strýc či prastrýc – je úžasné, jak mnoho ví. (…) Nic si nezapamatuju, jsem barbar.“

Kardinál Tomáš Špidlík zase v dopise příbuzným vzpomínal na vzájemné sympatie a poměrně bouřlivé teologické debaty: „Zeptal se mě (Pavel) přímo, co si o něm myslím. Také jsem mu to bez okolků řekl: ,Budeš ještě tvrdit všelijaké hereze v zápalu diskusí. Ale žádná ti nepůjde od srdce, protože toužíš po tom, abys viděl, co vidí víra. To pak je semeno života, které den ze dne poroste. Kromě toho máš skromnost, aby ses opravil – a máš postoj k pravdě, který ti to ulehčuje.‘ Kdepak bych to byl tušil, že ho právě tento postoj k pravdě bude stát život.“

Tělo na dně Macochy

Z Itálie se Pavel Švanda vrátil 24. srpna 1981. Byl šťastný, nadšeně o cestě vyprávěl přátelům, příbuzným i snoubence, které se svěřil, že bude do Vatikánu dodávat zprávy o situaci v Československu.

Podle výpovědí přátel pak během září začal nenápadně dávat najevo, že se o něj zajímá tajná policie, chvílemi působil úzkostně a rozrušeně. Je možné, že StB kontaktovala Švandu před cestou i po ní a nutila ho ke spolupráci – například k donášení na prastrýce a jeho přátele – avšak nikdy se to nepodařilo doložit.

Neexistuje žádný jeho svazek, nenašly se ani jiné dokumenty, které by to jednoznačně potvrdily. Současně platí, že neexistenci písemných dokumentů nelze vnímat jako důkaz, že Pavel Švanda s estébáky nepřišel do styku.

Pavel Švanda na vysoké škole. Foto: se souhlasem Post Bellum

V dokumentárním filmu režiséra Jiřího Šindara, který letos odvysílala Česká televize, se objevila poměrně významná informace, že příslušníci tajné policie o Švandovi věděli – a věděli také, že se chystá na cestu za strýcem, objektem jejich zájmu.

Zjistil to a nadřízeným řádně oznámil pracovník StB Miroslav Vlček, působící v roce 1981 na brněnské architektuře. A ten prý také Švandovu cestu na Západ doporučil. Signatář Charty 77 Lubomír Přikryl prý viděl, že Švanda 2. října 1981 nastoupil do automobilu s neznámými muži. Je to však jen zprostředkované svědectví, které nepochází přímo od Přikryla, ale od jeho přátel, kterým to měl vyprávět.

Nikdy se už asi nedozvíme, zda Švanda čelil policejnímu tlaku, zda mezi ním a nějakým příslušníkem StB došlo k nečekané konfrontaci, při které zemřel a jeho tělo bylo později „uklizeno“ do Macochy. Jestli měl osobní problémy, o kterých s nikým nemluvil, nebo jiné důvody k úzkosti či depresi.

Jisté je, že v pátek 2. října napsal, podle rukopisu zjevně ve spěchu či v rozrušení, dopis snoubence Anně, vyřídil několik záležitostí ve škole, a od té doby ho už nikdo z jeho blízkých neviděl.

10. října 1981 telefonicky oznámil neznámý návštěvník propasti Macocha, že si všiml něčeho divného na dně. Přivolaní jeskyňáři našli rozbité mrtvé tělo Pavla Švandy.

Případ pro StB

Případ vyšetřovala Okresní správa SNB od 12. října do 2. prosince 1981, kdy bylo šetření zastaveno, s tím, že zemřel na následky pádu a nebylo zjištěno zavinění druhé osoby. Rodina tomuto vysvětlení nikdy neuvěřila – stejně jako Švandovi blízcí přátelé a jeho snoubenka.

Především jim schází motiv – nikdo z nich neví, proč by si mladý muž bral život ve chvíli, kdy podle všeho během italské cesty a při setkání se strýcem našel jeho smysl.

Literárně činný Pavel Švanda po sobě navíc nezanechal dopis na rozloučenou, dokonce ani z jeho rozsáhlé písemné pozůstalosti nelze vyčíst, co se s ním v září 1981 dělo a co by ho mohlo vést k rozhodnutí, že si vezme život.

Matka Ludmila Švandová byla vždy přesvědčena, že sebevražda odporovala povaze jejího syna a že vyšetřování neprobíhalo korektně. Policie své rozhodnutí uzavřít šetření opírala o konstatování v pitevním protokolu, podle kterého měl mrtvý na vnitřní stranách zápěstí řezné rány, které jsou typické pro sebevrahy a které si mohl Pavel Švanda způsobit sám – a pravda je, že ty rány neumí nikdo vysvětlit.

Faktem však také je, že policie odmítla ukázat Švandovo mrtvé tělo jeho matce a snoubence, přičemž bylo oběma důrazně naznačeno, aby se o případ příliš nezajímaly, neboť jej přebírá Státní bezpečnost. Ta také začala Švandovu smrt velmi záhy zneužívat.

Je znám případ, kdy jednoho ze synů brněnského samizdatového vydavatele Adámka vyvlekli estébáci za město a přitom mu vyhrožovali, že skončí v Macoše „jako ten před ním“. Po roce 1989 bylo vyšetřování Švandovy smrti obnoveno a roku 1994 uzavřeno s konstatováním, že jednoznačně nelze prokázat nic.

Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.