Lubomír Vejražka: Do paměti národa patří nejen „političtí“, ale i jejich rodiny

Komunistická totalita zasáhla v padesátých letech do života mnoha rodin. Zpřetrhávala pevné svazky, které by za jiných okolností vydržely. Umučené a popravené lze spočítat. I odseděná léta, věznice, lágry, vytěžené tuny uranu… Odhadnout lze také počet příbuzných, kterým uvěznění blízkého člověka dramaticky zasáhlo do života. Míru osobních tragédií i utrpení žen a dětí muklů, jejich matek, otců a všech ostatních z rodiny však vyčíslit nelze.

Lubomír Vejražka, autor knihy Nezhojené rány národa, je ale přesvědčen, že by se na ně nemělo zapomenout.

Toto je poslední část devítidílného seriálu, ve kterém se Lubomír Vejražka tento svůj cíl pokusil naplnit na stránkách serveru Hlídací Pes.

Kniha Nezhojené rány vyšla v roce 2012, ilustracemi ji doprovodil Pavel Piekar. Autor plánuje její pokračování.

***

Rodinných příslušníků vězňů, které režim zasáhl, nebylo málo. Jestliže se v padesátých letech ve věznicích, lágrech, u PTP a v internaci ocitlo zhruba 150 tisíc osob (možná více) a jestliže nějaké ústrky zažilo nejméně tři až šest příbuzných každého z vězňů, pétépáků a internovaných, šlo o statisíce osob.

Manželky muklů vytrpěly své. I ty, které se nerozvedly, i ty, které režim dotlačil k rozvodu. Nepochybně byly oběťmi režimu. Tato skutečnost však není obecně známá. V letech padesátých zůstaly téměř „neviditelné“, ač jich bylo hodně a byly všude. Ani v roce 1968 při krátkodobém uvolnění poměrů se jejich téma na světlo světa větší měrou nedostalo. Rok 1989 ten stav výrazněji nezměnil. Proč?

Odpověď jednoho z vězňů na tuto otázku: „V lágru jsme si naplno neuvědomovali, jaká panuje doma zoufalá situace. Ty ženy kolem sebe měly aureolu světic, mučednic. Když se muklové ocitli na svobodě, snažili se někteří, zejména v době uvolnění v roce 1968, zachytit své příběhy, poměry v lágrech, zaznamenat výslechy, mučení, jména vyšetřovatelů a bachařů. Naši mučitelé tehdy ještě žili a byla naděje je popohnat před soud. Byli jsme plní našeho příkoří, to je pochopitelné, a zaměřili jsme se především na sebe. Nikoli na zachycení utrpení svých rodin. Měli jsme jim postavit pomník.“

Proč se o utrpení blízkých nemluví

Proč zůstaly rodiny v pozadí i po roce 1989? Z části proto, že muklové, kteří měli děti v době zatčení, byli v tu dobu většinou mrtví. Na další doléhaly nemoci, věk; jejich síly mnohdy podlomil lágr a celoživotní tvrdá práce. Kdyby žili a byli při silách, rodinám by určitě místo věnovali. Mladší muklové, při zavření svobodní a bezdětní, znali rodinná dramata jen z vyprávění starších kamarádů, nikoli z osobní zkušenosti. Proto se obtížné situace manželek svých starších kamarádů neujali. Nelze se divit.

Další důvod opomenutí. Téma žen a dětí vězňů je hůř pojmenovatelné, hůře uchopitelné. Prostě těžší. Jednodušší je zobrazit, jak se často děje, typicky příběhové osudy – např. vojáky, letce, obecně lidi z druhého a třetího odboje. Vypodobnit výslechy, věznění, lágry, bachaře, útěky před nacisty a komunisty, v poslední době i neštěstí sudetských Němců. V jejich příbězích se pořád něco děje. Vše přímočaré, dramatické, dobrodružné a plné napětí..

Naproti tomu rodiny vězňů není možné uchopit přes příběh, protože jejich pouť není tak vnějškově atraktivní, dramatická. V rodinách se často jedná  o drama vnitřní. Psychologie, vztahové věci, marné snahy o záchranu vztahu, mnohdy domnělá osobní selhání a sebevýčitky, pochyby, také jak moc se režimu navenek podvolit, aby ženy udržely pro děti a sebe to nejnutnější. Záležitosti zdánlivě obyčejné, šedivé, nezajímavé. Navíc mukl či voják svůj příběh vypoví rychle. Nebrání se obvykle rozhovoru. Ale ženy? Děti? O nejosobnějších věcech se hovoří těžko.

Předchozí části:

• V komunistických lágrech strádaly desetitisíce vězňů. Přečtěte si, čím procházeli jejich blízcí
• Šikana, ponižování, vystěhování… Důvod? Manžel seděl v komunistickém vězení
• „Máte návštěvu!“ Slova, která politickým vězňům a jejich blízkým přinášela radost, naději i strach
• Dopis, balíček… mukl věděl, že na něj doma myslí. Oni zase, že se drží
• Nezhojené rány z 50. let: manžela zavřeli komunisté, ona se rozhodla pro rozvod
• „Tvůj táta je kriminálník!“ Čím si v 50. letech prošly děti politických vězňů
• Návrat z komunistického lágru: vysněný život, ale také často konec nadějí
• Co drželo vězně v komunistických lágrech nad vodou? Humor, přátelství a víra v zázrak

A dále. Od žen se tak trochu očekává, že budou automaticky a mlčky stát za muži, utvoří zázemí. Že vůči nim „jen“ plní povinnost. Tak proč té jejich „povinnosti“ prosté dramatu muklů dávat prostor? Snad se v tom skrývá trochu genderová otázka a trocha mužské ješitnosti? Na projevu věnovanému tématice padesátých let zaznělo: „Ženy čekaly… Ženy trpěly.“ Toť vše. Co ta slova „čekaly“ a „trpěly“ obnášela, zůstalo nevysvětleno.

Jinde se řeklo: „Je potřeba vzpomenout na ženy vězňů a mít je v úctě. Ženy, které nevydržely, neodsuzujeme, ale musí si to srovnat se svým svědomím.“ S jakým svědomím? Věděl mluvčí, v jakých podmínkách se některé z rozvádějících se žen ocitly? Šlo jim leckdy o přežití a svědomí měly čisté. Ten samý mluvčí už nezmínil, že po návratu mukla domů se leckteré vztahy rozpadly, protože mukl nenašel cestu k ženě, která na něj deset let čekala.

Neznámé hrdinky

Ať už byly důvody k opominutí žen jakékoli, většina lidí má v sobě podvědomě tento model: oběť komunistického režimu = ten, kdo prožil fyzickou bolest; kdo byl zabit, mučen, kdo byl v lágru či u PTP anebo koho pravidelně deptala StB. Psychické utrpení a dlouhodobý neúprosný tlak komunistů, kterého se dostalo ženám vězňů, se do toho modelu nevejdou. Ke dni památky obětí komunistického režimu (každoročně 27. června) se obvykle hovoří o vězních jako o obětech a hrdinech, což je v pořádku, ale o rodinách je téměř ticho. Ženy muklů za oběti a hrdinky nepovažujeme. Mýlíme se však. Mnohé jimi byly.

Většina z muklů se setkala s mučením, všichni pak s brutálními táborovými podmínkami. Svoboda pryč. Zdraví pryč. Nemoci, únava. Ženatí přišli na dlouho o rodiny, ženy, děti. K tomu ztratili pět, sedm, deset, dvanáct, čtrnáct let života. Jeden den jako druhý, a den stý, tisící. Rok jako rok. Lágr 1, lágr 2, věznice A, lágr 3, věznice B, lágr 4 a další a další štace. První korekce, a pak desátá, padesátá. Také samotky, bunkry. Žití odnikud nikam. Dohromady všechny ty vlivy, bráno terminologií střelby na terč – zásah do černého, do středu. Naplno, brutálně, přímočaře. Jasná desítka.

Rodiny utrpěly šrámy v širším spektru. Některé údery byly jen docela mělké, jiné hlubší, další drtivé. Komunistická mašinérie byla vynalézavá a měla pestrou škálu možností, jak manželce mukla škodit.

Výhrůžky ženě kriminálem a tedy pro děti dětský domov; v ženině duši rána do sedmičky? Po uvěznění muže hrozba zavřením osmnáctiletého syna; trefa do osmičky? Výhrůžky znásilněním; má smysl hledat číselné vyjádření? Tři roky předvolávání k výslechu na StB; na půl den, někdy i přes noc. Čtyřka nebo pětka? Tlak k rozvodu. šestka? Vynucené stěhování z města na venkov; žádní známí, zlí lidé okolo, vyčerpávající práce v JZD pro úřednici. Sedmička? Zas a zas útoky soudruhů v práci a v bydlišti. Pětka? Útoky kantorek a politicky „správných“ žáků na syna, dceru. Pětka? Vidět nadané dítě nastupovat po základní škole do sléváren. Sedmička? Odmítnutí speciální lékařské péče pro někoho z rodiny. Jde o zdraví! O život! Osmička? Jet za manželem do lágru a vidět jak schází. Sedmička? Ať si čtenář čísla určí sám. A Dál. Neustálé obavy, žití na půl, nemožnost najít klid, trápení ze všech stran i v duši; a nekončí to a nekončí; síly docházejí, naděje na změnu odchází, úsměv se ztratil. Šestka? Sedmička? Pro někoho desítka, protože mu takový život šel po krku…

Rodiny, ač třeba nebyly zasaženy v desítce, mohly být zničeny kvůli velikému počtu ran nižšího stupně. Součet všech těch ran při uvážení dlouhodobosti náporu mohl totiž nejen vyrovnat, ale i překonat muklovu desítku. Ženy na tom mnohdy byly stejně zle jako jejich manželé – jenom jinak zle. Psychická trýzeň může být tak spalující, jako trýzeň fyzická.

Nezapomínat na rodiny politických vězňů jsme dlužni nejenom rodinám samotným, ale, v nadsázce, i Duši Země České, do jejíž paměti patří rodiny muklů stejně jako muklové.