Český velvyslanec v Německu Tomáš Kafka (vlevo) a německý prezident Frank-Walter Steinmeier. Foto: Profimedia

Merkelová není ta, co pozvala uprchlíky. Německo bez ní bude hledat mizející sebedůvěru

Napsal/a Robert Břešťan 30. srpna 2021
FacebookTwitterPocketE-mail

S českým velvyslancem v Německu Tomášem Kafkou o zlaté éře Německa za časů Merkelové, česko-německém vyrovnání, analogové nostalgii, hledání místa v digitálním světě a o tom, zda skutečně musí – nejen Německo – totálně zezelenat.

Do Německa jste se jako diplomat vrátil po třiceti letech: začínal jste jako kulturní atašé v roce 1991, nyní jste tam jako velvyslanec. Pozorujete v tom srovnání, jak se za ty roky Česko pozvedlo, ale jak nám zároveň Německo pořád uniká?

Možná se to dá ukázat na tom, jak se změnila atmosféra, do níž jsem přijel. Před třiceti lety to bylo těsně po sjednocení Německa a také po německém vítězství na mistrovství světa ve fotbale, kdy i Franz Beckenbauer říkal, že Němci jsou nejšťastnější národ na světě. Celkem záhy jsem poznal, že to tak není. Ve skutečnosti byli západní Němci více či méně nespokojeni s tempem sjednocování a s připraveností východních Němců se adaptovat. Východní Němci zase měli pocit, že se od nich všude očekává nějaká vděčnost a že z jejich životního stylu moc nezbývá.

Když jsem ale přijel do Německa v roce 2020, a to pominu covid, dojížděla tu ještě éra zlatých časů, které začaly plus minus se zvolením Angely Merkelové. To byli Němci skutečně možná jeden z těch nejšťastnějších národů na světě, ale tato sebedůvěra a pocit vyrovnanosti začaly celkem rapidně mizet.

Čím to je?

Není to jen koncem éry Angely Merkelové, i ten zmíněný covid nakonec odhalil spoustu skrytých nedostatků Německa. Řekl bych, že Němci byli šampioni analogové doby, ale teď v době digitalizační se najednou ukazuje, že Německo moc daleko nepokročilo. A to ani v oblasti energetické a klimatické, kde Němci vždy chtěli být tou avantgardou. Najednou pokulhávají a teď nastává éra německého vnitřního přemítání nad tím, co s tím vším udělat.

Často se říká, že jsme jako Česká republika ekonomicky vzato další spolková země Německa. Když tedy mluvíte o šampionech doby analogové, kteří nestíhají nástup doby digitální, není to i popis dění u nás?

Myslím, že ano, ale to se týká celých česko-německých vztahů. Když se ještě vrátím k tomu, jak to bylo před třiceti lety, tehdy jsem tam jel jako začínající diplomat země, která sama něco začíná. Fotbalovou terminologií řečeno jsme v zahraniční politice byli najednou takový Real Madrid. Byli tam Václav Havel, Václav Klaus, Jiří Dienstbier, jména která tehdy hodně rezonovala, a to i v Německu. Byli jsme zkrátka takoví zajímaví exoti, kterým se leccos prominulo, a kteří nadchnuli prostě jen tím, že byli. Třicet let poté je to už jiné, velmi profesionalizované a standardizované.


KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG


Dnes už žádný „Real Madrid“ v zahraniční politice nemáme?

Ne, naši politici dnes v Německu nerezonují. Němci pro inspiraci koukají jiným směrem, určitě ne do střední Evropy. Před třiceti lety jsme vzbuzovali očekávání, která jsme pak ne vždy naplnili. Ale i když dnes očekávání nevyvoláváme, můžeme v česko-německých vztazích, a i obecně, příjemně překvapit. V česko-německých vztazích nemusíme nic předstírat, prošli jsme si docela těžkými třiceti lety, kdy ani ty politické těžké váhy nedokázaly překlopit vztahy přes agendu spojenou s minulostí. To umožnila až česko-německá deklarace. Posléze jsme se i v česko-německých vztazích zasekli ještě několikrát, ale naučili jsme se spolu mluvit velice otevřeně a na pracovní i občanské úrovni se – možná i díky Fondu budoucnosti – docela dobře známe.

Politika konfliktu je snazší

Když jste zmínil Česko-německý fond budoucnosti, vy sám jste ho vedl v letech 1998-2005. Myslíte si, že těch skoro osmdesát let po válce zbývají v pohledu do historie nějaké nedořešené otázky a vztahy?

Vidím to tak, že z pozice vyjednávání jsme se dostali do pozice dialogu. Asi tu nebude nikdy moment, kdy bychom si řekli, že jsme s Němci všechno vyřešili, uzavřeli a odpracovali. Pro mě už ale cílem není nějaké odpuštění, jako tomu bylo třeba mezi Polskem a Německem ještě v 80. letech i později, ale vzájemná důvěra a péče o společný region a kulturní dědictví. A vysokým vyznamenáním celého procesu myslím je, že Christian Schmidt, známý politik CSU, který se teď stal vysokým reprezentantem OSN v Bosně a Hercegovině, chce během své tamní mise nabídnout jako inspiraci pro koexistenci tamních jednotlivých etnik právě proces česko-německého smiřování. Hlavně kvůli tomu, že v podstatě vyrůstalo zezdola a vsázelo na občanskou společnost. Těší mne, že ten náš společný proces může pomoci i někomu jinému.

O Angele Merkelové jste už řekl, že je s ní spojena jakási zlatá éra Německa. Je i označována za nejvlivnější a nejmocnější ženu světa, ale teď po šestnácti letech jako kancléřka skončí. Jak podle vás změní Německo už jen ten fakt, že v jeho čele nebude?

Angela Merkelová je nejen velice úspěšná kancléřka, ale je i – v pozitivním slova smyslu – veteránkou evropské politiky. Spolu s ní je to ještě Viktor Orbán; a ne nadarmo vůči sobě a zároveň navenek reprezentují určité tendence, které dnes provázejí proces evropské integrace. Bude důležité, jak se střet těch lokalistů a univerzalistů bude dále v Evropské unii vyvíjet. U Angely Merkelové je podstatné, že získala za ty roky nejen vyjednávací praxi, ale i autoritu v době, kdy se v EU, i v celé globalizované společnosti, vycházelo z přesvědčení, že všichni chceme plus mínus totéž a hledáme nějaký společný leadership. Angela Merkelová byla ukázkou, jak by takový leadership mohl vypadat.

Naopak Viktor Orbán patří spíše do tábora těch, kteří přicházejí s politikou konfliktu jako s pracovním nástrojem pro hledání nových řešení. Takže se tu střetává politika kompromisu a politika konfliktu. A zatímco v politice konfliktu je velice jednoduché pokračovat, je otázka, kdo po Merkelové převezme její vedoucí roli v hledání kompromisu. Ten „někdo“ bude muset mít velkou autoritu, aby navrhovaný kompromis nevypadal jako slabost, ale naopak jako silné gesto. Merkelová to uměla – i když třeba mlčela, říkala tím svoje. Kdokoliv nastoupí na její místo, bude muset naopak hodně hodně mluvit, aby vůbec vysvětlil, jak to s tím kompromisem myslí.

Jistě by se dalo o Angele Merkelové mluvit velmi dlouho, ovšem myslím že v české debatě u ní dost často převládá obraz „té, která pozvala uprchlíky“.

Je třeba říct, že Angela Merkelová v roce 2015 nepřišla proaktivně s nápadem otevřít Evropu, otevřít Německo, ale snažila se řešit situaci, která začala přerůstat všem přes hlavu. Možná to byl nedostatek vzájemné komunikace právě mezi Viktorem Orbánem a Angelou Merkelovou. Situace se pak rozjela do té míry, že nakonec Merkelová a její stoupenci museli přijít s nějakým řešením. Myslím, že nejlépe dilema roku 2015 popsal německy novinář Robin Alexander ve své knize Štvanci: řekl, že Německo mělo odvahu otevřít hranice a nenašlo odvahu je znova zavřít. Myslím, že v dnešní době Německo nebude hledat odvahu k otevírání hranic, ale spíš bude hledat řešení, jak ty problémy řešit pokud možno v místě konfliktu, nebo po cestě, ale ne až v Evropě.

Jak se podle vašich poznatků a zkušeností daří uprchlíky a migranty z této vlny v Německu integrovat?

Na jednu stranu se nenaplnily ty černé scénáře, že by Německo integraci nezvládlo, ale na druhou stranu se i ukazuje, že tento scénář není udržitelný. Takže jestliže dnes v předvolebním boji rezonuje v souvislosti se situací v Afghánistánu otázka migrace, tak v tom smyslu, že se říká: „Už nikdy rok 2015.”

A když se zeptám úplně jednoduše: Je v Německu teď méně bezpečno než dříve?

To si netroufnu soudit, protože média se samozřejmě věnují hlavně těm krizovým jevům, než tomu, že se nic nestalo. Je ale pravda, že jsou oblasti Německa, kde se přiznává, že tam může být klanová kriminalita. Je otázka, jestli to pochází z těch migračních přílivů z roku 2015, nebo jestli to je ještě starší migrace. Nicméně za sebe mohu říct, že se cítím v Německu bezpečně.

Zezelenat ano, ale s kým?

Celosvětově vidíme růst populismu, Německo není myslím výjimkou. Ostatně strana AfD je asi důsledkem téhle této vlny. Vidíte před volbami v německé společnosti nějaké tendence k hledání radikálnějších řešení, nebo vládě silné ruky?

Nemyslím, že v Německu by byla tendence k populismu, spíš je tu cítit určitá nejistota z toho, že svět se mění bez ohledu na to, jak dopadnou volby v Německu. Německo bude muset reagovat na tendence, které vznikají jinde, a i ta německá politická velkorysost, která má svůj původ v jejich historické zátěži, bude procházet těžší zkouškou. Bude asi zapotřebí, aby Německo a němečtí politici hájili více německé zájmy, než řekněme v prvé řadě evropské zájmy. Vycházelo se dosud z toho, že co je dobré pro Evropu, je dobré i pro Německo, jenže se ukazuje, že různých střetů zájmu začíná být v rámci EU více.

Jasné je dědictví Angely Merkelové i v příklonu k zelené energetice, v zavírání jaderných i uhelných elektráren. Má to pořád podporu řadových Němců, když se ukazuje, že přejít na zelenou energetiku nebude ani levné, ani jednoduché?

Ukazuje se to ani ne tak vůči Angele Merkelové, ale vůči straně Zelených. Je velký rozdíl v tom mít rád Zelené a volit Zelené. Dnešní ekologická změna už není jen změna ekonomická, ale lifestylová. Nejde už jen o ochotu platit o něco vyšší daně, nebo se v něčem trochu omezit, ale o to, že to bude znamenat do značné míry změnu životního stylu. Ať už je to věc mobility, vztah k automobilovému průmyslu, ale možná i ke stravování. Třeba, že vegetariánské pondělky nebudou už jen důsledek vlastního rozhodnutí, ale direkce na pracovištích. To je něco, co začíná německou společnost v předvolebním boji docela zaměstnávat, možná i proto popularita Zelených dneska spíš stagnuje.

Možná, že německé volby dopadnou víc konzervativně, než to vypadalo v průběhu loňského roku, kdy to vypadalo, že je pochopená nutnost, že Německo musí musí totálně zezelenat. Rok poté si najednou všichni řekli: „Zezelenat? Ano, ale s kým?“ A je tu vědomí, že jedna věc je regulace shora, a druhá to, že musí být i prostor pro německý průmysl, který bude zapotřebí také chránit.

Zelenání německé ekonomiky souvisí částečně i s českým byznysem. Třeba Daniel Křetínský má v Německu v saském, lužickém regionu doly i uhelné elektrárny, které se mají zavírat. Němečtí ekologové viní opakovaně Křetínského z toho, že vládní kompenzace byly od počátku hlavním cílem tamního byznysu jeho EPH, firma to odmítá. Zajímá mě ale, jestli jako velvyslanec čelíte občas i výpadům že český byznys špiní životní prostředí a ještě chce kompenzace za to, že toho nechá?

S tím jsem takto konfrontován nebyl, i když ve světě médií se toto téma objevuje. Netroufnu si říct, že by EPH měl v Německu nějakou negativní prestiž, ale asi ji nemá ani takovou, že byste si řekli: „To je EPH, tak to oni se o to určitě správně postarají.“ Je to prostě otevřeně volný ring, kde bude záležet na postupu a chování EPH, jakkoli si myslím, že v rámci lokálního ukotvení jak v Sasku, tak v Lužici jsou tamní lidé rádi že tam EPH je. Pravda ale je, že obecně je atmosféra spojená s „Energiewende“ v Německu dosti vypjatá. Zejména mezi mladými lidmi, pro něž je nejen postup EPH, ale celý postup německé vlády dosti liknavý.

Před časem se kupříkladu konala demonstrace v souvislosti s ukončením těžby uhlí v Česku i před naší ambasádou. Já jsem za těmi demonstranty zašel a přišlo mi až úsměvné, že jsem jimi byl coby reprezentant České republiky nařčen z toho, že Česko kopíruje německý odklon od uhlí a že to je v podstatě naše chyba. Na tom je vidět, že se často věci reflektují podle toho, jak se to zrovna dotyčným hodí.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)