Ve společném projektu několika středo- a východoevropských médií přinášíme pohled na paneláková sídliště, která se často ze zanedbaných míst změnila v žádoucí oblasti k bydlení. Další jsou naopak stále ve fázi rozpadu a na svou druhou šanci teprve čekají.

V dobách komunismu byly bloky bytových domů symbolem rovnostářské politiky. Později se staly symbolem pádu stejného režimu: evokovaly špínu, nedostatečný komfort a ošklivost.

O pár desetiletí později jsou spolu s rostoucí poptávkou po alespoň nějakém bydlení znovu v kurzu – často mohou nabídnout dostatek zeleně v okolí i slušnou občanskou vybavenost a dostupnost.

Níže nabízíme pohled na některá pozoruhodná sídliště v postsovětském prostoru.

Text je součástí přeshraničního projektu „Off the beaten track“. Podílí se na něm média: n-ost, HlídacíPes.org, Szabadpecs, Krytyka Polityczna and Moldova.org. Projekt financuje International Visegrad fund.  Autorkou průvodního textu je polská novinářka Kaja Puto.

Dmitrij Moskvin: Čekistická vesnice – perla sovětské avantgardní architektury v Jekatěrinburgu

Tato rezidenční čtvrť vznikla v konstruktivistickém stylu. Původně zde bydlely dva tisíce důstojníků NKVD. Tito lidé patřili k nové sovětské „šlechtě“. Sovětský styl diktoval i podobu bytů: žádná kuchyně, zato telefon a rádio. Kromě toho byla obyvatelům k dispozici veřejná lázeň, prádelna, školka, obchod, jídelna a klubovna.

Desetipatrový hotel Iset tyčící se nad „vesnicí“ původně sloužil jednotlivým nájemníkům. Stal se neformálním symbolem města během sovětské éry.

V roce 2010 se z původní čekistické vesnice stalo vyhledávané místo. Nastěhovali se sem umělci, architekti či novináři, začaly se tu pořádat kulturní akce jako každoroční Ural Music Night – pestrá hudební směs v oknech hotelu pod taktovkou orchestru Drugoj. Každou sobotu v poledne pak místní obyvatelé pořádají prohlídku pro přespolní a provádějí je po bytech.

Areál je klidnou, zelenou oázou uprostřed centra metropole, nabízí útěk od hluku města a prostor k setkávání. Mysteriózně pak působí spletitá síť podzemních chodeb, které propojují jednotlivé budovy komplexu.

Martyna Nowicka: Nowa Huta v Krakově – z nebezpečné džungle k moderní čtvrti

Nowa Huta měla být ideální čtvrtí. Když Tadeusz Ptaszycki začal tohle předměstí Krakova v roce 1949 plánovat, vycházel při tom jak z ideálních renesančních měst, tak z Howardových zahradních měst.

Nové město, které se později stalo součástí Krakova, mělo být domovem dělníků z nedalekých hutí, dobře promyšlené a zelené. Ke konci komunistické éry však o většinu svého kouzla přišlo – zanedbaná zahrada se stávala nebezpečnou džunglí.

To už ale neplatí. Co čtvrť odlišuje od ostatních, které vznikly v divokých 90. letech, je právě promyšlené plánování, a dnes také pocit bezpečí – jen jedno procento obyvatel považuje čtvrť Nowa Huta za rizikovou.

Realitní kanceláře potvrzují, že počet prodaných bytů v této lokalitě je vyšší než jinde ve městě. Svou roli mohou hrát nižší ceny, ale Huta nabízí něco pro každého. Mladí ocení dobrou dopravní dostupnost, rodiny blízkost škol a školek. K tomu spousta zeleně, kulturní centrum, dvě divadla a komerční zóny. Prostě – snadný život.

Robert Břešťan: Pražské Petřiny – když byl na všechno ještě čas

Pražské sídliště Petřiny nevypadá na to, že je nejstarším sídlištěm v Praze a jedním z prvních v bývalém Československu vůbec. Ale je to tak. Postaveno bylo mezi lety 1959 – 1969. V té době ještě architekti mohli aspoň trochu řešit kvalitu bydlení: dostatek škol a školek, možnosti nákupů, poštu i hospody. U novějších sídlišť už na to „nebyl čas“, výsledkem jsou nepopulární králíkárny.

Výhodou Petřin je dobrá dopravní dostupnost i prostý fakt, že sídliště stojí na kopci a je tu tedy dobrý vzduch. Do centra je docela blízko, před pár lety přibyla nová stanice metra. Dostatek je i přírody: obora Hvězda nebo pláň Ladronka. Lidé tu navíc bydlí de facto v lesoparku – díky stromům, které tu za těch padesát let vyrostly do výšky.

Sídliště doplnily postupně i nové domy moderní domy architekta Vlada Miluniće, byť tohle zahuštění prostoru atypickými stavbami vyvolává poněkud kontroverze. O bydlení na Petřinách je ale zájem a ceny tomu odpovídají (ostatně jako v celé Praze). Na Petřinách se před rokem 1989 nabízely byty hlavně státním zaměstnancům, vojákům, zaměstnancům ministerstva vnitra, pravověrným komunistům, a na jeho stavbě se podíleli i političtí vězni. Užitečná je tedy i postupná generační obměna obyvatel.

Ervin Gűth: Uránváros v Pécsi – konec tajemství

Na začátku 50. let určili komunisté pro oblast na západě Pécse, kde dříve bylo letiště a jezdecká dráha pro koně, novou roli. K ní patřilo i nové jméno, které se ale drželo v tajnosti – Uránváros, Uranové město, postavené pro horníky z uranového dolu v pohoří Mecsek, odkud se uranová ruda odvážela do Sovětského svazu. Některé okolnosti vzniku tohoto nového, komfortního bydlení, které se lišilo od jiných hornických kolonií, zůstávají nejasné dodnes.

Plánování čtvrti dostal na starost Ödön Dénesi. Oblast rozdělil do malých bloků, aby zabránil pocitu anonymity ve velkých městech. Dokonce i dnes působí čtvrť díky množství zelených ploch a dobře naplánované síti ulic příjemně, zvlášť ve srovnání se záplavou betonových „krabic“ z 60. a 70. let.

Uránváros navíc ukrývá řadu skrytých pokladů v podobě soch, plastik, kašen a mozaik. Na umělecká díla při stavbě připadlo 0,2 procenta z celých nákladů na investici. V poslední dekádě popularita čtvrti znovu vzrostla, hlavně mezi mladými rodinami, a tak se čtvrti začalo se zvláštní pozorností věnovat i vedení Pécse.

Steve Nauke: Panelák uprostřed lesů v NDR

Nedaleko hranic s Českem a Polskem vyrostl na konci 80. let mezi lesy a loukami panelový dům, odkud komunistická NDR chtěla původně plánovat stavbu nedaleké přehrady. Do toho ale přišel rok 1989. Budova byla nějaký čas prázdná, dnes v ní ale znovu žijí nájemníci, funguje tu nahrávací studio, workshopy a zní tu punk rock.

Původní vlastník pozemku ho prodal novým obyvatelům. Jedenáct z nich teď v budově ve tvaru písmene H žije i pracuje. Celkem je tu k dispozici plocha dvou tisíc metrů čtverečních na dvou podlažích a plochá střecha.

Levná nebyla jen sama nemovitost, ale i její rekonstrukce. Místo malých kamrlíků s květovanými tapetami tak vznikly prostorné kuchyně s velkými okny a obrovskými verandami a místní obyvatelé mají i další plány na velmi hlasitý život v téhle velmi klidné oblasti.

Jelica Jovanović: Nový Bělehrad je ten nejlepší

Ještě nedávno by mnozí při zmínce názvu Nový Bělehrad svraštili obočí. Nejmladší bělehradský obvod byl řadu let i tím nejméně populárním, ale věci se mění.

Vznikal jako hlavní město celé někdejší Jugoslávie, v zemi nikoho v bažinatém terénu mezi starým Bělehradem a Zemunem. Toto město ve městě s experimentálními budovami je laboratoří městského plánování, architektonického designu i stavebních technologií testovaných za pochodu, když už tu žilo čtvrt milionu lidí.

Čtvrť proslavila i basketbalová hřiště, v každém bloku domů je jedno. Pocházejí odsud nejlepší basketbalisté Srbska. Nový Bělehrad vyzrál – zůstává směsicí lidí ze všech sociálních i ekonomických vrstev, všech věkových kategorií a národností. Kromě místních ho mají rádi dokonce i developeři, kteří se jinak často dostávají do středu se vším původním.

Georgeta Carasiucenco: Kišiněv. Město krásné z dálky

„Brány Kišiněva“ se začaly stavět na konci 70. let. Stojí na třídě Dacia a provázejí každého, kdo jede z letiště do města. Z dálky je na ně bezesporu hezký pohled, žít uvnitř je ale mnohem smutnější zkušenost. „Brány“ jsou příkladem pozdní sovětské architektury. Kdysi to byla prestižní adresa, dnes jsou však v žalostném stavu.

Jak se říká v Kišiněvě – je to místo populární u krys a sebevražedných atentátníků. Hlodavci okusují elektrické dráty výtahů, které jsou proto často porouchané. Zdi jsou počmárané, schránky zničené a pach moči všudypřítomný. Budova nikdy neprošla rekonstrukcí a lidé z prvního patra si stěžují na zimu.

Vyřešit by to mohl pronájem nebo prodej bytů. Například 40metrový byt v šestém patře se tu prodává za téměř 24 tisíc eur (zhruba 600 tisíc korun). Snad se jednou „brány“ stanou znovu atraktivními nejen pro fotografy, ale i pro ty, kdo tu žijí.