ZÁPISKY Z ČESKÉHO KARABACHU. Letošní sedmnáctý listopad jsem strávil v autě na cestě odněkud někam, takže skoro jako každý jiný rok; nemám tak docela na tohle datum štěstí, abych byl tam, kde se něco děje, kde jsou skoro všichni a kudy chodí historie. Teď jsem ale při té cestě měl čas dumat, jak se to semlelo v roce osmdesát devět, protože to také mělo něco do sebe.

Ačkoli jsem byl tehdá ještě Pražák, zrovna asi čtrnáct dnů před tím datem, které bude v kalendářích vysazeno červenou barvou, museli rodiče kamsi cestovat, a tak jsem musel domů, protože tam se hospodařilo na záhumenku, chovala se různá zvěř, abychom měli co jíst, aby to bylo zdravé a aby toho bylo hodně. Farma zvířat.

Takže jsem tedy, tehdy nikoli z kaváren, ale z pivnic, byl zčistajasna mezi dobytkem, městské šaty vyměnil za montérky a vaťák; to je ke kydání v chlívku praktičtější.

Nemohl jsem zůstat nezaměstnaným, to by si na mě soudruzi z esenbé hned došlápli, a tak jsem v jedné místní fabričce nastoupil k údržbářům (!). Ty historky, které si pamatuji, jsou zábavné, ale pro náš dnešní příběh nejsou důležité.

Překvapilo mě ale, že hned po prvním ranním kafi naladili soudruzi dělníci Hlas Ameriky, pozorně ho poslouchali a o všem velmi živě diskutovali.

Politická školení probíhala intenzivně a každý den!

V pátek, sedmnáctého, kdy soudruzi policajti seřezali soudruhy svazáky na Národní třídě, bylo vysílání štvavých vysílaček obzvlášť nervózní, nejisté a plné ještě nevyřčených vět, dohadů a nejistot. Po letech, kdy jsme většinou pokorně poslouchali vrchnost a v rámci možností žili své životy, se něco stalo, věci se dávaly do pohybu.

Měl jsem tou dobou v Praze manželku, dvě malé děti. Těm jsem se ještě dovolal, byly v pořádku.

Měl jsem tam taky hodně kamarádů a známých, těm jsem se většinou nedovolal.

(Tou dobou se ještě telefony nenosily po kapsách, kamkoli se člověk vrtne. Telefony byly drátem připevněny ke stěnám a tady na venkově nebyly třeba vůbec. Sami jsme měli o telefonní přípojku zažádáno asi sedmnáct let.)

Na Prahu!

O víkendu dorazila manželka s dětmi, ta nebyla nervózní, ale odhodlaná. Těšila se na barikády. Následující úterý, kdy se vrátili i moji rodiče a mohli převzít službu, jsme se vypravili do hlavního města.

Zelená škodovka 110 uháněla rychlostí osmdesát kilometrů v hodině do vnitrozemí. Jenomže na hranicích Prahy stály policejní hlídky. Prý běžná kontrola! Rádi by nás otočili zpátky, ale oba dva jsme měli trvalé bydliště v Praze, a nepustit nás domů si nedovolili.

Mohu říci, že atmosféra na Václaváku byla o poznání jiná než v pohraničí. Narváno k nehnutí, na balkoně Melantrichu Havel, i v těch barech, kam chodívali veksláci, kurvy a já, byla cítit jakási naděje.

Oběhli jsme ještě několik narychlo vybudovaných informačních středisek, nabrali stohy letáků a vyrazili zpátky na vesnici vysvětlovat, že, asi, čas oponou trhnul.

Když jsme projížděli Nový Bor, dostala moje manželka nápad, že s osvětou začneme už tady. Zajeli jsme ke zrušené čerpací stanici, ona vyrazila přilepit několik letáků když – tu náhle – z mlhy se vynořila policejní volha.

Je to v prdeli, napadlo mě.

Soudruzi nás legitimovali. Našli letáky na sloupu.

– Vyvěsili jste protistátní tiskoviny!

– Ale kdepak, potřebovali jsme čurat.

– Pojedete za námi!

To byla asi klika, protože jsme všechny další letáky stihli nastrkat mezi dvě zadní sedačky a zaházet je dárky k Vánocům, na které jsme ani v tom revolučním nadšení nezapomněli.

A tak jsme jeli. Na stanici nás rozdělili a nechali nás podusit. Myslel jsem si a asi to tak i bylo, že se čekalo na místní estébáckou jednotku. Při čekání bylo slyšet soudruha Jakeše, jak vysvětluje národu, že by se neměl nechat pomýlit.

A potom přišlo vyslýchání. Vyslýchali nás po jednom i dohromady a mezitím jsme se pořád vraceli k naší škodověnce stodeset a hledali letáky.

Kresba: Marek Douša

Všechno bylo venku nejméně třikrát, prohledali motor i kufr a pak znovu dovnitř a pak ještě jednou. Letáky nikde.

Nechápu, jak se to mohlo stát, ale bylo to tak, jinak bychom byli asi, kvůli zaostalosti novoborských estébáků, posledními disidenty revoluce. Takhle jsme zase mohli domů.

To taky nebylo špatné.

Ale abychom z toho nevyšli úplně lacino, odebrali nám alespoň techničák, jako že jsme dojezdili.

Při následné kontrole už poučenější policisté uznali, že neexistuje škodovka, které nekape olej, a tak jsme mohli vyrazit vstříc novým zítřkům i s novou technickou kontrolou.

Autor textu, Marek Douša, je publicista a kreslíř. Jeho obrázky znají čtenáři časopisu Reflex nebo magazínu Sorry. Žije ve Velkém Šenově ve Šluknovském výběžku, odkud podniká výpady po severních Čechách, převážně za kulturou. Jím spravované weby naseveru.net a vybezek.eu mapují dění ve výběžku, kterému kvůli jeho odlehlosti či zapomenutosti místní občas přezdívají Náhorní Karabach.

Projekt „Příliš vzdálené Česko“ vzniká s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.