Nepřekvapuje, že švédsko-dánský dokument Zázračný aparát, právě uvedený do našich kin, získal letos ocenění na festivalu Sundance. Filmová přehlídka v americkém Utahu se v průběhu své nedlouhé historie (od r. 1978) vyprofilovala jako prestižní a vyhledávaná filmová akce zaměřená na nezávislé filmy a nekonvenční tvorbu, což snímek Axela Danielsona a Maximiliena Van Aertrycka určitě je.

Splňuje i kritérium provokativnosti, kterou mají nejen na tomto festivalu rádi. Je to hodně svěží a free snímek, ostatně není divu, vždyť jedním z producentů byl režisér Ruben Östlund, autor zdravě provokativních filmů Čtverec a Trojúhelník smutku, od nějž snad ani nelze nic jiného čekat.

Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost

Autorkou textu je kulturní publicistka Agáta Pilátová (titulek a mezititulky jsou redakční)

Dokument má ambici představit vývoj audiovizuálního média, především filmu, v uplynulých sto padesáti letech. Určitě vděčné téma, lze si s ním vyhrát, vyzobat třešničky na opulentním dortu, do nějž audiovize nakynula, i odhalit zrádné pecky.

Trumpovo hulákání na reportéry

Autoři letem světem seznamují s dějinami kinematografie od Mélièse a bratrů Lumièrů až k YouTube, aby se co nejdřív dostali ke svým hlavním tématům: ke komercionalizaci filmu a k lákavým, ale spíš negativním možnostem, jež nabízí. K ohýbání a zkreslování skutečnosti, k lžím a podvodům, k manipulaci s divákem.

Záběry s Riefenstahlovou, ať v době její velké slávy, či mnoho let po válce, patří k nejpůsobivějším, neboť na konkrétní osobnosti demonstrují moc i zrádnou sílu filmu.

V rychlém tempu (střihač se fakt zapotil!) probere počátky pohyblivých obrázků, korunovace králů, dodatečné rekonstrukce válečných záběrů, tváře politiků, před kamerou obnažené i průhledně předstírající.

Připomene nacistickou filmařku Leni Riefenstahlovou, kterak s nadšením vytváří image silné nacistické říše, včetně adorace Hitlera. Ukáže, jak ještě po letech se zalíbením sleduje výsledky svého díla.

Záběry s Riefenstahlovou, ať v době její velké slávy, či mnoho let po válce, patří k nejpůsobivějším, neboť na konkrétní osobnosti demonstrují moc i zrádnou sílu filmu.

Poměrně brzy se autoři dostanou k současnosti, zařazují zábavné kiksy moderátorů, Trumpovo hulákání na reportéry i videa se sladkými, leč prázdnými tvářičkami dívek prezentujících se na YouTube.

Výběr filmových a televizních záběrů a videí je vynalézavý nejen s ohledem na téma, ale i na atraktivitu, nechybí jim vtip a pointa. Záběry z historie i současnosti jsou zajímavé, výsledná koláž strhne pestrostí i tempem.

Po jistém čase však už začínáme být ze závratného letu a střídání střihových záběrů a videí trochu utrmácení; ještě že je autoři občas prokládají fotografiemi souvisejícími s filmy.

U některých střípků témat bychom se rádi pozdrželi déle. Například u manipulace s realitou, obratného kouzlení s fakty či u sugestivnosti a nebezpečné věrohodnosti „upravených“ verzí událostí.

Zbraň v hybridních válkách

Narativ Zázračného aparátu postupuje zejména zpočátku víceméně chronologicky, posloupnost je však narušována skoky v čase, a ty pak mají na svědomí, že film působí poněkud chaoticky.

Zejména v poslední třetině jako by autorům záleželo víc na tom, jak rychle doběhnou do cíle, než co sdělí. Dokumentu chybí dramaturg, který by to celé víc uspořádal. Nejde o to, aby film působil „spořádaně“, jeho kouzlo je právě v skotačící dynamice. Ale víc řádu by mu přeci jen neuškodilo.

U některých střípků témat bychom se přitom zároveň rádi pozdrželi déle. Například u manipulace s realitou, obratného kouzlení s fakty či u sugestivnosti a nebezpečné věrohodnosti „upravených“ verzí událostí.

Nebo u nebezpečí, jež s sebou přináší využívání sociálních sítí k sebeprezentaci nicneříkajících obličejů a hloupých vyprávěnek youtuberů.

Bylo by patrně také prospěšné, kdyby tvůrci věnovali větší pozornost aktuálnímu problému fake news a dezinformací v audiovizuálním prostředí, jež se stávají stále nebezpečnější zbraní v hybridních válkách. A nejen v nich.