Ve východním bloku byl jedním z prvních projevů touhy po změnách protest ujgurských studentů z 12. prosince 1985 – vystoupili proti čínské okupaci. Před čtyřiceti lety ho vedla i Rushan Abbas. Dnes burcuje svět proti genocidě, kterou na jejím národě Číňané páchají.

Když se Rushan Abbas v roce 1967 narodila, v Číně právě zuřila kulturní revoluce. Ta se nevyhnula ani její rodné Ujgurské autonomní oblasti Sin Ťiang známé též jako Východní Turkestán.

Dětství za kulturní revoluce

„Autonomní“ je oblast jen názvem, ve skutečnosti ji Číňané od roku 1949 okupují. „V padesátých letech minulého století byli Ujguři pronásledováni coby nacionalisté, v šedesátých letech zase jako kontrarevolucionáři,“ vypráví paní Rushan.

„Tomu padl za oběť i můj dědeček, ve vězení strávil tři roky. Mučili ho a nechávali stát na sněhu, dokud neomdlel. Vrátil se s podlomeným zdravím a zemřel předčasně.“

Perzekuce postihla i její rodiče – otce (biolog a předseda vědecko-technologické společnosti) i matku (univerzitní lékařka) Rudé gardy pravidelně odváděly do převýchovných táborů, kde jim lily do hlavy myšlenky předsedy Maa.

Rushan si vybavuje jednu smutnou návštěvu otce v táboře a z vyprávění ví, jak plakala, když jí odváděli matku. „Dětské vzpomínky mě naučily, že čínská společnost je rasistická, a ať jsi dobrá, jak chceš, jako Ujgurku tě budou stejně pronásledovat,“ hodnotí to dnes v rozhovoru pro Memory of Nations.

Mijit Ahmad

V letech 1984–1988 Rushan studovala biologii na univerzitě v Urumči. Tam se seznámila se spolužákem Mijitem Ahmadem, který ji ovlivnil na celý život. „Byl z nábožensky založené rodiny, mluvil o právech a o svobodě vyznání. Po škole jsme se s ním scházeli, byla nás hrstka lidí,“ vzpomíná Rushan Abbas.

Chtěli skutečnou autonomii pro svou zemi, konec nucených sterilizací Ujgurek, nebezpečných nukleárních testů na území oblasti a konec politiky osídlování Turkestánu Číňany. Byli připraveni protestovat.

Ujgur v tradičním obleku, Henephon, CC BY-SA 2.0. Foto: se souhlasem Paměť národa

Dne 9. prosince 1985 Mijit za dodnes nevyjasněných okolností zemřel, údajně dostal infarkt přímo během jednání s vedením univerzity.

„Rozloučili jsme se s ním, ale slíbili jsme si naplnit jeho sen.“

Pouhé tři dny po Mijitově smrti propukl v plné síle první studentský protest v Číně a dost možná v celém komunistickém bloku.

Studentský protest v Urumči

„Sešli jsme se v učebně na katedře fyziky. Chtěli jsme protest spustit ve dvě hodiny odpoledne následujícího dne, tedy 12. prosince. Poslali jsme jednoho studenta na každou univerzitu, aby informovali studentské vůdce a mobilizovali je. Vedení univerzity se o našem plánu dozvědělo a snažilo se ho zastavit. Proto jsme rozhodli, že protest přesuneme na ráno na osmou hodinu. Znovu jsme vyslali další skupinu lidí, tentokrát na kolech. A pak v osm hodin ráno, když jsme pochodovali na Náměstí lidu, kde sídlí místní vláda, ze všech koutů náměstí jsme viděli přicházet studenty. Přicházeli v proudech. A než jsme se nadáli, kolem půl deváté nás tam bylo asi 15 tisíc až 20 tisíc studentů. Připadalo mi to jako moře lidí. Stáli jsme tam několik hodin a požadovali, aby s námi přišli jednat představitelé úřadů. Ale oni se rozhodli nás ignorovat, nikdo nepřišel.“

Studenty to nepřekvapilo, po městě pochodovali až do večera. Když přišla Rushan domů, dlouho nemohla usnout. „Byla jsem nadšená, bylo to něco neslýchaného. Můj život dostal smysl. Od té doby se snažím dělat něco ku prospěchu ostatním a proti autoritářským vládám.“

Protesty Ujgurů proti genocidě, foto: Paul Keller, se souhlasem Paměť národa

Dr. Faulkner

Po zkouškovém období probíhaly na univerzitě výslechy, nevyhnula se jim ani Rushan. Přísný trest ji v tu chvíli nečekal, směla dostudovat, ale tušila, že odpovídající práci bude poté hledat jen těžko. Snila také o studiu v USA, které jí nabídl americký profesor Lin Faulkner, jenž v roce 1987 navštívil jejího otce.

K jejímu překvapení nemluvil do větru a studijní pobyt na Washington State University jí skutečně vyjednal. Déle než rok ale musela čekat na cestovní pas. Konečně v květnu 1989 dorazila do Seattlu, kde žila u rodiny Faulknerových. Pár týdnů poté se událo něco přelomového.

Náměstí Nebeského klidu

„Už když jsem si v Pekingu vyřizovala vízum do USA, probíhaly tam studentské protesty,“ vzpomíná Rushan. „Dojalo mě to. Necelé čtyři roky po našem protestu jsem znovu viděla protestovat tisíce studentů a ty transparenty, co drželi… Za demokracii, za svobodu! Byl to opravdu úžasný pocit.“

Ale jen tři týdny po jejím příjezdu v sobotu 4. června viděla v televizi, jak vláda protesty tvrdě potlačuje. „Nemohla jsem uvěřit svým očím. Slyšela jsem ostrou střelbu a křik, viděla krev. A jediné, na co jsem dokázala myslet…“

„Jak to, že jsou schopni tohle udělat vlastním dětem? Byli to čínští studenti a byla to čínská vláda. Nebyli to ujgurští nebo tibetští studenti. Byly to jejich vlastní děti!“

Po masakrech čínských studentů si Rushan ujasnila jednu věc – do rodné země se už nevrátí. „Byla jsem nadšená z věcí, které jsme doma neměli – z respektu člověka k člověku, z lidské důstojnosti. To bylo vše, za co jsem doma bojovala. Ale bojuji za to i dnes, jen k tomu musím být v emigraci.“

Začátky v USA

Rushan se v exilu začala angažovat ve prospěch Ujgurů a světového povědomí o jejich situaci. Hned na počátku její advokační činnosti se čínská vláda ale začala mstít – jejího otce poslali předčasně do penze.

„Děláš přesně to, o čem jsem pro tebe snil. Jsem na tebe hrdý!“

Takto ji při návštěvě v USA podpořil. A Rushan pokračovala. V roce 1993 spoluzaložila první ujgurskou organizaci v USA, a když Rádio Svobodná Asie v roce 1998 hledalo reportérku do své vznikající ujgurské redakce, přihlásila se.

„Ujgurové neměli přístup k nevládním médiím, byla jsem pyšná, že jim můžu přibližovat, co se skutečně děje. Poslouchal nás i můj táta.“ Od roku 1995 Rushan byla americkou občankou, deset let směla cestovat do domoviny. Naposledy v roce 2005, tehdy jela matce na pohřeb.

Ujgurové na tržišti. Foto: Dilmurat Turgun, CC BY-SA 3.0, se souhlasem Paměť národa

Dvaadvacet Ujgurů na Guantánamu

„Z rodinných důvodů jsem nechala práce v Rádiu Svobodná Asie a přestěhovala se do Kalifornie. Jednou ráno mi zavolali z vlády a požádali o překladatelské služby. Souhlasila jsem,“ vzpomíná Rushan Abbas na událost z roku 2002, která ovlivnila její život na příští desetiletí.

Po teroristických útocích na USA 11. září 2001 Američané zatýkali příslušníky afghánských bojůvek a drželi je ve speciálním režimu na základně Guantánamo mimo území USA. Pákistánští „lovci hlav“ k nim přivedli i dvaadvacet údajných teroristů z Uzbekistánu. Byli to ale ujgurští utečenci, kteří svou národnost zapírali ze strachu před deportacemi.

„Odjela jsem tedy do Guantánama a překládala. Hned po prvních výsleších americké armádě došlo, že tihle Ujgurové neměli proti USA nic, jen utíkali před pronásledováním čínské komunistické vlády. USA tak okamžitě začaly mít problém: co s nimi? Nemůžete je poslat zpět do Číny, tam by je popravili. Ani třetí země je kvůli tlaku čínské vlády nechtěly přijmout. Nakonec tedy zůstali dost dlouho Guantánamu.“ Byly to roky. Jeden z nich například skončil na Slovensku, kde stále žije, slíbené občanství ale dodnes nezískal.

A po celou dobu jim překládala a pomáhala Rushan Abbás, vedla i kampaň za jejich propuštění a přesídlení. Čína ji za to doma začala nepravdivě očerňovat a tvrdit, že měla podíl na jejich výsleších a věznění. To ale není pravda.

Genocida Ujgurů a sestřina tvář

Když v roce 2017 čínská vláda spustila genocidu ujgurského národa, brala Rushan Abbas za svou povinnost informovat o tom světovou veřejnost.

„Slyšeli jsme, že asi milion Ujgurů bylo zadrženo a umístěno do koncentračních táborů. Mezi nimi dvacet čtyři členů rodiny mého manžela. Jeho rodiče, sourozenci, jejich manželé a manželky, neteře a synovci. V září 2018 jsem se zúčastnila veřejné diskuse o masovém zadržování Ujgurů. Mluvila jsem o situaci a podmínkách v táborech a nastínila osud svých příbuzných. Jen šest dní poté zmizela moje sestra. Byla pro mě jako matka… V té době jsem s ní už přerušila kontakt, myslela jsem, že ji tím ochráním. Mýlila jsem se.“

Po roce od jejího zmizení odsoudily čínské soudy sestru Gulshan, povoláním lékařku, na dvacet let vězení za údajný terorismus. Pravděpodobně se teď nachází v jednom z koncentračních táborů, genocida tak je pro Rushan velice osobní. Přes sedm let za osvobození své sestry vede neúnavný boj. Navštívila přes čtyřicet zemí světa, nedopřává si víkendy ani dovolené.

Ujgurský lovec v Kašgaru, Agaceri, CC BY-SA 2.0, se souhlasem Paměť národa

Ujgurští otroci

Rushan Abbas se schází s přeživšími genocidy, sbírá důkazy, podílela se na tzv. Ujgurském tribunálu, který v roce 2021 zasedal v Londýně. A západní veřejnost varuje, že na tyranii v Sin-ťiangu má také svůj podíl:

„Nedávná zpráva uvádí, že pouze v roce 2024 bylo 3,34 milionu Ujgurů transportováno na nucené práce. Čínská vláda ujgurské otroky využívá, jejich krev, pot a slzy, aby z této genocidy generovala zisk. A nás všechny označuje za spoluviníky této genocidy. Umožňujeme ji dnes a denně, když používáme bavlnu a rajčata z Číny a také kupujeme automobily. Pokud jste si totiž v posledních pěti šesti letech koupili auto, čínská vláda jako jeho součásti použila produkty vyrobené ujgurskými otroky. Pneumatiky, čelní skla nebo čalounění. Něco ve vašem autě vyrobili ujgurští otroci.“

„Jestli si čínská vláda myslela, že mě umlčí, opak je pravdou,“ říká Rushan Abbas. „Kvůli své sestře jsem se stala aktivistkou. Každé ráno se probouzím s myšlenkou na ni a nemůžu mlčet – ticho je ‚kyslíkem diktátorů‘.“

„Nejde ale jen o moji sestru či jen o Ujgury. Čínská vláda chce přepsat budoucnost nás všech a ustavit neliberální svět, ve kterém není místo pro lidskou důstojnost.“

Autor textu Jan Blažek působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.