„Život měříme příliš jednostranně, podle jeho délky a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit, než na to, jak ho opravdu naplnit.“ Vzpomínka na akademického malíře Zdeňka Adamce (1934 – 2017), pro nějž tato slova T.G. Masaryka neplatila. 

Klasický řecký filozof Sókratés, který žil v letech 469 – 399 př. Kristem, měl těsně před svou smrtí prohlásit: „Nyní je čas, abych zemřel, a pro vás, abyste žili. Pouze Bůh ví, kdo z nás je na tom lépe.“

S pražským rodákem Zdeňkem Adamcem, který odešel z tohoto světa v sobotu 2. září, jsem měl možnost během našich setkání hovořit na různá témata. Patřila k nim, i když okrajově, také otázka smrti. Vynikající malíř a můj kamarád Zdeněk toto téma ale vždy svým specifickým humorem trochu zlehčoval.

Po absolvování Drtinova gymnázia v Praze-Smíchově, kde byl spolužákem a kamarádem Jany Horákové, dcery komunisty zavražděné Milady Horákové, studoval Adamec výtvarný obor na Karlově Univerzitě v Praze u profesorů Cyrila Boudy a Karla Lidického.

Bytíz, Rotrekl a Pecka

Dva roky po vysoké škole dopadla na Zdeňka Adamce železná pěst komunistického režimu. Za písemné vyjádření nesouhlasu s vojenským zásahem Sovětského svazu v Maďarsku v roce 1956 byl odsouzen k trestu odnětí svobody na osm let. Dopis, který napsal s několika kamarády, měl být předán do rozhlasové stanice

©foto Anna Pecková

Svobodná Evropa. Kvůli konfidentovi StB se ale dostal do zcela  jiných rukou.

Zdeněk po svém odsouzení pracoval v uranových dolech v Bytízu u Příbrami, kde se setkal mimo jiné s básníkem Zdeňkem Rotreklem a spisovatelem Karlem Peckou. Rozsáhlá amnestie prezidenta Antonína Novotného v roce 1960 mu přinesla propuštění na svobodu, ale byl nucen vykonávat pouze dělnické profese.

V roce 1968, kdy mu komunisté povolili pracovat ve školství, využil krátkého politického uvolnění a odjel na dvouměsíční studijní pobyt do Velké Británie. Po návratu pracoval dále jako učitel a krátce před důchodem byl jmenován ředitelem Základní školy ve Štěchovicích u Prahy.

Po celou dobu Husákovy „normalizace“ měl zákaz veřejně vystavovat svá díla. V roce 1990 doprovázel manželku na pracovní pobyt do jižní Francie, kde pak strávil dva roky.

Zde měl jedinečnou možnost poznat a studovat prostředí, kde žili nejenom francouzští, ale i další umělci. Díky radnici ve městě Nimes a také svým přátelům mu bylo umožněno zde i vystavovat.

Život ve dvou diktaturách

V posledních letech převážně žil a tvořil ve svém atelieru v Hamrech na Prostějovsku. Umělcovy obrazy najdeme rovněž v soukromých sbírkách sběratelů nejen v České republice a na Slovensku, ale i v Rakousku, Německu, Francii, Chorvatsku, Francii, Itálii, Mexiku, v USA.

Adamec absolvoval řadu samostatných výstav v tuzemsku i v zahraničí. Jeho díla jsou převážně expresionistická s kubistickými prvky a vyznačují se výraznou barevností.

V parte o Zdeňkově úmrtí se píše, že nás 2. září v ranních hodinách, obklopen svými nejbližšími, opustil manžel, táta, bratr, švagr, dědeček, bratranec, strýc, otčím, tchán, mukl a kamarád.

Zdeněk Adamec byl také můj kamarád, i když trochu jiné věkové kategorie. Během našich setkání jsme oba vzpomínali na práci kulisáků, kterou jsme vykonávali za komunistů, ale v odlišné době a každý v jiném divadle.

Letos v březnu jsme se plánovaně setkali v Budapešti, ve městě, které v 50. letech tak výrazně vstoupilo do Zdeňkova života. Ve městě, kde dnes sídlí muzeum Terror Háza, věnované dvěma diktaturám, které Zdeněk za svého života prožil – nacismu a komunismu.

„Život měříme příliš jednostranně, podle jeho délky a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit, než na to, jak ho opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že sami a mnoho jiných žijí jen položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti.“ Nic z těchto slov prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka neplatilo o Zdeňkovi Adamcovi.

Zemřel v 83 letech, žil plným životem, uměl milovat a dovedl se radovat. Jeho ostatky budou uloženy v úzkém rodinném kruhu v Praze – hřbitově na Malvazinkách. Mše svatá za zesnulého proběhne v pátek 8. září v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Prostějově.