Zdroj: Vědecká knihovna v Olomouci
,

Lubomír Novotný: Krčmaňská aféra mohla pomoct v předvolební kampani národním socialistům, ale čas byl na straně komunistů

Napsal/a Jan Žabka 4. října 2017

Detektivka jako z Ameriky. Akorát v kulisách hanáckého venkova. To byla tzv. krčmaňská aféra před 70 lety. Do komunistického převratu v Československu zbývaly jen měsíce a někdo poslal třem nekomunistickým ministrům balíčky s trhavinou. Původně pražské vyšetřování se později stočilo k Olomouci.

Rolník z Krčmaně u Olomouce totiž na fotografiích z případu v novinách uviděl krabičky, o kterých se domníval, že je zahlédl u svého souseda. Výpovědi svědků a vyšetřovaných osob celé kauzy poukazují na olomoucký krajský sekretariát Komunistické strany Československa. Kdo podal krabičky na poště v Praze a kdo atentáty zosnoval? Vysvětluje historik Vědecké knihovny v Olomouci Lubomír Novotný, autor nové knihy Krčmaňská aféra: Tajemný pokus o atentát na československé ministry. Celá kauza taky ukazuje, jak velkou roli už tenkrát hrála tištěná média.

Podzim 1947 byl napěchován jednou politickou aférou vedle druhé a neustále se zhoršující mezinárodní vztahy se přenášely i do Československa. Šlo o všechno. „Pokud máme porozumět krčmaňské aféře, musíme se na celý případ dívat bez klasických brýlí únorového převratu,“ upozorňuje Novotný. V této době sice političtí aktéři již nevylučovali, že komunistickým cílem je uchopení absolutní moci, nicméně cesty, jak k tomu dospět, nebyly jasné. „Většina dobových veřejně činných osob počítala stále s tím, že na jaře 1948 proběhnou řádné volby. To, co nekomunisté zrežírovali v únoru, se dodnes jeví jako neuvěřitelná věc,“ doplňuje Novotný.

Když na začátku září 1947 došlo k pokusu o atentát na nekomunistické ministry, snažily se to v politickém boji využít všechny strany. V té době byl nejužívanějším médiem tisk. „Zásadními infomačními tribunami byly stranické deníky. Snaha o objektivitu proto nebyla primárním cílem žurnalistů. Novináři stranických deníků psali v barvách politických stran, bylo to běžné,“ říká Novotný a pokračuje: „Všichni s tím počítali, na nějakou nestrannost si nikdo nehrál. Možná je to lepší než dnešní komedie s tzv. objektivitou a nestranností, z níž čouhá jako sláma z bot názorová uniformita mediálního mainstreamu.“

Začíná další mediální bitva, nekomunisté proti komunistům

Každá strana prostřednictvím svých médií o aféře informovala ve svém vlastním stranickém zájmu. Rozdíl byl také mezi centrální informovaností a regionální. Regionální redakce v Olomouci aféře věnovaly více pozornosti než ty celostátní.

„Podrobněji o kauze informovaly ty dvě strany, kterých se týkala nejvíce, tedy komunisté a národní socialisté. Méně pak lidovci a sociální demokraté,“ vysvětluje Novotný.

Svobodné slovo 12. září 1947. Titulnímu listu vévodily zprávy o atentátu. Zdroj: Vědecká knihovna v Olomouci

Národněsocialistické celostátní Svobodné slovo o případu informovalo velmi opatrně. Den po vypuknutí aféry se na jeho titulní straně objevila zpráva s titulem Pokus o atentáty. „Svobodné slovo nechalo téma utichnout a věnovalo se především komunisty konstruovanému spiknutí na Slovensku a dohodě mezi sociálními demokraty a komunisty, týkající se tzv. milionářské dávky,“ popisuje Novotný. Ve článku o atentátu nepadla žádná zmínka o komunistické straně.

Prudčeji o aféře začal informovat regionální národněsocialistický deník Volné slovo. Ten od počátku atentát využil k protikomunistické agendě. „Komunistickofašistická kampaň přináší první neblahé ovoce,“ stálo na titulní straně.

V té době se vyšetřování odehrávalo pouze v Praze. „Krčmaňská aféra je zavádějící název. Teprve dva měsíce po pokusu o atentát nastal obrat ve vyšetřování, a to díky výpovědi rolníka z Krčmaně, který na obrázku poznal krabičky s výbušninami. Domníval se, že stejné viděl v létě roku 1947 u svého souseda,“ doplňuje Novotný.

Stopy vedou do Krčmaně u Olomouce

Nová zjištění vyvolala značný mediální zájem. Krabičkový aténtát se stal olomouckým tématem číslo jedna. Volné slovo i Svobodné slovo postupně zveřejňovaly informace o nových zjištěních. „Úsměvné je to, že národněsocialistický tisk měl takové informace, že se lze domnívat, že pocházely přímo z trestního spisu,“ říká Novotný. „To znamená, že tam docházelo k docela výrazným únikům informací, a bylo to využíváno v rámci počínající předvolební kampaně,“ dodává.

Novotný zdůrazňuje, že ačkoli se jednalo o porušení trestního řádu, z hlediska národních socialistů šlo o logický postup. Komunisté totiž do značné míry kontrolovali policii, především státně bezpečnostní složku, také rozhlas a významnou část tisku. Jestliže nekomunisté chtěli probudit českou veřejnost a ukázat jí možná rizika, museli využít i zbraně, které komunistům nebyly cizí. „To znamená obcházet právní řád a podobně. V tomto ohledu jsou nějaké úniky ze spisů marginální věcí,“ uvádí na pravou míru Novotný.

Národní socialisté ve svém tisku nezmiňovali Komunistickou stranu Československa nebo příslušnost jednotlivých aktérů k této straně, a to dokonce ani ve chvíli, kdy došlo k zatčení předsedy místního národního výboru KSČ v Krčmani Josefa Štěpánka podezřelého z podání zásilky na poště v Praze. Písemný materiál získaný od Štěpánka v rámci vyšetřování se podle písmoznalců shodoval s písmem na balíčcích, a to včetně gramatické chyby ve slově excelence. Toto zjištění však nepotvrdil konečný znalecký posudek od stejných písmoznalců.

Národní socialisté taktizují, čas běží

Národněsocialistický tisk vyčkal až do projevu ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny v Ústavodárném národním shromáždění, který před parlamentními tribunami popsal průběh a dosavadní výsledky vyšetřování a hlavně poukázal na roli olomouckého krajského sekretariátu Komunistické strany Československa a jejího politického tajemníka a poslance Jaroslava Sosnara.

Sosnar se krajskému státnímu zastupitelství v Olomouci jevil jako osoba spojena nejen s pokusem o atentát na ministry, ale především s podkauzou tzv. krčmaňské aféry, což bylo ukrývání nenahlášených zbraní. Takováto „černá“ skladiště se podařilo nalézt v Hodolanech a v samotné Olomouci a bylo nezpochybnitelné, že za jejich ukrýváním stál poslanec Sosnar. „Indicie naznačovaly, že ten samý politik stojí i za objednávkou výroby krabiček, do nichž byly instalovány výbušniny. Krajskému státnímu zastupitelství v Olomouci se tak celá věc jevila jako spojená nádoba,“ vysvětluje Novotný.

Jména aktérů kauzy vévodila titulním stranám Svobodného i Volného slova a dalších nekomunistických tiskovin. „Tohle všechno snižovalo šance komunistů ve volbách, především v olomouckém volebním kraji,“ doplňuje Novotný.

„Na straně národních socialistů stály v této aféře i ostatní nekomunistické strany, dokonce i váhaví sociální demokraté,“ říká Novotný. „Národní socialisté se cítili na vítězné vlně, ale nestihli celý proces dokončit kvůli únorovým událostem.“

Komunisté: Národní socialisté to na nás ušili

Komunistický tisk od začátku reagoval na aféru jako na provokaci národních socialistů. Podle nich pokus o atentát sami zosnovali.

Svobodné slovo 25. ledna 1948. Karikatura zobrazující komunistického ministra Noska (vlevo) a ministra za sociální demokraty Drtinu.  Zdroj: Vědecká knihovna v Olomouci

Byl velký rozdíl mezi informováním celostátního Rudého práva a regionální Stráží lidu. „Stráž lidu byla pod vlivem Sosnara a od prosince 1947 ministra Alexeje Čepičky. Tam byl velmi ofenzivní přístup už od začátku aféry,“ popisuje Novotný. Rudé právo bylo ústředním deníkem nejsilnější politické strany, i to muselo v době ostré politické krize zaujímat útočná stanoviska. „Porovnáme-li podzimní referování Rudého práva a Stráže lidu, vidíme, že centrální komunistický deník si přece jen ještě ukládal rezervu.“

Komunistická strana nebrala pokus o atentát příliš vážně, navíc v podstatě ve stejnou dobu, kdy aféra vypukla, uzavřela pakt se sociální demokracií, což zlepšilo její postavení. Vedení komunistické strany o pokusu o atentát pravděpodobně nevědělo. „Gottwald se tomu věnoval minimálně, na zasedáních předsednictva strany třeba říkal, že nechápe, proč na té krčmaňské stopě Drtina tak bazíruje, přeci si nemůže myslet, že takovou hloupou věc by způsobili komunisté,“ říká Novotný.

V listopadu 1947, když se objevila krčmaňská stopa, regionální Stráž lidu kritizovala postupy a nejasnosti v případu. „Tento deník začal být velice útočný a arogantní. Mohlo to být způsobeno nervozitou regionálních komunistických špiček,“ vysvětluje Novotný.

Atmosféra ještě více zhoustla v lednu 1948 po Drtinově vystoupení v Ústavodárném národním shromáždění. Rudé právo i Stráž lidu se snažily situaci bagatelizovat a prezentovat vše jako snahu o skandalizaci komunistické strany. V podtextu informací bylo zřejmé, že vyšetřování a okolnosti s ním spojené mají hrát úlohu v předvolební kampani.

Čas hraje na straně komunistů

„Gottwald postupně dostával zprávy o tom, že vedení olomoucké krajské organizace je tvořeno nedůvěryhodnými lidmi, že na Sosnara a spol. nelze sázet, bránit je, že by to bylo pro stranu příliš velké riziko. Bůhví v čem může být Sosnar zapleten,“ vysvětluje Novotný. „Poslanec Sosnar byl přinucen rezignovat na poslanecký mandát, to značilo nejistotu KSČ. Strana se ocitla v defenzivě. V podkauze ‚černých‘ skladišť zbraní KSČ nepřímo přiznávala vinu, ale jakýkoliv podíl na pokusu o atentát vylučovala,“ dodává.

Kniha Krčmaňská aféra: Tajemný pokus o atentát na československé ministry Zdroj: Vědecká knihovna v Olomouci

Sosnar nikdy nebyl usvědčen ani v podkauze skladišť zbraní, ani jako organizátor pokusu o atentát. O tom, že ilegálně skladoval zbraně, však nikdo nepochyboval. „V případě pokusu o atentát existují indicie a nepřímé důkazy o tom, že celou akci organizoval, jistota ale stále chybí,“ říká Novotný.

Krčmaňskou aféru by mohlo uzavřít vyřešení otázky „Kdo podal na poště v Praze balíčky s trhavinami?“. K odpovědi mohou vést výše zmíněné písmoznalecké posudky. Nejdříve písmo Josefa Štěpánka, předsedy místního národního výboru KSČ v Krčmani, podle písmoznalců vykazovalo znaky shodné s písmem na obálce a poštovních průvodkách. „O měsíc později stejní písmoznalci řekli, že se ta písma neshodují,“ doplňuje Novotný. Olomoucké státní zastupitelství se důvodně domnívalo, že posudky byly zpracovány pod silným politickým tlakem. „V lednu 1948 soud ustanovil nové písmoznalce, ale jelikož jsme už v lednu, tak se to prostě nestihlo,“ konstatuje.

Celou aféru podrobně Lubomír Novotný rozebírá v nové knize Krčmaňská aféra: Tajemný pokus o atentát na československé ministry, kterou vydala Vědecká knihovna v Olomouci.

Nebyl vložen žádný komentář
Přidávání komentářů není povoleno
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies