Když se počet migrantů prchajících z rozpadajících se států a území kontrolovaného islamisty prudce zvýšil, stala se jejich přeprava obrovským nezákonným obchodem. Zatímco dřívější migranti byli převážně chudí a nevzdělaní lidé, hledající ekonomické příležitosti, dnešní migrace, vyvolaná politickou nestabilitou, zasáhla všechny sociální vrstvy a všechny profese.

Obchodníci s lidmi jsou si toho velmi dobře vědomi, a proto přizpůsobili ceny a služby platební schopnosti migrantů. Například cena za cestu do Evropy letadlem z Turecka stojí 8–10 tisíc eur, zatímco riskantnější cesta po zemi anebo po moři je mnohem levnější.

Bez ohledu na to, jak bohatý či chudý migrant je, bez překupníka se neobejde. Dokonce i když v létě 2015 EU dočasně otevřela své hranice, byli překupníci pro dosažení některé z členských zemí potřební. Jakmile se migranti dostanou na území EU, pokračují dále pěšky, přičemž ti, co mají peníze, mohou využít nabídku obchodníků k cestě autem.

Text je ukázkou z knihy Obchodníci s lidmi Loretty Napoleoniové. HlídacíPes.org ji zveřejňuje se souhlasem vydavatele.

Například za 1000 dolarů na osobu jsou migranti v nákladních či osobních autech přepraveni z Bulharska či Maďarska do Německa. Tyto cesty na území Evropské unie se zase až tolik neliší od putování po Libyjské poušti.

Měděný drát už netáhne

V srpnu 2015 zemřelo 71 migrantů udušením, když v uzamčeném nákladním autě jeli z Bulharska přes Rakousko. Týž den rakouská policie objevila další nákladní automobil, přepravující 81 migrantů na pokraji zadušení. Téhož dne večer zastavila německá policie poblíž rakouských hranic třetí náklaďák s 86 migranty.

Podle policejní zprávy obchodníci pobili vnitřek aut dřevem kvůli zvukové izolaci, aby znemožnili policii odhalit jejich lidský náklad. Migranti jsou někdy uzavřeni v těchto autech více než 24 hodin, bez jediné zastávky, kde by se mohli napít nebo zajít na toaletu.

V létě 2015 přiměl kvetoucí migrační byznys kriminální organizace operující podél východoevropské trasy, aby se do něj také zapojily. Obchod s lidmi byl tak výnosný, že tito zločinci omezili své ostatní nezákonné aktivity. Rakouská policie například informovala o prudkém poklesu krádeží měděného drátu, což byl předtím velice rozšířený zločin podél hranice s Maďarskem.

Místní gangy a drobní kriminálníci si namísto toho pronajali nákladní a osobní auta, aby přepravovali migranty přes hranice. Když v září maďarská vláda rozhodla přepravovat migranty zadarmo autobusy, rakouská policie nechytila žádné pašeráky. Jakmile ale tyto autobusy přestaly jezdit, pašeráctví opět začalo.

Zaplať, až dorazíš na místo

Přesně jako v Sahelu a severní Africe pašují malé samostatné místní kriminální skupiny migranty přes evropské hranice. V Evropě se jedná převážně o drobné kriminálníky nebo obchodníky, kteří pocházejí z téže diaspory jako migranti. Tyto skupiny ale nemají monopol. V každé zemi, hranici za hranicí, se migranti poohlížejí po těch správných obchodnících, jimž zaplatí teprve v okamžiku, když se dostanou na slíbené místo.

Model „zaplať, až dorazíš na místo“ je vedlejším produktem vysoce decentralizované povahy obchodu s lidmi. Je zajímavé, že zatímco globalizace zrušila ekonomické a finanční hranice celých států a proměnila svět v jednu globální vesnici, únosci a obchodníci s lidmi se zaměřili na lokálně určené obchodní modely v rámci národních či dokonce regio­nálních hranic.

Pirátství a kriminální džihádismus rozkvetl v rámci koloniálních a postkoloniálních států. V těchto oblastech se zhroutila centrální politická autorita, na jejíž místo nastoupily kmenové hodnoty a kmenoví vůdci. Únosy cizinců v Sahelu, severní Africe a Sýrii se odehrávaly na tomto pozadí, přičemž kmenoví vůdci a místní politici často zprostředkovávali mezi únosci a rodinami unesených či jejich vládami.

Tento nový druh kriminality ostře kontrastuje se starým, vysoce integrovaným západním modelem organizovaného zločinu, jako je mafie, protože únosy cizinců a přeprava migrantů jsou aktivity, které se objevily a rozvinuly mimo území západních národních států.

Co je pod make-upem?

Opravdu se jim daří všude tam, kde existuje politická anarchie, a kořistí na tom nejcennějším zdroji těchto oblastí: lidech. Takto nikdy nefungoval organizovaný zločin, který naopak vyžaduje centrální politické vládnutí, aby mimo něj vytvořil paralelní alternativní systém.

Mimoevropští obchodníci s lidmi úspěšně exportovali svůj zločinecký systém „zaplať, až dorazíš na místo“ do Evropské unie, neboť je z hlediska migrantů nejúčinnější. Využili také nedostatečnou unijní politiku v oblasti národních hranic a imigrace. Uvnitř hranic EU nalezli politické vakuum, vyvolané nejednotnou evropskou zahraniční politikou, do nějž mohli drobní kriminálníci a skupiny migrantů snadno proniknout.

Přeprava migrantů není prvním případem vzájemného obohacení se mezi neevropskou a evropskou kriminalitou. Vydírání afrických žen prostitucí spočívalo na podobném partnerství. „Policie nás požádala, abychom vyzvedli dvě ženy z Gambie. Přijely se skupinou uprchlíků z Libye,“ popisuje Ida Pierotti z Aquiloni, humanitární organizace se sídlem v italské Veroně.

Bylo jí řečeno, že dívky potřebují pomoc, protože byly během cesty zneužity a znásilněny. Organizace tedy najala dům s malou kuchyňkou a zaopatřila jim učitele italštiny. Ženy byly mladé a velice krásné. Jedna vypadala jako Naomi Campbellová. Byly velice provokativně oblečeny a vždy na sobě měly mnoho makeupu. Pokusili se je varovat, že by to dělat neměly a že je to nebezpečné, ale ignorovaly to.

Asi za měsíc je přijela navštívit jejich přítelkyně ze Senegalu, žijící v Brescii. Zdržela se jen krátce a pak odjela. Týž den ženy zmizely. Zanechaly po sobě mnoho účtů za šaty a boty, které si koupily. Některé stály více než 500 eur. Také se po nich našly kupóny Western Union na 200 a 300 eur, určené k finančním transferům ze Španělska a Brescie.
„O týden později jistá humanitární pracovnice spatřila jednu z těchto žen, jak šlape chodník na ulici ve Veroně.

Přistoupila k ní, zeptala se, co dělá a nabídla jí pomoc. Žena se jí vysmála a odešla. Nemohu to dokázat, ale jsem si jistá, že tyto ženy byly součástí mezinárodní sítě prostituce, která je vyslala do Evropy jako uprchlice, aby zde pracovaly jako prostitutky,“ tvrdí Pierotti.

Někteří humanitární pracovníci s ní souhlasí. Afričtí a evropští zločinci používají migrantské trasy pro transfer drog a prostitutek.

Pochlubit se evropským zbožím

Bylo by však mylné se domnívat, že většina migrujících žen tíhne k prostituci, jak nás o tom chtějí přesvědčit bojovníci proti migraci. Musíme si uvědomit, že migrace je velmi složitá otázka a že lidé opouštějí své země hledajíce lepší život v Evropě, USA, či jiné bohaté zemi, protože doma jim lepší život nekyne.

Po pádu Kaddáfího režimu prudce vzrostlo množství žen z východní a západní Afriky, jež byly pašovány do Evropy přes Libyi, aby zásobovaly rostoucí trh ve Španělsku, Švýcarsku a severní Itálii. „Mezi lety 2010 a 2013 přicházeli převážně mladí afričtí muži, nanejvýš třicet nebo třicet dva let staří,“ vysvětluje Pierotti.

„V roce 2014 jsme začali dostávat také muže z Bangladéše a Pákistánu. Brzy poté začali přicházet nezletilí, a když se rozšířily zprávy, že je pro ně snazší získat azyl, začali migrovat chlapci. Pak přišly africké ženy, svobodné mladé ženy, všechny velmi pěkné, namnoze z Nigérie, Gambie a Zambie. V poslední době, v letech 2015–2016, je migrace tvořena převážně rodinami s dětmi a těhotnými ženami. Mnohé otěhotněly v Libyi a do Itálie přijely v rané fázi těhotenství, protože se dozvěděly, že v tomto stavu bude snazší získat azyl.“

Zatímco se vyřizuje jejich žádost o azyl, starají se o migranty organizace jako je Aquiloni, v níž Pierotti pracuje. Zajišťují pro ně vše od bydlení a stravy až po oblečení a poskytují základní pomoc ohledně návštěvy lékaře a nepodstatných záležitostí, jako je získání smartphonu nebo značkových slunečních brýlí. To nejsou neobvyklé požadavky.

„Většina migrantů, s nimiž přijdeme do styku, považuje Západ za jedno obrovské nákupní středisko. Chtějí zboží, které viděli doma v televizi a chtějí ukázat svým přátelům doma, že ho mají,“ vysvětluje Nadia Albini, jež také pracuje pro Aquiloni.

„Jejich facebookové profily jsou plné fotografií, na nichž se chlubí těmito výrobky. Chtějí je ukázat lidem u nich doma, a tak v nich utvrdit jejich absurdní chápání Západu. Ano, tito lidé jsou ekonomičtí migranti, ale mnozí z nich přicházejí do Evropy ze špatných důvodů, tj. aby se stali součástí povrchní konzumní společnosti.“

Nový typ podnikatelů

Evropský daňový poplatník platí jejich účty od okamžiku, kdy dosáhnou evropského pobřeží, až do chvíle, kdy dostanou povolení k pobytu a smějí pracovat. Tento proces může trvat několik let. Uspokojování potřeb migrantů je další obrovský průmysl, jenž přináší bohatství novému typu evropského podnikatele.

Největší globální exodus od druhé světové války není jen bonanzou pro drobné evropské kriminálníky. Poskytuje obrovské možnosti růstu pro mnohé, od humanitárních organizací po samostatné podnikatele, protože uprchlíci a migranti musejí být ubytováni, oblečeni, živeni a přepravováni. Toto je vskutku významné „legitimní“ odvětví průmyslu, financované opět z kapes daňových poplatníků.

V roce 2015 přijalo pětimilionové Norsko 31 500 uprchlíků, tedy více než dvojnásobek oproti předcházejícímu roku. Migranti pocházeli převážně ze Sýrie, Afghánistánu, Iráku a Eritreje. Norské ředitelství imigrace (UDI) nedokázalo takový nápor zvládnout, a proto se obrátilo s prosbou o pomoc na soukromé podnikatele.

Asi 90 % uprchlíků v Norsku se nachází v péči soukromých ziskových organizací. Pro jejich vlastníky je uprchlická krize něco jako zlatá horečka. Za ubytování a živení uprchlíků platí norská vláda od 31 do 75 dolarů za noc. Není těžké si domyslet, jaké zisky z těchto plateb plynou.

Na této zlaté horečce také vydělává Hero Norway, společnost podnikající v pohostinských službách, provozovaná norskými bratry Adolfsenovými. Hero nabízí mnoho produktů: noclehy pro ty, kdo čekají na prověření policií, místa pro delší, dvou- až třítýdenní pobyty pro osoby, jež čekají na pohovor u imigračních úřadů, jakož i dlouhodobější ubytování táborového typu, kde lidé žijí dlouho, někdy léta, čekajíce na povolení znovu se v Norsku usadit.

Hero Norway není jediná zisková organizace na evropském kontinentě, operující v tak širokém rozsahu. Švýcarská společnost ORS Service AG vydělala v roce 2014 celých 99 milionů dolarů dodáváním potravin uprchlíkům ve Švýcarsku, Rakousku a Německu. Od mnoha těchto společností není možné získat informace o jejich ziscích za rok 2015, protože ziskové podniky v oboru uprchlíků se začaly chovat krajně tajnůstkářsky.

Migranti a uprchlíci jsou ubytováváni v budovách, jež byly buď opuštěny, nebo je dlouho nikdo nevyužíval, jako například staré internátní školy, vyřazená rehabilitační centra, nemocnice a horské hotely. Lidé jako bratři Adolfsenovi je levně nakoupí a přemění v uprchlické tábory.

To je model, s nímž se můžeme setkat v celé Evropě. V létě 2015 bylo asi 500 migrantů a uprchlíků ubytováno na velkém statku Centro di Costagrande v Benátsku. „Majitel je bohatý podnikatel z Verony, Pietro Delaini, jenž statek koupil za tímto účelem,“ říká Ida Pierotti.

Italská vláda platí 35 eur za den na osobu, 27,50 eur za ubytování a stravování, 2,50 eur kapesného a 5 eur organizaci, jež se stará o program migrantů – od jazykových kurzů po návštěvy u lékaře. Humanitární organizace jako jsou Caritas nebo Aquiloni, v níž pracuje Pierotti, dostávají pouze 30 eur, jelikož poskytují tyto doplňkové služby zdarma. Ale jiné společnosti, například družstvo Spazio Aperto, jež se stará o uprchlíky v Costagrande, dostávají dodatečných 5 eur na migranta denně.

„To nejsou malé peníze,“ říká Ida Pierotti. „V případě 500 lidí se jedná o 2500 eur denně neboli 75 000 eur měsíčně. Tyto prostředky by měly být použity k zaplacení sociálních pracovníků, jednoho na deset uprchlíků. To je běžný postup při poskytování každodenní pomoci. Ale většina firem, zabývajících se tímto byznysem, nezaměstnává lidi na plný úvazek, nýbrž používá dobrovolníky.“

Hodnota člověka: 35 eur za kus

Ještě více šokuje skutečnost, že úřady nekontrolují rozpočty společností, pověřených tímto byznysem, společností placených z peněz daňových poplatníků, aby poskytovaly migrantům pohostinství.

Pobírají velké sumy peněz od městských úřadů, aby se postaraly o migranty, kteří si zvykli „kempovat“ na velkých železničních stanicích. Tyto peníze mohou utratit, jak se jim zlíbí, třeba na reklamní kampaň. Když mě v říjnu 2015 jeden dobrovolník vzal na návštěvu uprchlického centra poblíž nádraží v Miláně, v lokalitě darované sdružením železničních dělníků a řízené jistou milánskou neziskovou organizací, přistoupila ke mně v okamžiku, kdy jsem si fotila kavárnu, skupina jejích zaměstnanců.

Dosti nerudné individuum mně sdělilo, že nemám povolení fotografovat a že potřebuji svolení, abych mohla mluvit s lidmi uvnitř. Když jsem se ho zeptala, co je zač, oznámil mně, že je tiskovým mluvčím neziskovky. Vedle něj stál muž s drahým fotoaparátem. Byl to oficiální fotograf neziskovky! Když se dozvěděli, že sháním materiál do knihy o únosech a uprchlících, vyvedli mě z centra ven.

Než jsem byla vyvedena ven, povedlo se mi promluvit se syrským lékařem. Zatímco se mnou mluvil, přišel k nám jakýsi Eritrejec. Měl na sobě plastikové sandály, velmi staré šaty a byl neobyčejně špinavý. Vypadal vyčerpaně a nemocně. Nikdo mu nenabídl pomoc, jídlo, oblečení nebo možnost se osprchovat. Doktor mu řekl, ať počká, až domluví se mnou. Muž si sedl na židli vedle doktorovy kanceláře a dal si hlavu si do dlaní. Netušil, že jeho hodnota je 35 eur denně.

Provádějíc výzkum v této oblasti, měla jsem intenzivní pocit, že uprchlíci jsou zbožím pro každého, zdrojem příjmů a zisků. Průmysl, vzniklý v souvislosti s jejich tragédií, nabízí zaměstnání statisícům lidí po celé Evropě. Někdy se jedná jen o částečné úvazky, ale stále jsou to pracovní místa v ekonomice, sužované více než desetiprocentní nezaměstnaností.

Regulovat způsob, jakým je migrantům poskytováno pohostinství, je stejně těžké jako regulovat kalifornskou zlatou horečku v roce 1849. Ti, kteří z ní nejvíc těží, jsou vždy o krok napřed.