Svět je plný bezcenných napodobenin drahokamů. To, zda mají šperky po prababičce milionovou hodnotu, nebo jde jen o bezcenné sklo či umělou náhražku, laik obvykle nemá šanci poznat.

„Kupříkladu jednokarátový rubín velký pět milimetrů může mít reálnou cenu od stovek korun po pár desítek tisíc. I když laikovi se bude jevit jako úplně stejný kámen,“ říká soudní znalec a expert na drahé kameny Jaroslav Hyršl.

HlídacíPes.org s ním mluvil v souvislosti s případem sbírky broušených drahých kamenů Národního muzea. Místo třetího největšího diamantu má muzeum ve své sbírce drahokamů sklo. Místo safíru v možné hodnotě desítek milionů umělou nápodobu za stokoruny.

Jak obtížné je určit pravost drahých kamenů – dá se to nějak odstupňovat, že některé jdou určit lépe a jiné hůře?

Některé kameny se dají určit velice snadno z toho důvodu, že u nich neexistují syntetiky a nedělají se jejich úpravy. Příkladem je topaz. Syntetický topaz neexistuje, upravit se dá třeba ozářením, aby zmodral, ale určit jde velice jednoduše. Pak jsou kameny, které jsou těžší, typu křemen nebo ametyst. Ty se běžně vyrábějí i synteticky, je jich na trhu spousta a musí se rozlišovat, zda jsou pravé či syntetické.

Také to ale není tak těžké. Pak jsou vysloveně obtížné kameny, které jsou zároveň ty nejdůležitější a nejdražší, jako je safír, rubín, smaragd, diamant, alexandrit. Všech pět existuje jak synteticky, tak ve spoustě úprav. Na základě toho se určuje jejich cena. Kupříkladu jednokarátový rubín velký pět milimetrů může mít reálnou cenu od stovek korun po pár desítek tisíc. I když laikovi se bude jevit jako úplně stejný kámen.

Když mluvíme o syntetikách, co se tím myslí?

Syntetika je chemicky a fyzikálně stejná látka, jen připravená uměle v laboratoři. Pokud by to byla jiná látka a jen to stejně vypadalo, byla by to imitace. Ale syntetiky – když budete měřit třeba tvrdost nebo index lomu – mají stejné vlastnosti jako přírodní drahokamy, ale nevznikly v přírodě.

Zmýlil se i Karel IV.

Jak se za posledních řekněme dvacet let zdokonalily technologie a techniky, jimiž se i ty komplikované drahé kameny určují?

Hodně. Já jsem v oboru jako znalec 22 let, předtím jsem mineralogii učil na vysoké škole, a za tu dobu se objevila spousta nových postupů i vybavení, které dříve nebylo. Co bylo před dvaceti lety špičkové a drahé zařízení, jež si mohly dovolit dvě tři laboratoře na světě, to má dnes v podstatě každý, kdo se tím zabývá. Přístroje, které před dvaceti lety zabraly jednu místnost, potřebovaly několik školených operátorů a stály přes milion dolarů, jsou dnes přenosné a stojí řádově stovky tisíc korun.

Jak dlouho dnes trvá určení jednoho kamene?

Záleží na tom, co je to za kámen. Pokud chcete jen určit, zda je to křemen, topaz nebo korund, tak to není problém. Běžně dostupnými metodami se dá určit 99 % kamenů, které mi sem přijdou, a poměrně rychle, i v řádu minut. Pokud takto určím, že jde třeba o safír nebo rubín, přichází další fáze – zjistit, jestli je přírodní, nebo nějak upravený; a to může trvat hodiny a k výsledku se také nemusím dopracovat. Každý seriózní znalec by vám měl říct, kde končí jeho možnosti a kdy vás má poslat do nejlépe vybavených laboratoří v Německu, ve Švýcarsku nebo v USA.

Z toho, co říkáte, mi plyne, že i ve své době uznávaní experti se mohli při určení drahých kamenů mýlit…

Ano, ale to platí obecně. U znalectví obrazů, nebo v medicíně. Každý obor se vyvíjí. Dám vám příklad. Před dvaceti lety přišli Thajci náhodně na postup, jímž se daly zbarvit korundy z růžové na růžovooranžovou. Tato verze v přírodě existuje, jmenuje se padparadža a byla vždy neskutečně drahá. Nejlepší kameny se prodávaly do Japonska, kde tamní sběratelé neměli problém dát 20 – 30 tisíc dolarů za hezký kámen. Tamní laboratoře dělaly běžně tak maximálně pět posudků na pěkné padparadži a najednou jich začalo chodit tisíc. Bylo jasné, že něco není v pořádku, ale nikdo nevěděl co. Protože padouši jsou vždycky napřed. Pak se přišlo na to, že jde o nový typ úpravy – difúzní pálení za přítomnosti beryllia. Světoznámé laboratoře a odborníci do té doby dávali posudky, že je to pravý kámen, a až ve chvíli, kdy jich bylo moc, se zpětně zjistilo, čím to je. Je to sice výjimečný případ, ale ilustrace toho, že věda se vyvíjí.

Je tedy možné, že někdo mohl v dobré víře nakoupit nějaký zdánlivě vzácný kámen, a až po letech se ukáže, že jde o syntetický materiál?

To rozhodně možné je. Kupříkladu první syntetické rubíny byly syntetizovány kolem roku 1896 v Ženevě; já měl v ruce ženevské rubíny z té doby a na tehdejší dobu nikdo neměl šanci zjistit, že nejsou přírodní. Z dnešního hlediska je to určení triviální.

Vy sám jste po mnoha letech správně určil kameny na slavné Svatováclavské koruně…

To je přesná ukázka toho, jak se gemologie vyvíjí. Po stovky let byl ten největší centrální kámen v koruně považován za rubín. Dokonce byl ve světové literatuře uváděn jako největší rubín zasazený ve šperku. Já na tom poprvé pracoval v roce 1999 a pak ještě dvakrát; měli jsme poprvé k dispozici vědecké metody, možnost měřit, měli jsme špičkový mikroskop, strávil jsem na tom přes třicet hodin. Díky tomu jsme mohli určit, že to ve skutečnosti není rubín, ale červený turmalín (rubelit).

To znamená, že v omyl byl uveden i Karel IV.

Samozřejmě. Ale v té době vlastně všechny červené kameny byly považovány za rubín, takže jemu to určitě nevadilo. Pro něj bylo důležité, že je kámen nádherný a je na tom správném místě. Před válkou korunu zkoumali přední čeští mineralogové své doby a nikoho nenapadlo, že nejde o rubín. Mě původně taky ne – ta barva je tak dokonalá a natolik blízká rubínu, že se pravda ukázala až teprve po měření konkrétních fyzikálních a optických dat.

Opravdu drahý safír

Mám tu konkrétní příklad z mnohem bližší minulosti… Nákup vzácného kašmírského safíru do sbírek Národního muzea v roce 1978. Koupil ho tehdejší vedoucí sbírky drahých kamenů Jiří Kouřimský. Byly už tehdy spolehlivé metody, jak rozeznat syntetický safír od pravého?

Safír spolu s rubínem je nejlepší příklad toho, jak těžké je někdy odlišit přírodní kámen od syntetického. Setkal jsem se s řadou kamenů, kde jsem řekl, že na tohle nestačím, a odkázal jsem na lépe vybavené laboratoře. Když ale mluvíte o Národním muzeu, vím, že tam dostali v 50. letech z konfiskací rubín, který měl přes deset karátů, špičková kvalita. Existoval na to posudek tehdejších špičkových českých odborníků a oba se podepsali pod to, že je to přírodní kámen. Když jsem ho dostal do ruky, bylo jednoznačné, že je to syntetika. Ale na úrovni znalostí z 50. let to ještě nebyli schopni odhalit.

Mohla se tedy i v 70. letech mýlit taková kapacita jako byl Jiří Kouřimský? Safír koupilo muzeum na jeho doporučení za 200 tisíc, to byly tehdy obrovské peníze…

Rozhodně nemohu pana doktora Kouřimského jakkoli pomlouvat, znal jsem ho dobře osobně.  Nicméně – v té době tu nebylo vybavení, nebyla odborná literatura a nebyl kontakt do světa. Já sám jsem gemologii studoval v Německu, kde mi denně prošla desítka kamenů různé kvality. Člověk se učí praxí, gemologie bez praxe možná není. Ve své době Kouřimský neměl kontakt se světem, za komunismu byly drahokamy považovány i za cosi buržoazního, neměl mnoho možností. Já dnes jezdím na konference po světě, mám kontakty, mohu vždy zavolat někomu, kdo tomu rozumí lépe než já, a konzultovat. Kouřimského jsem dobře znal, byl to férový chlap, a v životě by mne nenapadlo, že by něco takového udělal úmyslně. Ale mohlo se stát, že byl uveden v omyl, někdo mu ukázal kámen, vybájil si jeho historii. Konkrétně kašmírský safír se těžko poznává, má velmi specifické parametry.

Ve sbírce muzea je popsaný jako modrý, průhledný, oválný, kombinovaný brus bez kazů, Kašmír 20,1 X 15,2 mm, 19 karátů…

Kdyby byl pravý, tak by jeho současná cena byla v desítkách milionů korun. Pokud je syntetický, jsou to stovky.

Stovky tisíc?

Stovky korun. Pokud by ale byl pravý, pak by byl i ve světovém srovnání extrémně vzácný.

Ve sbírce drahých kamenů Národního muzea je ale těch omylů celá řada – jak špatně určených kamenů, tak záměn přírodních za syntetiku. Podle dokumentů, které mám, z prvních 500 zkontrolovaných kamenů jich takových bylo asi 10 %. To mi přijde dost… Člověka nutně napadne, zda aspoň některé kusy v průběhu let prostě někdo nevyměnil.

Tak to být nemuselo. Podstatné je i to, kdy se kameny do sbírky dostaly. Pokud to bylo třeba ještě před válkou, dávalo by to smysl. Protože teprve po druhé světové válce, se seriózně rozlišením přírodních kamenů, syntetik a různých úprav začal zabývat ve Švýcarsku profesor Gübelin. Právě on přišel jako první na to, že v mikroskopu vypadají ty kameny jinak. Syntetické rubíny byly patentovány v roce 1905, safíry 1910. To znamená, že od tohoto roku jsou na trhu tuny syntetik. Výrobní postup je levný a jednoduchý. Už za první republiky toho tady bylo spoustu, ale neexistovaly metody, jak umělý kámen od přírodního poznat. Podle inventárních čísel (dívá se do dokumentů, pozn. red.) vidím, že jde o staré kusy. V té době jim to někdo přinesl, prodal nebo daroval, to nevíme, a bylo to zařazeno do inventáře s tím, co jim o tom řekli. Existují případy, kdy lidé, kteří prodávali syntetiku jako podvrh, kameny ještě upravovali, přibrousili, poškrábali, aby to vypadalo jako kus přírodního krystalu. To se se v minulosti odhalovalo velmi těžko.

Ostražitost je na místě

Nicméně o sbírce Národního muzea se říká, že je velmi cenná, je tam kolem devíti tisíc kamenů, široké zastoupení světových lokalit, mnoho druhů, má v odborných kruzích velmi kvalitní pověst… Pokud si má svou pověst uchovat, asi by tedy bylo záhodno ji celou znovu prověřit.

To samozřejmě ano. A pokud vím, tak se to děje. I se mnou několikrát konzultovali, když měli nějaké pochybnosti. Rozhodně by měla postupně proběhnout inventarizace celé sbírky. Většina těch syntetik, jak vidím, je právě rubín a safír. Samozřejmě by toho nemělo být moc.

Z těch prvních inventarizovaných vzorků plyne, že je to skoro 10 %.

To je celkem dost, to je pravda. Ale neznám okolnosti.

Pakliže by se celá sbírka měla překontrolovat, dokážete odhadnout, jak dlouho by to celé trvalo?

Devět tisíc položek, to je hodně. Ale detailní kontrolu má smysl dělat jen u některých kamenů, začít těmi nejvzácnějšími a ty ověřit prioritně. Pokud vidíte, že je kámen nápadně velký a čistý, měl byste být ostražitý. Když by se však měl prověřit každý jeden kámen, tak je to práce na roky.

Je zde i problém jiného vzácného kusu, diamantu, pokud by tedy byl přírodní. Jde o třetí největší diamant v celé sbírce, který se ukázal dokonce jako broušené sklo, ani ne jako syntetikum. O tom případu jste slyšel?

Ne, o tom jsem neslyšel.

Váha je 5,4 karátu, rozměr 11,1 X 10,4 mm…

To je opravdu hodně. To je velký kámen.

Kolik by mohl stát?

To takto říct nedokážu, může to být spousta milionů, mohou to být desítky tisíc. Pořád za předpokladu, že by byl přírodní.

Pokud byste měl kolegům jako uznávaný odborník něco doporučit, aby kvalita sbírky a její pověst byla zachována, co by to bylo?

Prověřit postupně kameny, počínaje těmi nejvzácnějšími kusy. Ale to myslím dobře vědí sami. Dnes už mají k dispozici moderní přístroje, mají tam člověka, který gemologii vystudoval jako svou specializaci. Ve sbírce je spousta kamenů, které jsou velice vzácné a stály by za publikaci v odborné literatuře. Jestli bude z padesáti křemenů jeden špatně určený, to nehraje žádnou roli. Jestli je špatně určený pětikarátový diamant, je to o něčem jiném.