Na komunistický puč završený 25. února 1948 pohlížíme přes propast tři čtvrtě století. Je to už 75 let a ta dlouhá doba nechala datum, které poslalo naši zemi na čtyřicet let do totality, vyblednout. Burcující odkaz se ztrácí. Letošní připomínka 25. února 1948 je navíc přirozeně zastíněna 24. únorem 2022, tedy prvním výročím vpádu Ruska na Ukrajinu. Podívejme se, co čtyřiadvacítku a pětadvacítku spojuje.

Podobností těchto dvou dat a událostí najdeme víc, než by se možná dalo čekat.

1. Moskva se rozhodla, Moskva chce

Moskva řídila československou KSČ od jejího vzniku v roce 1921. Spolu s KSČ připravovala vřazení Československa do východní zóny již od poloviny 2. světové války – středoevropský prostor si prostě nárokovala, a basta. Dne 25. února 1948 jsme, přesně podle plánů Kremlu a KSČ, padli do područí našich komunistů. KSČ nás vzápětí vlastizrádně naservírovala Stalinovi, impérium SSSR se rozšířilo.

Ocitli jsme se v pozici již porobeného Polska, Rumunska a Bulharska, Maďarska. Pobaltské státy na tom byly daleko hůře, ty Sovětský Svaz anektoval. Poprvé před válkou, podruhé na jejím sklonku.

74 let po našem 25. únoru se Moskva rozhodla vzít svobodu Ukrajině. Vpadla tam 24. února 2022 s cílem začít budovat impérium navazující na Ruskou říši a Sovětský Svaz, jenž byl Ruskou říší oděnou do rudého komunistického hávu. SSSR se rozpadl v roce 1991, Putin to považuje za neštěstí.

Vládce Kremlu chce Ukrajinu za jakoukoli cenu, bez jejího celého území nové ruské impérium nevybuduje. Bělorusko už mu patří, ovšem tato nevelká země význam Ruska nezvětší. Po Ukrajině už bude potřebovat „jen“ Litvu, Lotyško, Estonsko a Moldavsko – ty patřily Sovětskému Svazu, v očích Putina jde o právoplatný majetek Ruska.

Rumunsko, Polsko, Bulharsko a Slovensko s Českem by rád viděl přinejmenším v pozici zemí závislých na Rusku tak, jak tomu bylo po válce. Jistě by se mu líbilo, kdyby si nás pojistil přítomností svých vojsk. Orbán by „své“ Maďarsko výhodně dobrovolně prodal. Putin nás chce všechny, ten cíl vyhlásili opakovaně a jasně.

Po pětasedmdesáti letech od února 1948 má tedy Rusko stejný požadavek, jako na sklonku 2. světové války: zvětšit se.

Od Putina či jeho následníka se můžeme dočkat, pokud Ukrajina padne, této iracionální výhrůžky vůči NATO: „Dejte mi dobrovolně střední Evropu a Pobaltí, nebo bude jaderná válka a konec světa. My, Rusové, půjdeme rovnou do nebe, vy do pekla. Tak si vyberte.“

Pro oživení paměti: slova o jaderné válce a nebi pro Rusy Putin skutečně vyřkl již v roce 2018, hovořil podobně jako vůdci Islámského státu.

2. Teror, mrtví, nesvoboda

25. únor 1948 přinesl do Československa nesvobodu. Přišlo zatýkání a mučení, popravy a věznění, otrocké práce, střelba na hranicích po uprchlících. Také devastace rodin politických vězňů a loupeže majetku, vyhazování ze škol, zaměstnání a bytů.

StB vybudovala donašečskou síť, krysami v lidské podobě se to zde hemžilo. Země se přeorientovala politicky i ekonomicky na SSSR, zintenzivnila se krádež českého uranu ve prospěch Kremlu, preferován byl těžký průmysl pro zbrojení. Režim spustil zuřivou propagandu.

24. únor 2022 přinesl Ukrajině také teror, ovšem v mnohonásobně větším rozsahu, než se stalo u nás v osmačtyřicátém. Ukrajina sčítá desetitisíce mrtvých, do pohybu se daly miliony uprchlíků.

Ruští hrdlořezové na okupovaných územích zatýkají, mučí a znásilňují. Deportují Ukrajince, a to i děti. Ničí infrastrukturu. Ze škol vyhazují kantory – vlastence, přičemž ostatní pedagogové musí učit podle ruských not, tedy prorusky a protiukrajinsky.

Nevhodní ukrajinští spisovatelé jsou vyřazování z knihoven, ukrajinskou kulturu a povědomí ukrajinské národnosti je potřeba vymýtit. Jedním slovem: rusifikace.

3. Prokremelské živly v akci, vliv Moskvy

Prosovětské, tj. proruské živly měly silný vliv již za války v československém exilu v Londýně i v protektorátu. Šlo nejen o komunisty. Příklon ke Kremlu zesílil po válce, po 25. únoru 1948 vliv Moskvy dosáhl maxima a kormidlo směrem ke Kremlu nasměroval kdekdo. Kolaborace s východní říší a její zbožšťování byly na denním pořádku.

Proruské živly se loni objevily loni i na okupovaných územích Ukrajiny. K našemu zahanbení tam mají menší vliv než u nás v roce 1948 i nyní.

Když se válka 24. února 2022 rozeběhla, naši příznivci Kremlu náhle ztichli. Věděli, že kdyby stáli za Moskvou v okamžicích ataku ruských vojáků, uškodili by si. Ovšem jak čas běžel a Ukrajina oproti předpokladům nepadla, skupiny vstřícně hledící na Moskvu i nefalšovaná pátá kolona zvedly pyšně hlavu a vrátily se do svých starých kolejí, které vedou na východ a v nichž se kodrcají již od let 2007/2008.

Tehdy vrcholily tahanice kolem plánovaného radaru v Brdech, jenž měl být součástí protiraketové obrany Evropy. Vize radaru byla později opuštěna, první velké vítězství Kremlu. Dalším ruským vítězstvím se stalo zvolení proruského Zemana prezidentem ČR v roce 2013.

Ti Češi, na něž má nový ruský car silný vliv, nejsou natolik stateční, aby nám na rovinu sdělili: „Putina respektujeme, máme ho rádi, podporujeme zábor Ukrajiny a její rusifikaci.“ Na to jsou příliš zbabělí. Tedy se halí do frází o nutnosti ukončit dodávky vojenského materiálu a tím Ukrajinu donutit k jednání. Tak se prý ušetří životy.

Za jejich řečmi se však skrývá sdělení úplně jiné – ve skutečnosti říkají: „V zájmu Moskvy donutíme Ukrajince, aby se jí vzdali a nechali se zotročit. Nevadí nám, že po uzavření příměří existuje silné riziko, že ruská armáda dozbrojí a dovycvičí nově rekrutované vojáky a v příhodnou dobu se opět vydá na západ: pro zbytek Ukrajiny, pro Pobaltí a Polsko, následkem čehož bude počet obětí vyšší než v případě, kdy se Ukrajina nevzdá.“

Kdy zastánci míru na úkor ukrajinské svobody pochopí, že po Ukrajině můžeme následovat i my? Anebo je to cíl některých z nich?

4. Naše ohnutá páteř

Část národa 25. února 1948 pád do područí KSČ přivítala, část zachovala lhostejnost a nedohlédla, do jakého neštěstí se řítíme. Menší část zoufala, zlomek se dal do boje. Jako celek jsme se sklonili. Bez boje.

Stejně jako o dvacet let později v roce 1968, stejně jako před tím v letech 1938 a 1939. Nechci tím nikterak snižovat ty, kteří v roce 1938, 1939, 1948 a 1968 bojovali za války v řadách spojenců, šli do druhého či třetího odboje anebo vzdorovali jinou formou. Mluvím o celku.

Po 24. únoru 2022, aniž Rus zaútočil přímo na nás, se část Čechů opět před Kremlem nahrbila. Úslužně, servilně, rychle. Jak jinak než pojmem nahrbení mám nazvat držení palců Moskvě a ustavičná zlá slova o Ukrajině? Řeči o nacistické a banderovské Ukrajině papouškované po Putinovi? Výzvy k tomu, aby se Ukrajině nedodávaly zbraně, aby se pod tlakem západu vzdala?

Pokud člověk ponechá svá záda příliš dlouho v předklonu a na tváři se mu usadí servilní výraz, výsledek je zdrcující a horší než boj. Pokud se země odmítá opakovaně za svou svobodu bít, páteř už se nenapřímí a národ se stane v lepším případě lokajem. Nezaslouží samostatnost, jen to lokajství.

A i kdyby takový národ nakonec zachránily vnější příznivé vlivy jako nás v roce 1945, kdy spojenci chtě nechtě museli porazit Německo a tedy nás osvobodit, národ zasažený nemocí jménem křivá páteř bude neschopný obstát v další krizi.

Páteř těch, kteří se proti Ukrajině z principu vymezují a chtějí tu zemi obětovat za ruský plyn pro nás, a nahrávají tak Rusku, není přímá, je křivá. Možná zlomená. Dědictví vložené do nich minulými generacemi vykvetlo.

Výročí silnější než dřív

Nevím, kudy bude kráčet vývoj na Ukrajině a ve střední Evropě. Neodhadnu, kam až dojde ruská okovaná bota přinášející násilí, zvěrstva, otroctví; nebo zda bude zahnána domů. Nevím, kolik vyroste v Česku a v jiných zemích proruských kolaborantů. Netuším, nakolik naši proruští věrozvěsti naruší soudržnost společnosti, která už je i bez nich rozklížená. Přitom spějeme k dobám, kdy soudržnost bude nutností.

Naštěstí pro nás se zatím Ukrajinci za cenu strašlivých obětí drží. Nic jiného jim nezbývá. Oni vědí, co by je čekalo v ruském područí. Staletí pod ruským tlakem a nadvládou stejně jako desetiletí pod moskevskou komunistickou mocí, jež zapříčinila smrt mnoha a mnoha milionů jejich předků, se jim uložila do genů.

Pokud by Rus Ukrajinu zválcoval, promoskevské skupiny u nás zvednou hlavu daleko více než nyní. Pokud by za nějaké zatím nepravděpodobné situace nabyla místní pátá kolona silný vliv, pokusila by se nasměrovat naši zemi opět ke Kremlu přesně jako komunisté v únoru 1948.

Považuji za nepochybné, že část našinců by ten vývoj přivítala. Panslavismus ukrytý staletí v podvědomí českého národa říznutý nenávistí k USA a EU dělají divy. Nepochybuji o tom, že v případě leckterých podporovatelů Putina za tím příklonem jistě stojí peníze z Moskvy.

Každopádně na „náš“ 25. únor 1948 nezapomeňme. Jeho poselství je dnes výrazně silnější než před pár lety.