ZÁPISKY Z ČESKÉHO KARABACHU. Vloni jsem se někde zmínil o obci Fukov, obci, která zanikla a poslední budovou, která byla zbouraná, byl kostel svatého Václava. Stalo se to v roce 1960 na takovém výběžku ze Šluknovského výběžku a doba byla taková, že po Fukově dlouho neštěkl pes. Musely se plnit závěry různých sjezdů a v takových závěrech na Fukov nebylo místo.

Po Fukově sice neštěkl pes, ale v ústním podání a v historkách staro i novousedlíků se o něm občas někdo zmínil, takže i když už neexistoval, nějakým podivným způsobem stále žil a byl přítomný, i když z něj zbylo sotva pár šutrů. Po všech těch letech byl obnoven alespoň půdorys hřbitova; je to takové místo, které navádí k zamyšlení a meditaci a vloni jsme tam mudrovali s kolegou Maleckým o tom, jaké je to žít na konci světa, který nikoho tak moc nezajímá (můžete si o tom přečíst tady).

Následkem onoho zmíněného rozhovoru a následné publicity jsem potom celé léto a podzim musel do Fukova vodit návštěvy a známé, protože: tohle přeci musíme vidět!

Jenomže Fukov není zdaleka jedinou podobnou obcí.

Vloni před vánocemi pokřtil historik a archivář Petr Karlíček v zubrnickém Muzeu v přírodě knížečku Průvodce po zaniklých obcích, osadách a samotách pod Bukovou horou. Možná vám to bude připadat přehnané, ale potom se v Ústí nad Labem a okolí strhla zcela nečekaná nákupní horečka a Průvodce byl skoro vmžiku vyprodán.

Zaniklé i nezaniklé obce kolem Bukové hory. Repro z knihy Petra Karlíčka Průvodce po zaniklých obcích, osadách a samotách pod Bukovou horou (se souhlasem autora).

Je to vlastně dost legrační příhoda, když uvážíte to, že ty obce (Mauerschin, Wokerdolen, Horní Šebířov, Velké Stínky, Buková Hora, Malé Stínky, Stará Homole, Thunovská lesovna, Vitín a Tscherlaken) byly úspěšně zapomenuty a navštěvovali je opravdu jenom nejnadšenější nadšenci, už jenom proto, že pod Bukovkou je to jeden krpál, cesty jsou zanedbané a nikde žádná restaurace!

Kde se najednou vzal ten zájem? Nastává nějaké nové sudetské obrození?

Možná je to možné.

Jistě je to ale i práce muzejníků a archivářů, kteří s jakousi zvláštní zavilostí celá léta dolují dávno zapomenuté (protože ten lidský a rodový řetěz byl násilně přerušen) příběhy a historky a snaží se je vrátit do života, do oběhu a do paměti, protože jinak tam zeje hluboká a tmavá díra…

Ostatně sám Petr Karlíček, který je autorem mnoha historických, i když třeba lokálních knih, na tomto průvodci pracoval patnáct let!

Petr Karlíček na snímku uprostřed. Repro z knihy Průvodce po zaniklých obcích, osadách a samotách pod Bukovou horou (se souhlasem autora).

To, že je Průvodce opravdovým průvodcem, je výborný nápad – a že to není průvodce jenom turistický, ale i historický, je příjemný bonus, protože číst ho a listovat v něm se nemusí jenom na cestách, ale i v klidu doma, když se nám do těch kopců tak úplně nechce.

Vlastně mě napadá srovnání s nějakým dávným kratochvílným kalendářem, ovšem velice pečlivě sestaveným a postupně budujícím přesnou mozaiku a obraz toho, jak se pod Bukovkou (a nejen tam) žilo.

Někdy je to vzpomínka idylická:

V šest hodin ráno se velikonoční jezdci seřadili na slavnostně vyzdobených koních. Každý z nich byl opatřen půvabnými praporky. (Vitín, 12. dubna 1890)

Někdy problematická:

Soudruh Vozihnoj provede průzkum, kolik domů na Vitíně jest kryto břidlou a eternitem, zdali to stačí na krytí potřeby kulturního domu. (Malé Březno, 1954)

Jindy tragická:

Z deseti narozených dětí jich sedm zemřelo již v kojeneckém nebo dětském věku.

Repro z knihy Petra Karlíčka Průvodce po zaniklých obcích, osadách a samotách pod Bukovou horou (se souhlasem autora).

Kromě citací z dobového tisku průvodce doplňují i místní pověsti a (vždy oblíbené) příhody z černé kroniky a série rozhovorů jak s pamětníky, tak s badateli, kteří se tomuto kusu země věnují, tak i s tvůrci, kteří zde točí filmy.

Navíc je tahle knížečka vypravena v dobové (myšleno krátce poválečné) grafické úpravě, takže ten retropocit je naprosto autentický.

No jo, proč ale psát o knize, která byla rozebraná vlastně už vloni?

Protože v lesích a hospodách pod Bukovkou a možná i kus dál proti i po proudu Labe se špitá, že je připraveno druhé, významně doplněné vydání.

Autor textu, Marek Douša, je publicista a kreslíř. Jeho obrázky znají čtenáři časopisu Reflex nebo magazínu Sorry. Žije ve Velkém Šenově ve Šluknovském výběžku, odkud podniká výpady po severních Čechách, převážně za kulturou. Jím spravované weby naseveru.net a vybezek.eu mapují dění ve výběžku, kterému kvůli jeho odlehlosti či zapomenutosti místní občas přezdívají Náhorní Karabach.

Projekt „Příliš vzdálené Česko“ vzniká s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.