Maďarsko 60 let poté: Ve městě Mosonmagyaróvár zůstaly na ulici desítky mrtvých. Stříleli vlastní
REPORTÁŽ. Za nečinného přihlížení svobodného světa vrcholilo před šedesáti lety maďarské drama. Sovětské tanky drtily v Budapešti i jinde statečný odpor nedostatečně ozbrojených povstalců. Ale nebyly to jen „velké“ události: Maďarsko dnes vzpomímá třeba střelbu příslušníků tajné policie ÁVH do neozbrojeného davu, která vyvolala odvetnou reakci ze strany protestujících. Jeden z takových masakrů se odehrál 26. října 1956 v tehdy pětadvacetitisícovém okresním městě Mosonmagyaróvár.
Koncem letošního října proběhly pietní vzpomínky na tyto dramatické okamžiky. Město, které kvůli zdejším termálním lázním navštěvuje pravidelně také mnoho Čechů, bylo vyzdobeno vlajkami, u pomníčků padlým hořely svíčky. Hlavním místem vzpomínek se stalo místo masakru před bývalými kasárnami pohraniční stráže, které leží ve východní části města.
Během několika minut zde 26. října 1956 zahynulo v jednu chvíli minimálně padesát lidí.
Stojím společně s místním podnikatelem Bélou Babosem u pomníku padlým. Několik desítek metrů od něj je poslední zachovaná budova kasáren, z nichž příslušníci pohraniční policie, kteří spadali podle Babose pod neblaze proslulou tajnou policii ÁVH, zahájili bez varování střelbu do neozbrojeného davu.
Béla se narodil až šestnáct let po revoluci, a není tedy pamětníkem. Přesto svou návštěvu prostranství před kasárenskou budovou emotivně prožívá. Protikomunistické demonstrace se 26. října zúčastnil jeho dědeček, který za první světové války bojoval na ruské frontě. Když zazněla palba z kasárenských oken, instinktivně ihned padl na zem. To mu pravděpodobně zachránilo život. Takové štěstí ale nemělo pět až šest desítek lidí, kteří na místě během pár minut zahynuli. Dalších několik desítek účastníků shromáždění bylo palbou z automatických zbraní a hozenými granáty zraněno.
Oficiální údaje uvádějí 52 mrtvých a 86 zraněných. Některé moderní maďarské zdroje ovšem mluví až o stovce.
Béla ukazuje, že do prostoru před kasárnami přišly toho dne dvě téměř stejně velké skupiny demonstrantů. Jednu tvořili studenti zdejší Zemědělské akademie a dalších škol a druhou dělníci z továrny na zpracování hliníku a z dalších podniků. Celkem šlo o tisíc až dva tisíce osob.
Dav hlučně požadoval odstranění velké rudé hvězdy z průčelí budovy. Již předtím byl totiž tento komunistický symbol stržen z radnice.
Lidé, kteří přežili, po střelbě ve zmatku opustili místo krvavé lázně. O den později bylo pak několik důstojníků pohraniční stráže lynčováno. Béla Babos ví o dvou případech. Jeden důstojník pohraniční stráže byl pověšen za nohy a rozlícenými lidmi ubit, dalšího policistu pak dav vyhodil z okna radnice. Velitel kasáren Istvan Dudas druhý den po masakru utekl do Bratislavy, která je od Mosonmagyaróváru vzdálena nějakých dvacet kilometrů. Na československém území se zdržoval až do porážky povstání.
Pomsta komunistů byla krutá
Béla Babos, který vystudoval střední hotelovou školu v Györu a je majitelem penzionu, zdůrazňuje, že přes řadu problémů žijeme ve svobodné společnosti s možností soukromého podnikání, volného cestování a beze strachu před tajnou policií.
Dnes zhruba čtyřicetitisícový Mosonmagyaróvár je kromě velmi kvalitní termální vody ve zdejších lázních pověstný množstvím zubních klinik, orientovaných zejména na rakouskou klientelu. Podle Babose jich je ve městě minimálně sto dvacet.
Návštěvníka Maďarska zaujmou v těchto jubilejních dnech kromě státních vlajek a ozdobených pomníčků také billboardy s vyobrazením autentických bojovníků revoluce z roku 1956.
Na jednom z nich, který jsem viděl v pohraniční obci Rajka, jsou dvě ozbrojené ženy. Byly to kamarádky a obě se zúčastnily bojů v Budapešti. Po porážce povstání byly obě odsouzeny k trestu smrti. Mária Wittner byla po dvouletém čekání v cele smrti omilostněna a absolutní trest jí změnili na doživotní vězení, z něhož byla propuštěna v roce 1970.
Její spolubojovnice Belané Havrila takové „štěstí“ neměla. Po potlačení revolty se jí podařilo přes Rakousko uprchnout do Švýcarska. Na naléhání snoubence a pod dojmem slíbené amnestie se ale v roce 1957 vrátila do Maďarska, kde byla zatčena a v roce 1959 ve svých sedmadvaceti letech popravena.
Trestu smrti se nevyhnul ani devětatřicetiletý evangelický pastor Lajos Gulyás, který byl během protestů v Mosonamagyaróváru svědkem lynčování policisty. Podle Bély Babose se snažil rozlícený dav uklidňovat, a přesto byl tento otec tří malých dětí v roce 1957 obviněn z podněcování ke kontrarevoluci a odsouzen k trestu smrti oběšením a popraven.
Foto: Kristián Chalupa
Nová kniha HlídacíPes.org
Publikace vyjde v omezeném nákladu. Pořízením publikace podpoříte projekt HlídacíPes.org.
Kniha nebude ve volné distribuci. Lze ji získat pouze jako poděkování za dar v minimální výši 599 Kč.
Knihu začneme distribuovat krátce před 17. listopadem 2024.
Více o knizePořídit knihu
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)
7 komentářů
Snad lze dodat, že János Kádár, který jako stranický šéf vládl v Maďarsku od porážky povstání až do sklonku osmdesátých let a který byl také zodpovědný za ty represe po listopadu 1956, si postupně jaksi vylepšil svou image v očích většiny maďarské veřejnosti – třeba i pro své postupné reformy v ekonomické oblasti, které podnítily prvky tržní ekonomiky, takže maďarská ekonomika v 80.letech skýtala daleko liberálnější ráz než tomu bylo v případně Československa s jeho rigidním centrálně plánovaným hospodářstvím. Tu proměnu Kádárova image ostatně zmiňuje i maďarský historik László Kontler (v češtině vyšla jeho kniha Dějiny Maďarska v r. 2001), který také připomíná, jak Maďaři často srovnávají Kádára s císařem Františkem Josefem. On totiž ten Franz Josef, který je samozřejmě znám i z našich dějin a vysloužil si tu lidovou přezdívku „starý Procházka“, byl ještě za svých mladých let spojen s potlačením uherské revoluční války let 1848/9, ve které Rakousko zvítězilo až s pomocí intervence ruské armády (trochu ironie dějin), a kvůli popravám, které následovaly, tak jako po r. 1956, se také stal nenáviděným tyranem. Ale s tím jak se atmosféra uvolňovala a zejména, když Uhry v r. 1867 dosáhly úplné rovnoprávnosti s Rakouskem v rámci habsburské monarchie, Franz Josef, už jako uherský král, si to mezi Maďary taky značně „polepšil“. Tady ta jasná analogie s Kádárem.
Dovolím si doplnit,že Československo s jeho rigidním centrálně plánovaným hospodářstvím, bylo důsledkem známé vlastnosti české a to,že přebíráme od jiných národů zejména to, co oni nepreferují, ale spíše zavrhují a dokonce se zato i stydí. To pak s neutuchajícímelánem rozvineme do gigantických rozměrů; příklad všude ve východním bloku bylo drobné soukromé podnikání i v SSSR, jen v Československu byl znárodněn každému ševci verpánek a kladívko,zabaveny floky každému holiči břitva, mašinka na stříhání a křeslo.
Jinak maďarské události nás, vojáky nastupujícím na podzim 1956 na vojnu, zachránily před šikanou v t.zv. přijímači, protože ten byl zrušen a my všichni jsme byli, po narychlo provedených předepsaných procedůrách (složení přísahy, vyfasování a seznámení se samopalem, absolvováním 1. čisla střelby) vybaveni 72 ostrými náboji, které jsme nosili se zbraní i na jídlo. Vzhledem k tomu, že jsme my bažanti byli takto vybaveni, nikdo z mazáků ani nadřízených si na nás moc netroufal. Když to skončilo, bylo už pro mazáky „pozdě bycha honit“, už jsme byli spíš spolubojovníci a kamarádi.
Opravuji: Dovolím si doplnit,že Československo s jeho rigidním centrálně plánovaným hospodářstvím, bylo důsledkem známé vlastnosti české a to, že přebíráme od jiných národů zejména to, co oni nepreferují, ale spíše zavrhují a dokonce se za to i stydí. To pak s neutuchajícím elánem rozvineme do gigantických rozměrů; na příklad: všude ve východním bloku bylo drobné soukromé podnikání i v SSSR, jen v Československu byl znárodněn každému ševci verpáneka kladívko a zabaveny floky, každému holiči břitva, mašinka na stříhání a křeslo, každý hokynář prohlášen za křečka, který svým křečkováním ochuzuje vnitřní trh a pracující o potřebné zboží.
Jinak maďarské události nás, vojáky nastupujícím na podzim 1956 na vojnu, zachránily před šikanou v t.zv. přijímači, protože ten byl zrušen a my všichni jsme byli, po narychlo provedených předepsaných procedůrách (složení přísahy, vyfasování a seznámení se samopalem, absolvováním 1. čisla střelby) vybaveni 72 ostrými náboji, které jsme nosili se zbraní i na jídlo. Vzhledem k tomu, že jsme my bažanti byli takto vybaveni, nikdo z mazáků ani nadřízených si na nás moc netroufal. Když to skončilo, bylo už pro mazáky “pozdě bycha honit”, už jsme byli spíš spolubojovníci a kamarádi.
Souhlasím s Vámi, že jsme byli, pokud jde o to znárodňování a centrálně plánovanou ekonomiku, „papežštější než papež“, jak se také říká. A máte zajímavou osobní zkušenost z atmosféry r. 1956.
Je to bohužel pravda, a je obecně nutné si tyto drastické historické procesy připomínat. Ovšem stále musíme mít na paměti to co je vepsano v prní větě „..Za nečinného přihlížení svobodného světa „.. Tedy rozumějme pod pojmem „Za nečinného přihlížení “ = „bez jakékoliv přímé podpory“ Určitě by se dala i tehdy v zahraničí dohledat to co se i dnes za „podporu“ vydává, tedy „vyvěšování madarských vlajek, neoficiální prohlášení v zahraničním tisku, demonstrace či dokonce setkávání madarských emigrantů s různými západními potentáty.
Když vezmememe toto do úvahy musíme se skutečně ptát, jak se dnešní doba od tehdejší liší, jaké skutečné garance i dnes Západ dává a co by se stalo, kdyby bolševik (nebo kdokoliv jiný) takto tvrdě udeřil..
Je třeba se vrátit do té doby…probíhala Suezská krize, kde VB, F a Izrael zasáhly v Egyptě, podporovaném CCCP. Suez byl ze strategických důvodů pro Západ důležitý. CCCP byl ochoten přehlédnou akci u Suezu za podmínky, že Maďarsko zůstane ve sféře jeho vlivu, Taková dohoda byla podepsána 30. října. Den nato rozhodlo vojenské velení CCCP o vojenské intervenci. Je třeba také uvážit tehdejší logistické možnosti vedení boje přes ČSSR !, nebo jiné státy tehdejší SSS! a také absenci jakékoli smlouvy o vojenské pomoci Maďarsku! Samozřejmě, že VS OSN projednalo rezoluci směrem k CCCP ke stažení vojsk, ale to už bylo po vraždách a obětech. Dlužno poznamenat, že otevřená reakce a podpora přišla z POLSKA, manifestace a letáky a kde byly organizovány sbírky peněz a krve ve prospěch Maďarska. A ještě dovětek… bezprostředně opustilo Maďarsko, prakticky přes noc, 200 000 lidí, což současný Západ uvádí jako příklad migrační vlny, kterou Západ přijal, zatímco dnešní Orbánovo Maďarsko si dává restriktivní podmínky o několik řádů nižší…
Máte plnou pravdu s tou suezskou krizí, která zaměstnávala velmoci právě v době maďarského povstání, s tou dohodou z 30.10.1956, s tím, že maďarské události se dostaly na pořad jednání OSN (která v r. 1957 dokonce Maďarsku fakticky pozastavila členství, protože Kádárův režim nedovolil, aby přímo v Maďarsku prošetřovala otázku spojenou s tehdy nedávno uplynulými událostmi). Myslím ale, že i bez té zmíněné dohody, Západ by v r. 1956 stejně sotva uskutečnil nějakou akci (ať přes nedávno neutralizované Rakousko, Titovu Jugoslávii, vůbec nemluvě o Československu) – prostě proto, že Maďarsko bylo považované za zemi patřící do sovětské sféry vlivu. Ono právě v této době navíc obecně poněkud „tály ledy“ ve studené válce – a když píšete, že CCCP podporoval Egypt, tak vlastně nakonec můžeme říci, že právě v otázce Egypta se Chruščov víceméně shodl konkrétně s USA (které britskou a francouzskou akci vnímaly za projevy doznívajícího západoevropského kolonialismu, což bylo proti duchu jejich vlastní politiky). – – – Ale pokud jsme u toho, co uvádí současný Západ… Víte, já si myslím, že to srovnání je účelové a propagandistické. Ti Maďaři se tehdy v první řadě soustředili v Rakousku (které, když to chceme srovnávat, a pokud bychom hovořili konkrétně hlavně o Syřanech, plnilo roli řekněme dnešního Turecka, Libanonu…), odkud se pak rozptýlili různě po světě. Šlo o víceméně jednorázovou migrační vlnu z jedné země – a aspoň nevím, že by se tehdy houfy Maďarů prakticky „probíjely“ přes území více států z Rakouska třeba do Belgie. Ta dnešní situace je daleko, daleko komplikovanější, chaotičtější. Tady je daleko vyšší počet migrantů, z mnoha různých zemí, jejichž motivy se zdají být mnohdy hnány nějakými ekonomickými představami… Samozřejmě, je potřeba širokého mezinárodního řešení – ale daleko více než vlády ČR nebo Maďarska, tj. zemí, které s tím nemají moc společného, bych do toho řešení tahal vlády těch zemí, odkud ti migranti odchází (samozřejmě, v případech, kde je to možné, kde se zjevně jedná o víceméně či především tzv. ekonomické migranty, atd.). – – – Já uvedu jeden zcela konkrétní příklad – Irák. Tak jistě, víme, že část země je sužována válkou a terorismem, na části jeho severu vládne Islámský stát (teď právě probíhá bitva o Mosul). Ovšem v té migrační vlně, která mířila do Evropy, byla řada Iráčanů z různých částí země. Někteří z nich, kteří se dostali až do Finska a protože se jim asi začalo jen stýskat, se vrátili domů; aby hned na bagdádském letišti dojatě políbili půdu rodné země a aby je přivítal jeden z ministrů irácké vlády. Proto se ptám: nebylo by absurdní, aby nějaké Iráčany vnucovala paní Merkelová třeba vládě naší?