Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Matěj Baťha, zdroj

Poukázka do koncentráku aneb Jak číst Peroutku

Již bible učí, že za pobloudilé ovečky nelze vinit prostého pasáčka, ale vždy a jen jeho pána. Prezidentův mluvčí Ovčáček je v tom tedy nevinně, Peroutkův text Dynamický život zjevně nepochopil jeho nadřízený – Miloš Zeman.

Zmíněná Peroutkova úvaha pochází z 26. dubna 1939. V dobách extrémního nebezpečí, persekuce a hrozby vězení či popravy je velmi těžké a náročné veřejně oslovit národ a je až neuvěřitelně snadné a krutě rozmarné plácání neinformovaných „soudů“ s odstupem 76 let.

Prostě to udělat musel

Česká tradice exulantská, od Komenského a Havlíčka, po J. Baťu, Peroutku a (vnitřního exulanta) Čapka, vyrůstá z masivního podloží statisíců prostých lidí, kteří komunikují a rozumí komunikaci v celé škále náznaků, jinotajů, dvojsmyslnosti a významných gest, úsměvů i dobře umístěných pauz. Toto podloží je dědictvím i pokladem národního přežití – minulého., současného i budoucího. Jsou to ale právě špičky, hroty a výkvěty téhož úrodného podloží, které svojí viditelností musí často obětovat sami sebe.

Peroutkův „Dynamický život“ byl zcela jasnou cestou do koncentráku – a Peroutka o tom riziku dobře věděl. To, že přežil, vrátil se a byl bez okolků vyhnán do exilu, jsou jen následky toho prvního osudného kroku, který v daném kontextu doby národní „špička“ udělat musí. Ne proto, že se chce obětovat, ale proto, že už jinak nemůže, že už je plně definovaná svým myšlením a přesvědčením. Prostě musí. V takové chvíli již to současné, úrodné podloží lidového pochopení nepomůže, nespasí a neochrání. Co je bolestné, naštěstí již jen vůči mrtvým, je nepochopení a arogance generací, tak vzdálených v mlhavé a jen těžko pochopitelné budoucnosti.

Z vůdce národa vůdcem národů?

Peroutka (v Praze, v dubnu 1939) otvírá úvahu výčtem fakt tak, jak se tehdy jevila pochopitelná: Hitler byl před šesti lety demokraticky zvolen kancléřem a stal se vůdcem národa; odčinil následky válečné porážky, vrátil Němcům národní hrdost, rozběhl průmysl, snížil nezaměstnanost, atp. Patří mu místo v německé Walhalle. „Celý svět stojí pod dojmem, že vysychající Francie a rozpačitá Anglie, jsou odsunovány do pozadí svalnatou rukou Německa.“ Poukazuje na „tři spěšné návštěvy britského ministerského předsedy u hlavy německého státu,“ které jsou „sensací světových dějin.“ Později se tomu říkalo Mnichov a mnichovská zrada.

Pak Peroutka vsunuje svoji základní myšlenku: Hitler stojí na významném rozcestí „… kdy snad z vůdce národa stává se vůdce národů.“ Tou vsuvkou „snad“ si připravuje půdu pro své další i konečné úvahy. Další věta upozorňuje čtenáře, že „Toto vše jsou ne úsudky, nýbrž fakta, nezávislá na úsudcích.“

Mluví, myslí a jedná jako Němec

V dnešní době názorů, úsudků, víry a propagandy se fakta z textů vytrácejí, spolu s realitou a racionalitou. Tehdejší čtenáři však, v ohrožení své vlastní existence, rozuměli.

Pak už je Peroutka na lavinovém svahu, který má jen jednu možnou bránu vyústění. Začíná: „Adolf Hitler mluví jako Němec, myslí jako Němec a jedná jako Němec.“ Dále: z každé stránky spisu „Mein Kampf“ lze zjistiti, že: „jeho autor se pokládá za kvintesenci německého způsobu myšlení a cítění… Vůdce a německý národ jedno jsou…“

„Maje již své první místo ve Walhalle, [Hitler] nemůže být postaven do Slavína;“ pozor, milý Peroutko, pozor.

Pozor: „Pozdrav Heil Hitler jest německý pozdrav, na který mají právo jen příslušníci německého národa. Který Čech nebo Slovák by jím tak zdravil … nikdo nemůže býti Čechem a Němcem zároveň … tedy i po 15. březnu 1939 Čech zůstává Čechem … Vůdce a říšský kancléř není Čech a Češi nejsou Němci… Mein Kampf zůstane biblí německého národa, kdežto biblí českého národa jsou spisy jiné … České politické metody musí se vytvářet podle našich vlastních poměrů a zkušeností …“

Národní vůdcové mohou být jen Češi

Pravda, zní to dnes podivně, ta Peroutkova oslava národa a důvěra v národ, ale tehdy to představovalo vzpouru proti němectví, proti Vůdci a proti německému „Sjednocení evropských národů“. Čeští lidé tomu rozuměli a čerpali z toho povzbuzení, naději a inspiraci v nejtemnějších letech naší historie. Proto se stal Peroutka národní ikonou a modelem českého novinářství v době svobody i v dobách porobení.

Svůj vlastní rozsudek koncentráku si pak, zcela nevyhnutelně, podepsal sám: „Národní vůdcové mohou vyrůstat jen vždy z vlastní národní půdy.“ Alea iacta est, sekera padla. Následné přežití a odchod do exilu jsou již jen náhodné a nepředvídatelné rozmarnosti dějin.

Stárnoucího Ferdinanda Peroutku jsem měl čest a privilegium poznat v newyorském exilu. Článek „Dynamický život“ mu vynesl koncentrák. K zatčení došlo v létě roku 1939 (Dachau, Buchenwald). Dle mého názoru to byla právě ta jeho poslední slova.

Němci a národ jeho odhodlanou dvojsmyslnost pochopili již tehdy; dnešní vůdcové ČR – ani dnes ne.

V exilu mě Peroutka zaujal následujícím „reaganovským“ výrokem:

„Škodlivá lhostejnost státu byla nahrazena škodlivou všemohoucností státu, a občan ztratil poslední útulek, kam by se skryl před domýšlivým dohlížitelem. Lidskost je odsuzována jako chyba, která je pod úrovní cílevědomého politika.“ 

Ferdinand Peroutka

Stejně tak rezonoval již mrtvý, věčný exulant, Karel Čapek:

 „Ne, je-li nám čeho třeba, tedy je to pracovat proti stranám, proti vládě stran, proti hlasovací mašinérii, proti inkompetenci, proti politice za zavřenými dveřmi, proti všemohoucnosti výkonných výborů, proti našemu ponížení, proti úpadku demokracie.“  

Karel Čapek

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře