ZÁPISKY Z ČESKÉHO KARABACHU. Tradice je antropologický, religionistický a sociologický pojem, který se snaží vystihnout skutečnost, že společenské instituce, způsoby myšlení a formy lidské zkušenosti jsou odevzdávané z generace na generaci, a tedy existují dřív, než se člověk narodí, píše se na wikipedii. Tradice je taková věc, kterou občas bereme jako samozřejmou a někdy nám najednou – z ničeho nic – dojde, že tam, kde zrovna jsme, tradice jaksi absentuje a že nám chybí.

Hledal jsem tradice tady u nás (v Karabachu) a moc úspěšný jsem nebyl.

Chodili jsme třeba, jako studenti, do nejrůznějších průvodů, ale to se moc nechytilo.

Jednoho prvního máje jsem se pokusil zavést novou tradici, hodil transparent, který mi byl přidělen, do blízkého průjezdu a zmizel s jednou spolužačkou někam, kde po modrém blankytu bělavé páry hynuly, ale neprošlo to taky. Při příští příležitosti mě soudruh komunista a chemik zařadil až na konec průvodu, takže jsem si, s věncem v ruce, vyslechl několikmilionkrát Pochod padlých revolucionářů, což je mučení, které odporuje všem mezinárodním konvencím.

No.

Pak jsem vsadil na baráky. Staré podstávkové domy byly v čase mého dospívání przněny všelijak, nové domy se nestavěly, takže tu nemáme ani kolonie šumperáků a jediná stavba, která tu na severu stojí za řeč, to je Ještěd, ale zase je to trochu z ruky.

A pak mi to došlo. Jídlo!

Pověst o špeku s okurkou

Začalo to takovou pověstí o starém receptu na špek s okurkou.

Starší pokročilejší tenhle recept vytáhli vždycky, když docházela témata: na pánvi rozpálíš špek a pak do toho zamícháš nakrájenou okurku. Je to hrozně vydatné a oblíbené jídlo!

Urban, nebo spíš Dorf legend.

Nicméně jsem se před lety vypravil za některými původními obyvateli, kteří nebyli po válce odsunuti, a vyzvídal. Dal jsem tehdy dohromady několik receptů a potom se s jedním sousedem domluvil, že je v jeho chaloupce zkusíme rekonstruovat.

Tady jsou výsledky mého tehdejšího antropologického výzkumu:

Začali jsme lehce, česnečkou.

Vroucí voda.

Tenké krajíce chleba.

Utřený česnek.

Sůl, mléko (!), máslo.

Uznáte jistě, že i v době krize nejde o nijak finančně náročné ingredience. Příprava je prostá: Do hlubokého talíře natrháme nebo nakrájíme kousky chleba, přidáme lžíci másla, špetku soli, utřený česnek a zalijeme vroucí vodou. Nakonec přilijeme zhruba deci mléka. Musím podotknout, že s česnečkami své zkušenosti mám (klasická vyprošťovací polévka), ale přidané mléko byla naprosto zásadní – a skvělá – novinka.

Podle chuti je možné přidat syrové vejce, majoránku, maggi. Chléb je možné napřed orestovat. Až krize pomine, není od věci do talíře nastrouhat sýr.

Kreativitě se meze nekladou.

Jako druhé jídlo jsme zvolili „rybníčkovou kaši“ (Teichelmauke) na kterou jsem dostal chuť hned, když jsem četl recept na přípravu.

Nejdříve, co je potřeba: Uzená žebra nebo jiné uzené, cibule, bobkový list, nové koření, sůl, vařené brambory.

A jak na to: Maso uvaříme doměkka spolu s bobkovým listem, novým kořením a cibulí rozkrojenou na půl a trochou soli. Pokud jde o žebra, maso obereme a nakrájíme na kousky. Z vařených brambor uděláme bramborovou kaši, místo mlékem ji ale zaděláme vývarem z uzeného. Kaše nesmí být příliš řídká, abychom z ní mohli vyrobit rybníček: naplníme jí hluboký talíř a uprostřed vyhloubíme prohlubeň. Tu naplníme vývarem a kousky masa. Pokrm se jí lžící.

(Děti většinou závodily, kterému se rybníček protrhne později. My jsme kaši obohatili ještě o cibulku orestovanou na sádle – geröstete Zwiebel).

Pak je tu jídlo chudé, ale vynikající.

Brambory uvařené ve slupce (nejlépe den předem) oloupeme a nakrájíme na tenké, tři milimetříky tlusté plátky. Ty klademe na plotnu, která nesmí býti ani horká – připálily by se, ani chladná – lepily by se, a osmahneme je z obou stran. Ještě teplé je pomázneme máslem, osolíme a opepříme a pomaličku debužírujeme. Místo másla (nebo k máslu) je možné přidat žervé, tvaroh… e… a tak dále podle chuti.

Jelikož se tenhle předkrm připravuje poměrně pomaličku, vydrží i několik brambůrek hezky dlouho.

Potom je tady mléková polévka (Milchsuppe), což pro mne byla tedy absolutní premiéra. Mléko s vodou (podle chuti, aby nebyla příliš hustá; i když z toho naředěného mléka asi nikdy nebude) se přivede do varu. K tomu se přidá hrubá mouka rozkvedlaná ve vodě a opět se to celé přivede k varu.

Do vařící polévky zapustí vajíčka. Pro zjemnění chuti se do Milchsuppe přidává na špičku nože másla. Dosolit a opepřit může každý podle chuti až na talíři. Tahle polévka trošku chutná jako řídká slaná krupičná kaše, ale připravit ji lze i nasladko.

A nakonec tu mám „sladké zelí“ neboli süßes Kraut, což ani tak neznamená, že zelí je sladké, jako spíš, že není kyselé. Na sádle zpěníme cibulku, přidáme plecko nakrájené na kostičky a osmahneme. Osolíme, přidáme nové koření, bobkový list, celý pepř. Podlijeme a přidáme zelí nakrájené na širší čtverečky. A pomalu vaříme. Správná chvíle nastává v okamžiku, když zelí přestává křupat, ale ještě se nestačí rozvařit. V tom okamžiku přidáme jíšku (už ne světlou, ale ještě ne tmavou), řádně promícháme a podáváme s pečivem nebo s bramborem.

Některé výzkumy jsou velmi, velmi příjemné!

A jak jste si možná všimli, na špek s okurkou zatím nedošlo.

---

Autor textu, Marek Douša, je publicista a kreslíř. Jeho obrázky znají čtenáři časopisu Reflex nebo magazínu Sorry. Žije ve Velkém Šenově ve Šluknovském výběžku, odkud podniká výpady po severních Čechách, převážně za kulturou. Jím spravované weby naseveru.net a vybezek.eu mapují dění ve výběžku, kterému kvůli jeho odlehlosti či zapomenutosti místní občas přezdívají Náhorní Karabach.

Projekt „Příliš vzdálené Česko“ vzniká s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.