Lubomír Vejražka: Bída a týrání na duši. Tresty pro mukly dopadaly tvrdě na jejich rodiny
Třicáté výročí 17. listopadu 1989 je i příležitostí připomenout osudy politických vězňů komunistického režimu padesátých let – muklů. Téma, které až do roku 1989 bylo velké tabu. Jejich příběhy, názory a osudy v posledních letech dostávají prostor a je to dobře. Jenže…
Stejně jako po roce 1989 i dnes se zapomíná na jeden aspekt totalitních praktik komunistů. Na to, že věznění odpůrci KSČ měli ženy, děti, rodiče, širší příbuzenstvo, a ti všichni v různé míře též pocítili drtivý tlak režimu. Zůstávali a zůstávají však neviděni.
Tento text píši proto nejen o nich, ale hlavně pro ně. Aby se nezapomnělo, že byli i oni, se svými problémy a náročnými osudy. Osobně mě dost mrzí, že v předvečer 17. listopadu se o nich žádná zmínka neobjevila, že se rodiny nestaly aspektem, který se vždy při různých výročích vždy zmíní spolu s mukly.
V zobrazení minulosti mají své místo stejně jako přímí odpůrci KSČ. Patří k celku temného příběhu, který komunisté do této země vepsali.
Přál bych si, aby rodiny vězňů našly prostor v srdci tohoto národa navzdory tomu, že jejich osudy jsou ve srovnání s cestou muklů zdánlivě mnohem méně zajímavé.
Níže vycházím z textu mé knihy „Jizvy zůstávají“ s podtitulkem „Dědictví zla stále živé“ z roku 2018 věnované (nejen) tématu rodin muklů. Kniha navazuje na svou starší sestru „Nezhojené rány národa“ (2012).
Nemocní a k smrti znavení
Kdo byl zasažen víc? Muklové? Jejich ženy? Muklové byli mučeni a prožili krutou fyzickou bolest. Jejich ženy zase dlouhodobě strádaly bídou a týrány byly na duši. Těžko režimu odolávaly, i když jim nehrozila přímá fyzická likvidace. Dají se vůbec poměřit jedny a druhé rány?
Vynechme z tohoto srovnání umučené, popravené, mrtvé v závalech a na marodkách; vynechme vězně, kteří prošli extrémně brutálními výslechy; mukly zmrzačené, s podlomeným zdravím a duševně rozvrácené. Tam je to jasné. Jejich rodiny se ani nemohly mít hůře.
Co však u těch dalších vězňů? Většina z nich se setkala s mučením, všichni pak s nelidskými poměry táborů a věznic. Byli zbaveni svobody, k smrti unavení, nemocní. Dřina byla spojena s hladem; život vězně byl pro komunisty bezcenný, chtěli je upracovat k smrti.
Ženatí muklové přišli na dlouho o ženy, děti. Ztratili pět, sedm, deset, dvanáct, čtrnáct let života. Jeden den jako druhý, a den stý, tisící. Rok jako rok. Lágr 1, lágr 2, věznice A, lágr 3, věznice B, lágr 4 a další a další štace. První korekce, pak desátá, padesátá. Také samotky, bunkry, temnice.
Žití odnikud nikam.
Nicméně kdo přečkal výslechy a nejtěžší údobí v lágru, které trvalo zhruba do roku 1954, kdo přivykl drsnému táborovému režimu a všemožným ústrkům, kdo se smířil s nesvobodou, mohl se cítit, ač to zní paradoxně, do jisté míry svobodným (přesně tak to mnozí muklové vnímali), mohl prožívat své dny za mřížemi paradoxně snadněji než jeho žena doma.
Vše už ztratil, víc mu vzít nemohli. Měl kolem sebe kamarády, o něž se mohl opřít, a s nimiž uzavřel přátelství na život a na smrt. Neměl jinou možnost než v lágru žít dál (ovšem i v době, kdy tlak komunistů trochu povolil, se za dráty umíralo).
Jejich rodiny utrpěly šrámy jiné a v širším spektru. Komunisté byli vynalézaví a měli pestrou škálu možností, jak manželce mukla nepřetržitě škodit a udržovat ji v ustavičných obavách a nejistotě.
Výhrůžky kriminálem, v důsledku toho pro děti dětským domovem, tři roky opakovaných předvolávání k výslechům na StB; někdy na půl dne, někdy přes noc, výhrůžky znásilněním. Nátlak k rozvodu. Vynucené stěhování z města na venkov; žádní známí, spousta zlých a primitivních lidí okolo, pro intelektuálku vyčerpávající práce v JZD.
Nové útoky soudruhů v práci a v bydlišti. Jízlivost kantorek a politicky „správných“ žáků vůči synovi, dceři. Nadané dítě musí vynuceně po základní škole na učení do koželužny.
Odmítnutí speciální lékařské péče pro někoho z rodiny. Jet za manželem do lágru a vidět, jak schází. Stále se o něj bát.
Téměř neúnosný úděl
Tím výčet stále nekončí. Muset se dívat na jiné lidi, kteří žijí radostně, zatímco ji komunisté o šťastné chvilky s rodinou oloupili. Mít pocit, že dětem nedává, co by měla, každodenní břímě starostí. Soudruzi ji honí do brigád, v práci ji dřou, domů se vrací znavená. Též pomáhat rodičům manžela. A v hlavě myšlenky: „Co když padnu? Kdo se pak postará o děti?“
Neustálé obavy, žití napůl, nemožnost najít klid, trápení ze všech stran i v duši. Vydrží? Nezblázní se? A konec v nedozírnu, jen další kruté roky; síly docházejí, naděje na změnu se vzdaluje, úsměv se ztratil. Uštvaná, udřená. Téměř neúnosný úděl.
Oba světy, muklů i jejich žen a dětí, dokázaly být tvrdé. Každý jinak, ale tvrdé. Nelze tedy říct obecně, koho pochroumal totalitní režim více. Těžko porovnat bolest jednoho a druhého člověka. Vždy jde o konkrétní stav. Záleží na proporcích mezi prožitky jedné a druhé strany. Někdo může nést relativně malé trable hůře než jiný člověk velkou zátěž.
Političtí vězňové jsou oprávněně vnímáni jako oběti, často jako hrdinové. Jejich ženy tak ale přijímány obvykle nejsou, ač těžký úděl často nesly samy a hrdinkami byly. Bylo by dobré to napravit, dokud ještě nějaký čas zbývá.
Lubomír Vejražka je publicista, mimo jiné autor knih „Jizvy zůstávají“ a „Nezhojené rány národa“.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Když Krkonoše připomínaly polomrtvou ještěrku bez ocásku a přežily svou smrt
„Underground pro mě znamená žít mimo struktury,“ říká fotograf Jan Ságl
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
7 komentářů
Proč, po 70 letech, si mám třeba já, kterému bylo tehdy 16 let, připomínat jaro toho roku 1949, zase po 30 letech od konce vlády těch soudruhů, když už jsem rád, že je od nich pokoj?
Tehdy jsem zůstal doma sám s dvěma mladšími sourozenci a skoro sedmdesátiletou babičkou a pár korunami, když soudruzi zavřeli postupně oba moje rodiče a to bez jakéhokoliv soudu, jen proto, aby jim mohli v klidu ukrást jejich firmy a majetek.
Oni tehdy, ti komunisté, taky demokraticky vyhráli svobodné volby takovým způsobem (země Česká – 43,25 %, země Moravskoslezská – 34,46 % hlasů), že si pak mohli prakticky dělat co chtěli.
O tom by se mělo psát a to by se mělo opakovaně analyzovat a to proto, že bývalý komunista (a placený udavač StB), dnešní premiér, má znovu podobné volební preference, jako tehdy jeho předchůdci a podobné možnosti do budoucna – dělat si co chce.
Hrozí totiž opakování, včetně okrádání, tentokrát ne těch bohatých, ale naopak těch nebohatých a nejchudších. Místo vězení se používá k dosažení cíle, to jest legalizované krádeže majetku, „zaklekání“ finančním úřadem či exekuční řízení. A tak chudí se stávají ještě chudšími a bohatí bohatšími. To je vlastně ten jediný rozdíl mezi tím, co se dělo v roce 1949 a co se děje v roce 2019.
Jenom se divím , že nezavřeli mé dědy kulaky , naopak jeden byl dokonce předsedou JZD , statky byly pořád jejich , nikdo v katastru vlastnicttví nepřepisoval ! Jejich synové byli u PTP , kde si vydělali slušné peníze , jeden kvůli penězům zůstal v dolech dobrovolně ještě rok a po návratu si postavil ve vsi pěknou vilu . Za co vlastně ty vaše rodiče zavřeli ?
Jediné co jim řekl tehdy tajemník okresního výboru KSČ, když přišel s jedním příslušníkem STB a jedním úředníkem z okresního úřadu, bylo : vy pane půjdete s námi, už vám tady nic nepatří. Na dotaz co otec udělal, bylo mu řečeno, že se to dozví. Nedozvěděl, ale poprve byl odškodněn po roce 1968 (snad v roce 1970) s tím, že k věznění nebyl právní důvod. podruhé byl odšodněn po roce 1989 a tehdy byla odškodněna i moje matka , také za věznění bez právního důvodu. Za co moje rodiče tehdy zavřeli, bych se také rád dověděl, ale všichni aktéři jsou už dávno, tak říkajíc „na pravdě Boží“, včetně otce (narozen 1906) a matky (narozena 1909). Lituji, že nemohu uspokojit Vaši zvědavost, ale taková byla doba. Zbyly jen ty znárodňovací dekrety a soupisy (inveturní) znárodněného majetku a propouštěcí papíry (z vazby). Majetek samozřejmě nebyl vrácen všechen a peněžité náhrady byly, třeba ve srovnání s církevními restitucemi, přímo směšné.
Doplňuji, odpověď v tom smyslu, že důvodem proč moje rodiče zavřeli mohlo být jedině to, co jsem už uvedl – aby se mohlo v klidu znárodňovat, to logicky vyplývá, když nebyl právní důvod. si myslím. Možná se obávali ozbrjeného konfliktu, protože jsme oba, mně bylo 15let a měl jse už občanku, chodili s otcem střílet na asfalotvé holuby. Ovšem stříleli jsme vždy ze zbraní půjčovaných na střelnici. Žádně zbraně jsme doma neměli. Tehdy to nebylo třeba a mimo pohraničí bylo poměrně bezpečno.
Tak je to správně! Do nich, bolševiků zatracených! Ten závěrečný odstavec vašeho příspěvku si zaslouží tesat do kamene! Bylo by legrační, jak se daří „spasiteli A.B.“ a jeho nohsledům obelhávat některé nemyslící občany, ale je to nejspíše k pláči, že je to vůbec dnes, po 30 letech demokracie možné. „Spasitel“ cítí, že doba prosperity začíná kulhat, tak spirála ždímání kapes občanů se začíná roztáčet, aby ta státní kasa nebyla okatě prázdná moc brzy. Když nastupoval k moci, tak obratně nabídl nemyslícím příběh o stovkách rozkradených miliard ze státního pravicí a jinými babráky a slíbil, že po nalezení oněch miliard se budeme mít jako v ráji (ANO ráji – bude líp). Podobnou taktiku použil k uchopení moci M. Zeman se „spálenou zemí“, socani s „30 kč“ poplatky. Protože ty rozkradené miliardy nenašel ani guru R. Šlachta ( ten raději seknul s uniformou), tak nezbývá než pomocí brněnského anděla spásy A. Schillerové najít ztracené prachy v kapsách občanů. Iluzorní je třeba pod záminkou „ťafky“ dané hazardním hráčům zdražení Sportky, kterou „hrají“ jen chudí občané s nadějí na zázrak. Že by si Komárek utrhl od huby a vyšší daně za chudé naivky platil sám, je iluzí. Množství záchranných akcí k zachování tváře A.B. a jeho ANO 2011 bude narůstat s problémy kolem nedostatku financí ve státní kase a s tím taky utužování občanské kázně. Zatím se může spoléhat na prostoduchost rozhodující většiny, jasnozřivost nynějších bolševiků a podporu z Hradu. S časem se to bude ubírat cestou, kterou naznačujete. Pokud občané nebudou ostražití a skočí A.B. na nové taktiky, včetně současně prezentované pokory, sounáležitosti, či statečným bojem proti zlořádům v EU, je s námi nejspíše ámen na kolik desetiletí?
Fašismus a Komunismus jsou dvě zločinné ideologie. Potírají lidská práva. První byla zakázána a druhé se dnes relativně dobře daří. Není to absurdní?
Vyzívam všechny média. Zamyslete se nad zveřejňováním názoru komunistů. Není morální aby byli vyslišeni! Z jejich úst vychází virus, který je destruktivní!
Taky jsem tu obu zažil.Nebylo všechno tak jak autor popisuje.Ze svého okolí vím že zavřeli za nezákoné pálení nebo neodevzdání konigentu(poviná dodávka státu z úrody)krádeže z fabrik a pmlování prezidenta.Dnes Vás za pomlování prezidenta nezavřou ale za všechno ostatní taky potrestají. Ten kontigent by se dal přirovnat k daní.