Svá díla signuje „Zodpovědný za budoucnost vesmíru“. Lvovský umělec Jurij se už v roce 2014 účastnil jako dobrovolník bojů na Donbase, po invazi v únoru 2022 se na frontu vrátil. Bojuje za krásný sen jménem Ukrajina.

Proč a za co vlastně bojuje? „Vyplývá to mimo jiné z porozumění historii, z pochopení, že my jako Ukrajinci jsme nikdy nebyli v lepší pozici než jsme teď. Že nyní máme šanci – i když to zní pateticky – dovést do vítězného konce boj všech lidí před námi, lidí, kteří umírali, bojovali, tvrdě pracovali, riskovali, dostávali sebe a své rodiny do nejistých pozic. Lidí dřívějších generací, ale stejných jako jsme my,“ říká Jurij Vovkohon.

„Ale na druhou stranu nemám nějaký silný pocit, že bojuji ‚za ukrajinský národ‘. Spíš za něco, jako je dobrý život pro lidi, které jsem potkal v Uměleckém centru Dzyga, za mé přátele, za ty, kteří vidí krásu světa podobně jako já. Šel jsem bojovat, protože znám historii, čtu knihy, poslouchám krásná díla vytvořená generacemi přede mnou a chápu, že právě teď mnoho lidí, kteří jsou stejně ‚cool‘ jako já a jistě úžasnější, riskovali své životy a prochází spoustou bolesti. Bolesti mnohem větší než jakou procházím já. Bojuji kvůli tomuto krásnému snu jménem Ukrajina. Takže by se dalo říct, že moje důvody jsou na pomezí estetiky a náboženství – ale zároveň podpořeny logikou a myšlením.“

Jurij Vovkohon během rozhovoru, 2023. Foto: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa

Lidé se musí spojovat

Jurij Vovkohon je nejen umělec, kulturní „manažer“ a organizátor uměleckých festivalů, ale také bývalý novinář a politolog. Zamýšlí se nad politickým rozměrem umění a důležitostí kultury pro identitu národa.

„Ukrajinu stvořili básníci a válečníci, tak to doopravdy je,“ říká a tvrdí, že aby se dav změnil v lid a národ, potřebuje sdílet emoce a myšlenky. „A to dělá kultura. Lidé potřebují cítit solidaritu, spojení, jednotu. Nevím, jak to nazvat – vzájemnou důvěru, pocit společenství, což získávají na koncertech a festivalech, možná taky na fotbale. A při revolucích.“

A někdy bohužel také ve válce. Během první fáze rusko-ukrajinské války po roce 2014 strávil na bojištích východní Ukrajiny rok, přesto když 24. února 2022 Rusko zahájilo proti Ukrajině válku, neváhal. Bezmála čtyřicetiletý Jurij tehdy odvezl ženu a děti na venkov k prarodičům a narukoval do ukrajinské armády.

Vyrostl v Pečenižynu na západní Ukrajině v Ivano-Frankivské oblasti. Pečenižyn ležící sto padesát kilometrů na jihovýchod od Lvova byl před druhou světovou válkou polským městečkem s početnou židovskou komunitou, za války prošel tragickou trojí okupací – sovětskou, nacistickou a znovu sovětskou. A po válce připadl Sovětskému svazu. To už z města zbyla spíš jen „vesnice městského typu“.

Dětství v Pečenižynu. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Jurij tam prožil poslední dekádu existence Sovětského svazu, narodil se v roce 1982, takže desáté narozeniny slavil už jako občan nezávislé Ukrajiny. Od dětství se zajímal o historii, k zájmu o ni ho přivedl jeho dědeček, učitel dějepisu, i nevlastní otec, část jeho předků bojovala v ukrajinské povstalecké armádě, zatímco jiná část naopak v té sovětské.

I proto Jurij přemýšlel o tom, že půjde historii studovat. Nakonec si v roce 1999 vybral na lvovské univerzitě obor politologie vyučovaný na filozofické fakultě. Tam brzy zaplul do avantgardních kruhů kolem Uměleckého centra Dzyga, dodnes fungující platformy pro mnoho různých kulturních aktivit. Dzyga založená v 90. letech členy Lvovského studentského bratrstva provozovala galerii, divadlo, pořádala hudební i jiné festivaly a zprovoznila také první neoficiální ukrajinskou rozhlasovou stanici, vydávala vlastní literární časopis.

Na koleji Lvovské národní univerzita Ivana Franka, 2003. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

V centru ukrajinské kultury

„V letech 2000–2001 jsme poslouchali Rádio Iniciativa, to bylo tehdy legendární, četli jsme literární a umělecký časopis Čtvrtek. Mám dojem, že jsem tehdy znal každou knihu v ukrajinštině, která vyšla. Moc jich nebylo. Takže z toho jsme vzešli, bylo to jiné prostředí, než jaké formovalo předchozí generaci, která nás vychovala,“ vysvětluje Jurij Vovkohon.

Když koncem roku 2000 vypukly na Ukrajině protesty proti stávajícímu prezidentu Leonidu Kučmovi, byl Lvov vedle Kyjeva jedním z center protikučmovského hnutí. Protesty, které pomohly zformovat demokratickou opozici a předcházely známější „Oranžové revoluci“, tehdy odstartovalo zveřejnění nahrávek, které Kučmu usvědčovaly z jeho zapletení do únosu a vraždy zakladatele internetových novin Ukrajinska pravda, novináře Georgije Gongadzeho. Ten byl zároveň členem Lvovského studentského bratrstva a byl proto blízký lidem kolem Uměleckého centra Dzyga.

„Gongadze byl společenský člověk, vycházel z tehdejších ukrajinských kruhů ve Lvově. Tohle bylo jeho prostředí a mladé lidi to zvedlo k protestům proti takové svévoli.“

„Doba ‚kučmismu‘ byla ještě postsovětská Ukrajina. Nebylo bezpečné přiznat, že máte něco proti vládě…“

Spolu s dalšími lvovskými studenty nicméně Vovkohon odjel do Kyjeva a účastnil se protikučmovských protestů. Studenti a mladí lidé se „nastěhovali“ do stanů v centru hlavního ukrajinského města. Většinou poklidné protesty provázely koncerty a další kulturní akce. „Pak přišel jeden z rozhodujících dnů v mém životě, 9. březen 2001, kdy se prezident Kučma pokusil položit květiny k památníku Ševčenka před kyjevskou univerzitou.“

Demonstranti se v symbolickém aktu rozhodli Kučmovi zabránit a na výročí narození ukrajinského národního básníka se poté střetli s policií. Došlo k masovému zatýkání, Jurij Vovkohon byl mezi zadrženými a strávil den ve vyšetřovací cele. Podstatné pro něho bylo, že se tam ocitl ve společnosti aktivistů z Lvovského studentského bratrstva, právě oné vlastenecky zaměřené studentské organizace, jejímž členem byl také novinář Gongadze a ze které vzešla Dzyga.

Protestní akce „Ukrajina bez Kučmy“ v Kyjevě, 2001. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Studentská bratrstva – vedle lvovského především to kyjevské – za sebou v té době už měla mnohaleté angažmá v různých projevech občanské neposlušnosti a stála také za tzv. Revolucí na žule, vůbec prvními masovými protesty na kyjevském Majdanu v říjnu 1990, tedy ještě před vyhlášením nezávislosti na Sovětském svazu.

„Tohle byla generace iniciátorů ‚Revoluce na žule‘, díky níž začala celá tato série revolucí. Z každé z nich vyšli naši lidé o něco propojenější, odvážnější, lépe organizovaní. To jsou lidé, kterým vděčíme za to, že nyní bojujeme, a nejsme dalším Běloruskem,“ říká Vovkohon o lidech z Lvovského studentského bratrstva, se kterými se po březnu 2001 sblížil natolik, že se stali jeho nejbližšími přáteli.

Věřím, že nakonec se dokážeme změnit

V následujících letech se ještě více zapojil do aktivit Dzygy. Kromě toho začal v roce 2004 pracovat jako novinář pro lvovský deník Postup a koncem toho roku odjel během prezidentských voleb jako pozorovatel na východ Ukrajiny. Na průběh volebního klání dohlížel v Sevastopolu na Krymu a také v Makijivce na Donbasu, tedy v oblastech, které jsou dnes Ruskem okupovány. Na vlastní oči tam viděl propast v životní úrovni mezi ukrajinským západem a východem.

V Uměleckém centru Dzyga, 2010. Foto: se souhlasem Paměť národa

„Bylo to jako návrat v čase. Dokonce jsme i vypadali jinak než místní a oni se k nám chovali jako k cizincům. Naprosto. Byla v tom určitá závist, že jsme kulturně na jiné úrovni, a z toho vyplývající agresivita. Takhle nějak se asi zacházelo s cizinci v Sovětském svazu nebo dnes v Rusku. Jak to říkali? ‚Kdo ti dovolil, aby sis takhle dobře žil!?‘“

Obzvlášť donbaská Makijivka na něj zapůsobila svou neutěšeností. Lidé v bytových domech tam topili dřevem a museli dříví i vodu ručně vynášet do mnohapatrových budov. „Makijivka byla šok. Ve vstupních chodbách domů jsem tam viděl odhozené injekční stříkačky, okna neměla skla, ale plastovou fólii. U výškových budov na ulici stála ruční čerpadla na vodu. A kůlny. Jako na vesnici. Připadal jsem si jako v divočině. Čišela z toho nuda a ponurost…“

„Měl jsem pocit, že se tam tráví život chozením do práce a z práce, a jednoho dne se prostě oběsíte, aniž byste vůbec věděli proč.“

Během návratu z Donbasu do Lvova se dozvěděl, že v Kyjevě vypukly protesty proti regulérnosti voleb, v nichž podle oficiálních, ale zpochybňovaných výsledků, zvítězil „proruský“ Viktor Janukovyč nad „prozápadním“ Viktorem Juščenkem. Vovkohon proto namísto do Lvova zamířil rovnou do hlavního města, aby se tam účastnil další revoluce, tentokrát té, pro kterou se záhy vžilo označení „oranžová“.

Znovu „okupoval“ kyjevský Majdan, bivakoval s dalšími studenty a mladými lidmi v kyjevském metru i v místní sauně. Oranžová revoluce se stala dalším kolem bitvy o směřování země a demonstranti v Kyjevě nakonec dosáhli svého hlavního cíle: nejvyšší soud nařídil opakování druhého kola prezidentských voleb. V něm zvítězil Západem podporovaný Juščenko.

Úspěch Oranžové revoluce způsobil přinejmenším v západní části země celospolečenské nadšení. Ukrajinské téma se dostalo do popředí pozornosti světa, stalo se zajímavým i „módním“. Jenže v následujících letech euforie postupně opadala, Juščenko čelil obviněním z korupce a jeho popularita strmě klesala. Demokraticky smýšlející občané zažívali zklamání z toho, že se „politické elity mezi sebou opět dohodly“. A v roce 2010 po dalších prezidentských volbách vystřídal Juščenka v prezidentské funkci Janukovyč.

„‚Co bylo hrdinsky dobyto, to pak bylo neslavně prožráno‘ – to je takové obecné ukrajinské pravidlo, které se stále opakuje. A bude se opakovat, dokud si systematickou prací nevytvoříme vlastní instituce a přestaneme se rozvíjet jen skrze spontánní vzepětí,“ komentuje Jurij Vovkohon. „Ale já věřím, že to nakonec dokážeme změnit.“

Politice se nedokázal vyhnout

Po Oranžové revoluci Vovkohon krátce pracoval jako novinář pro politickou stranu Pora, která se zrodila v rámci protikučmovského hnutí a během Oranžové revoluce podporovala Viktora Juščenka. Brzy si ale uvědomil, že víc než politika ho láká umění. V roce 2007 se proto stal tiskovým mluvčím Uměleckého centra Dzyga: informoval tisk o kulturním dění, komunikoval s novináři, pomáhal organizovat rozhovory, později se zde stal koordinátorem festivalů.

Fort.Missia Art Festival ve vesnici Popovychi, 2010. Foto: se souhlasem Paměť národa

Jenže politika ho znovu dostihla. Právě organizoval jazzový festival Jazz Bez, když v listopadu 2013 začaly v Kyjevě další masové demonstrace. Protesty známé jako „Euromajdan“ vypukly poté, co prezident Janukovyč odmítl podepsat Ukrajinsko-evropskou asociační dohodu. Ta měla být podstatným krokem v postupném sbližování Ukrajiny s Evropskou unií. Jurij Vovkohon se znovu ocitl na kyjevském Majdanu.

„Prvního prosince jsme tam už byli. Nečekal jsem, že protesty budou tak masové. Když jsem viděl, kolik lidí se připojilo, byla to euforie.“

Relativně poklidné protesty Euromajdanu postupně přerostly v násilné a 18. února 2014 si krvavé střety demonstrantů s bezpečnostními složkami vyžádaly desítky životů. Během bezprostředně následující „Revoluce důstojnosti“ kyjevský parlament odvolal Janukovyče z funkce a ten uprchl do exilu v Rusku.

To pak neváhalo využít vnitropolitické krize k postupné anexi východních částí Ukrajiny: ruští vojáci obsadili již na konci února Krym a podněcovali nepokoje také v Doněcku, Charkově, Luhansku a dalších oblastech.

Jurij a jeho nejbližší přátelé se začali připravovat na válku. Ruskem podporovaní separatisté během několika měsíců vyhlásili na východní Ukrajině samozvané republiky. Kyjev tam vyslal ozbrojené síly v rámci „protiteroristické operace“, a válka mezi Ukrajinou a Ruskem tím fakticky začala.

Raději narukovat

V létě 2014 poté, co tak učinil jeden z jeho nejbližších přátel, se Jurij Vovkohon rozhodl podstoupit vojenský výcvik. „Bylo pro mě snazší jít do války, než kdybych musel před přáteli obhajovat, proč jsem do války nešel,“ přibližuje své tehdejší uvažování a silný pocit zodpovědnosti vůči přátelům a svému společenství.

Na podzim téhož roku výcvik dokončil a odešel bojovat na východ Ukrajiny jako člen dobrovolnických jednotek Pravého sektoru – šlo o paramilitární dobrovolnické bojové útvary, které po vypuknutí války na východě zformovala nacionalistická politická strana Pravý sektor. Ta vznikla z uskupení občanských milic, jež se zapojovaly do střetů s policií během Euromajdanu.

S kolegy vojáky ve vesnici Pisky, 2014. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Pravidelné armádě Vovkohon podle svých slov tehdy příliš nedůvěřoval a bylo jednodušší vstoupit do dobrovolnického útvaru než procházet „byrokratickým peklem před zkorumpovanými vojenskými komisaři, kteří pracovali tak neefektivně, jak jen je možné si představit“. Pravý sektor byl navíc schopen ho okamžitě vyslat přímo do bojů, což mu vyhovovalo, a od listopadu 2014 tak bojoval v Doněcké oblasti – u vesnice Pisky a u uhelného dolu Butivka poblíž Doněcku. Dobrovolníci působili i v oblastech fronty, které Ozbrojené síly Ukrajiny už nedokázaly držet.

Vojákem může být kdokoli

Vovkohon měl podle svých slov obavy, jestli dokáže být skutečným vojákem, zjistil ale, že po boku mu tady bojují „chlapi jako on“, byť zároveň mezi nimi jsou lidé velmi různí: evangelický pastor, dýdžej, haitský satanista, motorkáři, pytláci, lesníci, lidé z kanadské diaspory, francouzský zástupce vinařské společnosti, Rus, který kdysi bojoval v čečenské válce a pak se postavil na stranu Ukrajiny, muzejník z Krymu, trestaný kriminálník, hipsterský barman, sportovci… V různorodé společnosti svých spolubojovníků se cítil dobře.

V průběhu ostřelování v Bilohorivce, 10. května 2022. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

„Pravý sektor jako politická strana a Ukrajinský dobrovolnický sbor Pravý sektor – tedy bojové jednotky, které byly na frontě – to jsou dvě různé věci. Související, ale různé,“ upozorňuje Vovkohon, podle kterého prý asi 10 procent dobrovolníků byli členové nacionalistické politické strany Pravý sektor či přímo Tryzubu, jedné z jejích zakládajících složek. Zbytek byli „idealisté“ a „kluci, kteří chtěli bojovat za Ukrajinu, ale nechtěli být na frontu hnáni jako dobytek na jatka svými nekompetentními a zkorumpovanými veliteli“.

Armáda ve stínu dobrovolníků

Dobrovolníkům bylo povoleno střídání – cesty domů z rodinných nebo pracovních důvodů – a ukázalo se, že relativní vstřícnost vůči jednotlivcům je ku prospěchu celku. Tito muži chápali, že jejich spolubojovníci potřebují pomoc, a na frontu se vraceli.

Díky vzájemnému respektu a odpovědnosti, které tu panovaly, a také díky tomu, že se velitelé při plánování cílů se svými podřízenými radili, tu prý byla větší šance na přežití. Dobrovolnické sbory fungovaly lépe než pravidelná ukrajinská armáda, která si podle Vovkohona bohužel zachovala mnoho pozůstatků po sovětském systému.

V jednom ze zničených domů v Pisky Jurij Vovkohon našel knihu Bílý mustang od Sat-Okha – byla to jediná „kořist“, kterou si z východní Ukrajiny pro sebe odnesl. Kniha popisující osudy severoamerického indiánského kmene Shawnee, jenž je stále na útěku před vojáky snažícími se jej zatlačit do rezervace ho prý zásadně ovlivnila.

„Moje vlastní chápání ukrajinské historie se promísilo s pocitem, že jsme jako tihle původní Američané. Že naše historie se podobá tomu, čím ve své rodné zemi procházeli oni.“

V červenci 2015 se Jurij Vovkohon vrátil z války na východě do civilního života. Návrat z bojiště dává do souvislosti s rozkolem uvnitř dobrovolnických jednotek Pravého sektoru. „Nebo jsme možná neměli dost odvahy, síly a trpělivosti čelit vyčerpání, abychom pak pokračovali v boji po celá ta léta,“ říká Vovkohon, který poté znovu pracoval pro Umělecké centrum Dzyga.

Šest a půl roku ve Lvově opět organizoval kulturní festivaly a umělecké akce – než přišel 24. únor 2022, kdy Rusko zahájilo invazi na Ukrajinu. Ještě téhož dne večer ukrajinský prezident vyhlásil všeobecnou mobilizaci. Jurij Vovkohon měl již v té době ženu a děti. Kvůli frontám u benzínových stanic a na výjezdech z města se rozhodli 25. únor přečkat doma. 26. února Jurij svou ženu a děti odvezl ke své matce do Pečenižynu, vrátil se do Lvova a narukoval k 80. samostatné výsadkové útočné brigádě Ozbrojených sil Ukrajiny.

V boji jim bránila byrokracie

Ve vojenské nemocnici ve Lvově, srpen 2022. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

U odvodu tehdy potkal své bývalé spolubojovníky z Donbasu, hlásili, že mají bojové zkušenosti, a chtěli být okamžitě společně nasazeni na frontu, narazili prý ale na byrokratické překážky.

„Kvůli naší úžasné vojenské byrokracii jsme promarnili měsíc na základně. Čekáš týden, než dostaneš kupón na neprůstřelnou vestu, další týden, než dostaneš kupón na boty…“ stěžuje si Vovkohon, byť je správné dodat, že od roku 2014 Ukrajina udělala velký kus práce v boji proti korupci i při celkovém zefektivňování a zprůhledňování fungování státu.

Koncem března byl konečně nasazen v Mykolajivské oblasti – a poté bojoval na jihu a východě země. Na otázku, čeho se ve válce nejvíc bál, odpověděl Jurij Vovkohon, že největší strach měl z toho, že selže, a zklame své spolubojovníky. Že kvůli jeho chybě někdo zemře. Po třech měsících sám 30. června utrpěl v Lysyčansku zranění a následně se léčil a rehabilitoval na Ukrajině i v zahraničí. 18. srpna 2022 ho prezident Zelenskyj vyznamenal přímo v nemocnici Řádem odvahy III. stupně.

Jurij Vovkohon v současnosti žije ve Lvově, stále prochází rehabilitací a při ní se znovu věnuje také kulturním aktivitám a dobrovolnictví. „My Ukrajinci cítíme, že dějiny celého civilizovaného světa, celé planety, teď závisí na nás. Doufám, že to v nás překoná zbytky komplexu méněcennosti a dodá nám to sebevědomí. Že najdeme své postavení ve světě a možná i vizi Ukrajiny, v níž dáme jasně najevo, jací bychom měli být a co bychom měli dělat. A na základě toho budeme mít nejen ‚lidi‘, kteří žijí v nějakých územních hranicích, ale konečně i svou jednotnou vizi a jednotný lid,“ doufá Jurij Vovkohon.

Autorka textu Kristýna Himmerová působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.