Počítače nebo telefony obsahují nebezpečné plasty nebo baterie, které mohou samovolně vzplát. V zářivkách je zase toxická rtuť. V jiných elektrozařízeních pak třeba radioaktivní látky, žíraviny, olovo nebo ftaláty. V elektroodpadu se ale také skrývají vzácné suroviny za desítky miliard dolarů. Třeba kov do medailí na tokijské olympiádě.

Evropská legislativa sice toxické látky v elektronice zakázala již v roce 2006, podle Karolíny Brabcové z neziskové organizace Arnika je však stále možné škodlivé látky v elektroodpadu najít.

„Všechno to jsou látky, které se v přírodě nerozkládají a způsobují vážné zdravotní dopady – často karcinogenní, způsobující neurotoxické poruchy, snižování IQ u dětí a nenarozeného plodu a poruchy imunity,“ upozorňuje na nežádoucí dopady nebezpečných látek ve starém elektru.

Text Pavly Hosnedlové vyšel původně na serveru Euractiv, s nímž HlídacíPes.org spolupracuje.

Některá vyřazená elektrozařízení či baterie ale obsahují i kritické či vzácné kovy, jako například zlato, stříbro, měď, platinu, lithium, kobalt či paladium.

„Například podle studie The Global E-Waste Monitor, na níž se podílí i OSN, se v roce 2016 v elektroodpadu ukrývaly suroviny za téměř 65 miliard dolarů. Vzhledem k tomu, že se celosvětově stále daří oficiální cestou vysbírat a recyklovat jen asi pětinu objemu elektroodpadu, tak bohužel většina těchto cenných surovin končí na skládkách. Česká republika je na tom naštěstí o poznání lépe, nicméně i zde je na čem pracovat,“ shrnuje David Vandrovec, generální ředitel společností REMA.

Nejdřív motory, kabely, zářiče…

Jaké součástky a látky je nezbytné při zpracování vyjmout a nakládat s nimi odděleně, určují v Česku normy a zákony odvozené často od evopských předpisů. „Výrobci jsou zodpovědní za splnění recyklační kvóty – tedy i za proces zpracování, který nemají v rukou a nemohou ho přímo ovlivnit,“ upozorňuje Radek Hacaperka, generální ředitel Sdružení evropských výrobců domácích spotřebičů.

I proto je v zájmu výrobců rozšiřovat evropský trh se získávanými surovinami, a tím i jejich využití, a zároveň snižovat náklady na jejich zpracování.

„Pro kolektivní systémy, jejichž akcionáři jsou výrobci, je to velké téma – investují značné částky do systémů sběru a logistiky a mají zájem na tom, aby výstupy ze zpracovatelských zařízení byly hodnotné, a co nejvíce pokryly náklady spojené s procesem zpracování,“ dodává Hacaperka.

Zpracování starých elektrospotřebičů mají provádějí specializované recyklační firmy. „Tam se oddělují drahé kovy od těch nebezpečných, které se dají dále využít nebo se separují jednotlivé díly elektroniky,“ popisuje Karolína Brabcová z Arniky. Jako příklad zmiňuje plast, který se zpracovává do recyklovaného granulátu a dále využívá na levné výrobky nebo jako druhotná surovina.

Podle Radka Hacaperky ze sdružení APPLiA CZ jsou ze zpracovávání starých elektrozařízení získávány a dále zpracovávány kromě plastů zejména železné a neželezné kovy, sklo nebo beton. Tyto materiály pocházejí například z kabelů, motorů, transformátorů, ventilátorů, zářičů nebo korpusů. Některé nepoužitelné komponenty – zejména některé druhy plastů – se pak uplatňují při energetickém využití.

…pak medaile nebo náušnice

Vůbec poprvé budou z recyklovaných kovů z elektroodpadu vyrobeny medaile pro olympiádu v Tokiu. V Česku se například z částí vysloužilého elektra vyrábějí náušnice, náhrdelníky nebo náramky, brože či bytové doplňky. Zabývá se tím například projekt Trash Made.

„Potenciál elektroodpadu pro cirkulární ekonomiku je opravdu velký, a proto je kriticky důležité naučit se suroviny recyklované z vysloužilého elektra opravdu využívat. To, že u nás sběr elektroodpadu rok od roku roste, je skvělé. Je ale potřeba se zaměřit na podporu skutečné recyklace a použití recyklátu jako druhotné suroviny,“ říká David Vandrovec.

Vytvořením dobrovolného certifikačního schématu pro zařízení, která by shromažďovala a zpracovávala elektroodpad a z něho hodnotné materiály, se v předchozích dvou letech zabýval mezinárodní projekt CEWASTE podpořený evropským výzkumným a inovačním programem Horizont 2020.

Ne vše, co se v Evropě sesbírá a vytřídí, se tu však také zrecykluje. Elektrošrot se totiž nelegálně či pololegálně vyváží také do Afriky a jihovýchodní Asie. „Tento ilegální vývoz se ale velmi špatně dokumentuje a existují k tomu jen odhady. Pro EU se tvrdí, že se jedná o 15 % sebraného elektrošrotu,“ odhaduje Karolína Brabcová z Arniky.

Látky, kterých se nedá zbavit

„Při správné recyklaci nejde primárně o to vytěžit co nejvíce surovin, ale zcela zásadní je zároveň neohrozit zdraví, bezpečnost a životní prostředí,“ konstatuje Radek Hacaperka. Zákon přímo vyjmenovává komponenty a látky, které je potřeba při zpracování vyjmout. Příslušné předpisy pak říkají, jak s nimi dále nakládat.

Nebezpečný odpad ze starého elektra musí být řádně zlikvidován. K tomu ale podle Karolíny Brabcové většinou nedochází, a proto se toxické látky mohou nacházet i ve výrobcích z recyklovaných materiálů.

„Když už se elektrošrot likviduje ve spalovnách, pak je to podle statistik ministerstva životního prostředí zhruba ve dvou procentech. To ale vede k produkci dalších velmi toxických látek, jako jsou dioxiny. Tam je pak nutné velmi přísně zpracovávat vysoce toxický popílek a další zbytky ze spaloven. Zkrátka těchto látek se víceméně nelze zbavit,“ připouští Brabcová.

Složité je pro recyklační firmy už jen rozpoznat, ve kterém odpadu toxické látky jsou. Často se navíc nahradí jeden druh nebezpečné látky druhem jiným, který má podobnou chemickou strukturu, a tedy i toxické vlastnosti. Pro recyklační firmy to znamená dávat pozor na stále další a další toxické látky.

„Recyklační firmy se postupně snaží oddělovat odpad bez jedovatých látek, a ten primárně recyklovat. Ten staršího data a s toxickými látkami je pak považován jako nebezpečný odpad a mělo by s ním pak být takto nakládáno,“ shrnuje odbornice z organizace Arnika.