KOMENTÁŘ. Ve vyspělých zemích je obvyklé, že se o propagaci a marketing potravinářských produktů starají (rozuměj – platí) sami výrobci, a stát buď na příslušné kampaně nepřispívá vůbec, nebo jen zčásti. U nás je tomu spíše naopak, tedy stát platí vše, třeba v případě KLASA.

Výjimka ale existuje. Je to Vinařský fond. Ale bohužel – jeho specificky české uchopení dokladuje, že v ČR je možné zneužít všechno. Navíc v rozporu se zákonem a navíc za nečinného přihlížení politiků, neboť v orgánech uvedeného fondu sedí.

Pasáž o cílech a také například o způsobech využití finančních prostředků Vinařského fondu je součástí vinařského zákona, který je předmětem současné velmi sporné novelizace.

Jejím deklarovaným účelem má být omezení falšování kvality a původu u nás prodávaných vín, ve skutečnosti ale novela povede ke zdražení vína, zejména sudového, zániku alespoň části vinoték, snížení dostupnosti vín pro konečného spotřebitele a komplikacím pro menší a střední producenty vín ve prospěch posílení pozice velkých vinařských společností.

Právě těm také – a opět na úkor menších a středních vinařů, mimo jiné pomáhá Vinařský fond. Jeho rolí také propagace českých a moravských vín a osvěta podnikatelské veřejnosti a konzumentů vína skutečně je.

Svatomartinský doping

Jenže Vinařský fond takto nepůsobí. Po celou dobu jeho existence na to upozorňují sami vinaři, nejnověji tak učinil web Wine of Cechia. Ten rozebírá skutečnost, že fond utratil v rozporu s tím, co má skutečně činit, stovky milionů korun. Třeba na aktuální svatomartinskou kampaň. A je třeba potvrdit, že je to pravda.

Podle vinařského zákona totiž může fond pro vlastní potřebu utratit maximálně deset procent příjmů, což ovšem nedodržuje ani náhodou. Fond vytváří své vlastní kampaně, místo toho, aby poskytoval vybrané peníze na projekty jednotlivých vinařů nebo jejich organizací.

Vinou toho používá Fond pro vlastní potřebu mnohonásobně více peněz, než mu dovoluje zákon, zatímco na granty na podporu konkrétních projektů vydal za svého rozpočtu jen zhruba jednu šestinu.

Zarážejí je, že to nikoho nezajímá, v řadě jiných oblastí by už musel někdo čelit obvinění z tunelování, nebo, jak se právně sofistikovaně říká, porušování povinností při správě cizího majetku.

Na druhou stranu ale není divu – produkce a prodej vína je u nás dlouhodobě předmětem celé řady klamavých praktik, manipulací a více či méně skrytého zvýhodňování velkých firem.

To je mimochodem hlavní příčina falšování vín a podvodů s dovozy vín ze zahraničí, které jsou pak vydávána za tuzemská. Za situace, kdy je ale ČR soběstačná v produkci vína ani ne ze 40 procent, se k nám víno jak v lahvích, tak k dalšímu zpracování dovážet musí, čili v dovozech jako takových jádro  problému není.

Problém je v tom, že původ vín není správně označen, přičemž povinnost správného označení ukládá již současná podoba zákona a v tomto smyslu je tak jeho novelizace zcela zbytečná.

Manipulace kolem vinařského zákona

Proces předložení i přijímání zákona je sám o sobě z řady důvodů napadnutelný, jak již HlídacíPes.org informoval. Navzdory tomu pokračují nedemokratické a minimálně neetické, pokud ne přímo nezákonné praktiky i nadále.

Aktuálně jde o osvětový seminář k přijetí novely v Senátu, který se má uskutečnit tento týden a který svolal šéf senátního výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu Jan Hajda, sám producent vína, což je evidentní střet zájmů.

Především proto, že na akci byli pozváni pouze zastánci navrhovaného pojetí novely, tedy nikdo ze senátní opozice, nikdo z Vinařské asociace a dalších subjektů, které mají ke znění zákona zásadní výhrady.

Lze tak předpokládat, že bude především nově zvoleným senátorům vysvětleno, jak je novela přínosná a jak je v zájmu lidu pro její znění hlasovat, aniž by se ovšem tito mohli seznámit s nějakými alternativními návrhy.

Mimochodem, i na tuto akci přispívá Vinařský fond. Což bude podle všeho znamenat, že Vinařský fond bude nadále působit jen ve prospěch vyvolených, byť součástí novely je i teze, podle níž na rozdíl od současného stavu, kdy měl podléhat správnímu řádu „přiměřeně“, bude správnímu řádu podléhat „vždy“.

Vinařský fond i novela vinařského zákona jsou modelovými příklady lobbistických institucí a lobbisty vytvořených zákonů. Vůbec nejhorší ale je, že se ani v jednom případě nepotkává mediální obraz se skutečnou realitou. Samotný Vinařský fond by totiž mohl být přínosnou organizací – že tomu tak není, ví ovšem jen pár zasvěcených.

Také zákonem stanovené podmínky zakazující klamání spotřebitele jsou teoreticky správným principem, ani v tomto případě ale veřejnost neví, že novela klamání nezamezí.

Všichni tak mohou hýkat nadšením nad tím, jak jsme to zase těm podvodníkům natřeli. Skutečným podvodníkům to ale ani v tomto případě nenatřeme a ještě přitom ztratíme, alespoň část z nás, především z řad menších vinařů a menších prodejců vín, zase nějakou tu část svobody, času a energie.