Přestože žijeme dost možná v nejlepší době lidstva, statisticky přibývá počet konzumentů antidepresiv, lidí s frustracemi a se vztahovými problémy. Hodnotový systém se mění, etika ustupuje do pozadí. „Víme, že touto cestou to dál nejde, jenže nevíme, co s tím,” upozorňuje v rozhovoru pro HlídacíPes.org kouč Marian Jelínek. 

Jeho nejjednodušší rada, co dělat, když člověk dojde do bodu, kdy už to dál nejde, zní jednoduše. „Nedávejte si schůzky s kolegy, ale sami se sebou, tím určitě můžete začít,“ radí Jelínek, hokejový trenér, spisovatel, milovník knih a papoušků, osobní trenér Jaromíra Jágra a dalších špičkových sportovců i manažerů.

Vychází nepřeberné množství knih na téma osobního seberozvoje, příběhy slavných, návody na štěstí a proměny života. Proč jsou tak úspěšné?

Je to přirozený vývoj cesty za blahobytem, který je založen na racionalizaci. Díky ní máme všechny možné výdobytky pro naše maximální pohodlí, ale stalo se něco podstatného. Lidé od určitého bodu zjišťují, že tyto racionální věci nám sice velmi pomáhají, ale neřeší jednu součást našeho života, naši spokojenost, jakýsi index štěstí. Přestože žijeme v nejlepší době lidstva, naše subjektivní světy více trpí, místo toho, aby se zlepšovaly. Statisticky nám přibývá počet uživatelů antidepresiv, vztahových problémů a frustrací. Víme, že touto cestou to dál nejde, ale nevíme, co s tím.

Řešení pak tedy hledáme v oněch knihách s návody na lepší život… 

Teď je boom, kdy je každý kouč, lidé hledají vnitřní inspiraci v náboženstvích, ve vnitřních světech, spiritualitě. V regálech knihkupectví najdeme knihy, které jsou inspirativní a na úrovní, ale i řady těch, co jsou zavádějící, povrchní. Mimochodem, v roce 2017 dostal Richard Thaler Nobelovu cenu za behaviorální ekonomii a říká: pozor na to, lidé se nechovají logicky. Proto nám nefungují některé knihy a poučky v nich. I když ty knihy mohou mít správné jádro a jsou logické, tak naše chování takové není.

Bentley, kokain, milenky a nadváha

Logika nás tedy zrazuje? 

Kdyby se člověk celosvětově choval logicky, nemůže být třeba nejprodávanějším nápojem světa Coca Cola. Je v nás zkrátka víc než pouhá logika a racionální argumenty. Jsou tu také emoční argumenty, kdy logika ustupuje. Vnímám to ale i pozitivně. Třeba u studentů na vysoké škole, kde učím, si všímám, že řada z nich už netouží po blahobytu, jak tomu vždy bylo. Netouží ubytovávat se v pětihvězdičkovém hotelu. Vezmou batoh, objedou svět a za rok se uvidí. Myslím, že tenhle trend bude sílit. Vždyť už staří Řekové měli jako jednu z hodnot sebepoznání. Nad věštírnou v Delfách bylo nad vchodem napsáno – poznej sám sebe. A na to my jsme zapomněli, poznáváme vše okolo, téměř osidlujeme Mars, ale neznáme sami sebe. Měli bychom znát své emoce a umět s nimi pracovat, měli bychom znát svůj vnitřní prostor.

Jak ale člověk pozná, že je v bodu, kdy buď sám něco změní, nebo ho čeká pobyt na psychiatrii?

Příkladem z mé praxe kouče jsou někteří podnikatelé. Máme zde z hlediska kvantifikovatelných vnějších prvků života skupinu velice úspěšných lidí: jezdí v Bentley, pohybují se v luxusu. Jenže také mívají čtyřicet kilo nadváhy, deprese, šňupají kokain a střídají milenky. Nesoudím a nemoralizuji, to je každého věc. Jen hovořím o disharmonii mezi explicitními a implicitními věcmi našeho života. Proto se o oba tyto světy musíme starat zvlášť.

A váš recept?

Právě píšu na toto téma knihu a zajímavé je, že první, kdo tyto vnitřní procesy zaznamenal, byl Platon. Ve svém dialogu Faidros má malý, ale výstižný odstavec, podobenství o vozataji. Člověk je složen z rozumu, a to je ten vozataj, který má dva koně: pudy a emoce. A kdo umí ovládat tyto své hodnoty nebo chcete-li charakterové vlastnosti, jede jeho kočár ve směru evoluce a štěstí. Kdo je neovládá, pak koně často ovládají vozataje. Uvědomit si to můžeme na malých případech, když z nás něco vylítne a už za patnáct minut si to vyčítáme a říkáme si – kdybych ovládl emoce a byl zticha. Ale nikdo neučí malé děti pracovat s jejich subjektivním světem. Staří Řekové to učili a my jsme na to v přehršle touhy za vnějším blahobytem zapomněli, pracovat sami na sobě. A to ani nehovořím o duši, nehovořím o věcech, které jsou na hraně exaktní vědy nebo věcí, které věda nepřijímá. Celosvětově nastává doba, kdy si lidé začínají uvědomovat: pozor, nestarejme se jen o okolí a nedávejme si meetingy jen s kolegy, ale také sami se sebou.

OBCHODNÍCI SE STRACHEM

Nová publikace HlídacíPes.org mapující český i evropský POPULISMUS.

Více informací ZDE.

S tím souvisí pocit, že napětí ve společnosti, špatných nálad i zla kolem nás přibývá, přestože žijeme ve skvělé době…

Velkou roli v tom hraje velké množství projevů zla, o kterých se dozvíme. Před dvěma tisíci let jsme znali možná třicet kilometrů kolem svého bydliště, mysleli jsme si, že zeměkoule není kulatá, ale placatá. Dnes lítáme do vesmíru, ale myslíte si, že před dvěma tisíci lety milovala matka své děti méně? Že existovalo méně zla v lidech? Bylo méně, či více neetického jednání? To vše je diskutabilní. Co ale není diskutabilní, je projev všech těchto aspektů, které mají mnohem větší následky. Když chtěl někdo tenkrát projevit zlo, vzal kudlu a bodl ji do souseda v hospodě. Pokud chce někdo projevit zlo v dnešní době, může tak učinit třeba teroristickými útoky nebo atomovou válkou. Polarita využití a zneužití je na zodpovědnosti lidské bytosti, i civilizace. Pokud chci mluvit o zodpovědnosti, musím se opřít o Schopenhauera, který řekl krásnou větu: svoboda vyžaduje zodpovědnost. Pokud my nebudeme vnitřně růst směrem k zodpovědnosti, může nás vnější svoboda, která vzniká díky blahobytu, zničit.

Takže vnímáte rostoucí blahobyt světa jako jeden ze zásadních problémů pro lidstvo?

Odpovím malým prostým příkladem. Dnes máme tak široký výběr jídla, že se můžeme přejídat, což znamená, že lidé, kteří nemají zodpovědnost k jídlu a pití, následně trpí otylostí, nadváhou či diabetem a mnoha dalšími chorobami. Ale díky svobodě volby nám roste nový svět a my můžeme jíst velmi zdravě, můžeme nejíst po sedmé hodině večer, můžeme si hlídat tuky a cholesterol, vše je otázkou naší volby a zodpovědnosti. A jestliže někdo zodpovědnost nemá, pak je naše společnost rozdělena na dvě skupiny, na lidi se zodpovědností ke svobodě a lidi bez této zodpovědnosti.

To ostatně vidíme i na politice při každých volbách, kdy lidé, kteří neumějí pracovat se svobodou a nemají zodpovědnost, potřebují vůdce, kteří jim dají mantinely a vytyčí limity. Pak jsou zde lidé, které uráží, když jim někdo něco vymezuje. Představte si, že uděláte ve firmě raut a vše tam bude zadarmo. Lidé bez zodpovědnosti si narvou talíře bez ohledu na to, zda to vůbec mohou zkonzumovat, lidé se zodpovědností si vezmou tolik, kolik skutečně snědí. Jakmile si ale řeknete, že to takto nejde a dáte první talíř zdarma a druhý za peníze, člověk se zodpovědností si dá stejné množství jídla, ať už platí, či nikoli, tak akorát pro sebe, ale naštve ho, že ho někdo uráží nepotřebnými mantinely. Ten, který zodpovědnost nemá, bude také naštvaný, ale proto, že se už nemůže zadarmo přejídat.

Jak zvýšit počet lidí se zodpovědností ke svobodě?

Je nutné pracovat se subjektivními světy lidí a začít už ve školách u mladých lidí. Když nastavíme dobře limity a naskočí zodpovědnost, protože se tomu budeme věnovat už u mládeže, pak možná nastane to, že nebudeme v tak vysokém procentu zneužívat přírodu, nebudeme zneužívat dynamit. Proto se musím zase vrátit k Řecku a rčení poznej sám sebe, protože v následujících desetiletích bude skutečně velmi důležité pracovat sami na sobě.

Mladej, měl by ses hejbat

Dokud nebudeme umět takto rozumově uvažovat, musíme spoléhat na edukaci. Kdy je podle vás možné začít s tím u dětí, aby uměly vyhodnotit důsledky svého chování?

Důležité je začít pracovat už v útlém věku na vystupování z komfortních zón. Třeba si vezměte spotřebu antibiotik, jak stoupá, ale při tom to není tím, že by bylo více nemocí, ty byly vždy, to my jsme méně odolní. Měli bychom tedy třeba děti více otužovat, čímž už vystupují z komfortní zóny. Učit dítě pracovat s porcemi jídla, dobou strávenou u počítače a další, učit ho postupně, že později už mu nikdo limity dávat nebude, ale ono samo si je bude nastavovat. Když nemá v sobě dospělý člověk limity s jídlem, je otylý. Když budou mít lidé limity, druhá strana nebude chrlit nadbytek jídla, který máme, jsou to spojené nádoby. Rázem bude i menší zátěž pro planetu. Když ale člověk limity nemá, je v osidlech požitků, ovšem problém je, že to potěšení vyprchává.

V kolika letech byste začal s výukou?

Ono u malých dětí to není ani tak o výuce, jako spíše o podmínkách, ve kterých žije. Když bude dítě vyrůstat v rodině, kde každý večer uslyší s prominutím hloupé seriály, na stole láhev od piva, klobásky a sýry a denně dostane pusu na dobrou noc v takových podmínkách, jaký je předpoklad, že takové dítě bude mít sklony k takovým požitků a nebude vystupovat z komfortních zón? Malému dítěti nemá smysl říkat ‚musíš zdravit‘, ale pokud vyrůstá v prostředí, kde všichni zdraví, je velký předpoklad, že začne zdravit také.

Tedy získané vjemy jsou v určitém věku zásadní a platí, že když bude dítě doma poslouchat: „na tohle my nemáme, nás se peníze nedrží a my nikdy nic nezískáme“, že to tak skutečně bude a nebude vyrůstat v hojnosti?

Zde je skutečně veliká pravděpodobnost. Přestože to není ještě vědecky dokázané, existují na dané téma výzkumy, u nás jeden vede třeba Cyril Höschl, že se nerodíme s láskou ke sportu, k jídlu, k pohybu, k vědě, my se nerodíme etičtí, nebo neetičtí, ani se sklony k dobru, či zlu, vše je vytvářeno prostředím. Genetika hraje určitou roli, kdy poslední výzkumy hovoří o tom, že se rodíme se vším a podmínky rozhodují o tom, co bude rozvinuto, jaký z těch genů se nastartuje. Takže pokud mě bude dítě vídat u televize se salámem a já mu budu říkat ‚hele mladej, měl by ses hejbat‘, myšlenka je správná, ale autentičnost a pravdivost vyznívají úplně jinak.

Důležitá je tedy akce?

Já neříkám, abychom dětem brali blahobyt, to vůbec ne, ale je dobré s dětmi zažít hlad na táboře, strávit noc v lese bez hygieny nebo zmoknout, zkoušet vystupovat z komfortních zón. Já vycházím i z Konfucia, který řekl, že když něco vidíte a slyšíte, tak tomu nerozumíte. Když ale něco prožijete, pak to pochopíte. V Americe jsem viděl systém, kdy mladé lidi vodí do vězení, dokonce je tam nechávají přespat, aby viděli, jak vypadá takový režim, samozřejmě jsou to děti, které už mají nějaké prohřešky za sebou a taková návštěva má za úkol vyvolat emoční šok a zabránit tomu, aby v tom vězení třeba jednou skončily.

Milovat cíl, ale i cestu k němu

Jak častá je praxe, že se na vás obrátí už zmínění úspěšní podnikatelé ve chvíli, kdy už jim nestačí ani ta milenka, ani ten nejnovější Jaguár a dostaví se první infarkt?

Problém se vlastně rodí už od puberty, kdy vytváříme v mnoha lidech cílené feťáky, pěstujeme obrovskou touhu v něčem vyniknout, získat peníze, stát se šéfem nějakého korporátu. To není samo o sobě špatně. Já se vždycky studentů na škole ptám: baví tě peníze, nebo tě baví vydělávat peníze? A tady se vynořují další aspekty. Ono je to dnes velmi sexy, že jsme obklopeni mladými dravci, ale nesmíme zapomínat na zvládnutí etiky a emocí. Protože jedna věc je chtít docílit vítězství, druhá věc je, že to chci tak moc, tak jednoduše podplatím rozhodčího, vezmu si doping, zaplatím přijímačky dceři, protože chci, aby šla na práva. A pak existuje ještě druhá varianta, kdy nejen že tu svou cestu vzhůru pošpiním úplatky nebo nekalou hrou, ale mě navíc ještě ani moc nebaví. Proto máme tolik syndromů vyhoření kolem sebe a uživatelů antidepresiv.

Nelze se nezeptat na Jaromíra Jágra, jehož jste byl osobní kouč a který je zrovna prototypem člověka, který si svou cestu tvrdě vydřel.

On je skvělým příkladem toho, když máte obrovskou touhu po cíli, ale zároveň milujete i tu cestu. Jarda miluje hokej a chce od něj extrémně hodně – peníze, góly, body. Zároveň ale miluje extrémně i hokej. Všimněte si, že je zde procentuálně daleko menší možnost u takového typu člověka, že sklouzne k neetickému jednání. Proč? Právě proto, že miluje hokej. Pokud by k němu někdo přišel před zápasem a nabídl mu, že mu zajistí výhru, a Jágr by neměl takovou lásku k hokeji, ale jen touhu po vítězství, ještě mu poděkuje, jak je hodný. Proto bují neetičnost. Ale když miluju hokej, miluju hru samotnou a ten někdo, kdo mi nabídl výhru, mi to vzal. Proto je u dětí důležité nejdříve vychovávat emoční vazbu a pak až cíl. Proto vždy říkám, vychovejme nejdříve dobrého člověka a pak až byznysmena, vrcholového sportovce. Emoční hodnota nám říká – milujme život a chtějme od něj co nejvíce, ale my chceme co nejvíce a to ostatní nikdo neřeší.

Kdybyste byl dnes teenager, našel byste mezi všeobecně známými lidmi vzor?

Kdybych byl teenager, určitě bych hledal mezi lidmi, osobnostmi, které mají v harmonii rozvoj těla i duše. Spíše bych doporučil si vybírat od každého něco, protože v současné době mám pocit, že jsme to hrozně rozdělili. Máme třeba vynikající sportovce, ale mnoho z nich se nestará o vzdělání, ale jen o fyzično. Pak máme vynikající vědce, kteří se zase perfektně starají o ducha, ale taky mají nadváhu a kouří šedesát denně. Ale chcete-li konkrétně, určitě bych vybíral u Jobse, z Jardy Jágra nebo třeba Einsteina. Je jich mnoho. Nejsem zastáncem ikonizace jednoho vzoru, ale výběru. Protože každý máme své chyby a negace.