
Leona Kalvodová: Bůh byl na tomto místě a já jsem to nevěděla
FOTOGALERIE. Leona Kalvodová se ve svých fotografiích publikovaných v knize „Bůh byl na tomto místě a já jsem to nevěděla“ vydala na místa, kde někteří pokládají Boží přítomnost za zajištěnou – do kostelů, klášterů a do svatého města Jeruzaléma. Ty však slouží jako kulisy, které zabydlují lidé svým soustředěním, tichem, napětím. Hry světel a prchavých lidských zjevování nachází ale i na řadě jiných míst; v neposlední řadě zachycuje portréty svých přátel, nejčastěji Ivana a Dáši Havlových.
„Bůh je na tomto místě a já jsem to nevěděl. A proč bys měl, člověče? Není třeba vědět, ale hlavně cítit, protože ten, kdo cítí, ten také poznává a porozumí. Na Leoniných fotografiích se zdánlivě nic výjimečného neděje, zachycují běžné situace duchovního života. Jenže pak přijdou momenty, které začínají být zajímavé pro oko: děti na mši nevnímají, co se kolem nich odehrává, po chvíli se nudí nebo zaspí, protože nerozumí,“ píše Jindřich Štreit, český dokumentární fotograf, vysokoškolský pedagog, kurátor a organizátor kulturního života v předmluvě knihy Bůh byl na tomto místě a já jsem to nevěděla. A pokračuje:
„V tu chvíli se žena za fotoaparátem proměňuje a stává se neviditelnou a koncentrovanou, aby zachytila situace, které jsou jen její. Nejde do extrému, snaží se o zobecnění, které je v jednoduchosti. S podobným záměrem sleduje i ministranty a další scény. Největší mistrovství však musí prokázat při zachycení tváře. Důležité je vystihnout onu setinu sekundy, kdy se v obličeji objeví záře, vnitřní pokora, napětí, smutek, hnutí duše. V tu chvíli může fotografka cítit, že je s ní Bůh. Leona nám ve svých fotografiích umožňuje poznat obyčejně neobyčejný život.“
Ta chvíle, Jeruzalém, Zeď nářků
Foto ©Leona Kalvodová
Nevím, zda má jiné náboženství tak působivé kultovní místo, skýtající tak autentický prožitek, hmatatelné přímé spojení s kořeny a tisíciletou historií nejen židovské komunity. Na prostoru, sevřeném hradbami, komprimovaná historie i současnost.
Na tomto místě jsem se cítila jako voyeur, parazit na intimním prožitku jiného. Ta stará dáma není žádná rutinérka prázdného rituálu, ani lítostivá stařena. Ona byla v tu chvíli u Zdi sama, myšlenkami tam, kde chtěla a měla být.
Plný zásah biblického genia loci, Jeruzalém
Foto ©Leona Kalvodová
Takový je pohled této ženy, možná, že přišla z města Magdaly. Portrét s nekonečným množstvím point. Vše, co mne napadá, je jen promítnutí mých pocitů, představivosti, aniž je za to ta žena odpovědná. Titulek jde na vrub právě toho.
Není důležitého nic, než její pohled, možná unavený, ale ne rezignovaný, spíš vědoucí a smířený. Jakoby patřil k tomu místu a jeho dramatickým dějinám. Není jejich aktérka, žije v plynutí dějin svůj obyčejný život.
Dominikán Jakub na půdorysu přemyslovských dob, Klášter Dominikánů, Olomouc
Foto ©Leona Kalvodová
Neubránila jsem se srovnávání; Jeruzalém, dominikáni. Jiné duchovní klima, jiné světlo. Hlavně to světlo. Ve srovnání s mediteranním uměřenější, méně dramatické kontrasty, ale snad ještě působivější. A spiritualita kláštera vyrovnanější, ukázněná. Ale otevřená, jako na jeruzalémské ulici a hlavně naslouchající.
Přísný rituál nevylučuje zvídavost dítěte, a proč by také, Klášter Dominikánů, Olomouc
Foto ©Leona Kalvodová
Neodolala jsem a rušila focením prominentí chvíle niterné účasti na bohoslužbě, když je už bez obav rušilo zvídavé dítě v kulichu. Účast rodiny na momentu praktikovaného katolicismu nebrání klukovi v opuštění řady a ve zvídavém pozorování plastiky Božího syna, tak vysoko. Důležité je, co na fotce není; žádné odvádění do řady, napomínání. Vzalo by dítěti autentickou chvíli.
Kozí mejdan, recyklovaný vzpurný underground minulé éry, U Standy Pence v Milkovicích
Foto ©Leona Kalvodová
Po desetiletích zase čistý underground, disent, tentokrát na kozí farmě. Cesta časem zpět, zůstává unikátní spontánní atmosféra historických beatnických mejdanů, je to etnografický zázrak. Opakuje se rok co rok v srpnu.
Zábava pouličních kluků u paty kříže, bývají tam často, Rožďalovice
Foto ©Leona Kalvodová
Všechno neobvyklé vybízí k představivosti a otázkám. Neobvyklá jsou častá zastavení partičky kluků u Božích muk kousek za městem v opuštěné krajině. Spontánní zábava mimo sociální sítě, užívají si srandy a neruší je Boží syn, snad ho i zahrnují do společné nálady.
Kříže, Rožďalovice
Foto ©Leona Kalvodová
To dítě, to není figurantka nastrčená k fotce, jen tam vydávala dětskou energii, čisté blbnutí, jsem ráda, že jsem to zachytila. Přidala v jeden moment vlastní kříž.
Páry na vycházce, Farma Tuchom
Foto ©Leona Kalvodová
Obvykle hašteřící se druhy najednou proměnily zasněženou louku v usedlé nedělní korzo, pak se rozešly po svém.
Soňa Červená, výjimečná i smířená, Praha, Lucerna
Foto ©Leona Kalvodová
Mimořádná žena v posledním čase jejího života. Fotila jsem ji často, dívám se na její fotografie, každá pro mne vyjadřuje totéž, byť vždy jinak. Především Dáma, a to dáma plná života, plně prožívající komorní koncert, ale i klábosení s lidmi, kteří ji konvenovali. Současně ale vše se zvláštním odstupem, mile patrným. Byl oduševnělý a velmi působivý. Nezapomenutelná.
Všednost, Praha, Stromovka
Foto ©Leona Kalvodová
Nevlídná zima, historická tramvaj, popraskaný beton zašlé cesty a osamělé dítě se dvěma štěňaty, milá každodennost.
Velmi dospělá rozmrzelost, Praha
Foto ©Leona Kalvodová
Má dcera, nevím už, co ji irituje. Vůči čemu jeví nespokojenou rezignaci. Jasný vzdor, ale tušíme, že autorita vyhrává, že by ta moje? Bylo by to mé nijak časté vítězství, které by samo stálo za zachycení, lituji, že okolnosti si nepamatuji.
Silvestr, Praha, střecha Paláce Lucerna
Půlnoční fotka starozákonního patriarchy, láhev Veuve Clicquot přehlédněme. Pro mne má osobní význam. Ivan M. Havel, „ten“ bratr, jsem vděčna za léta přátelství mimořádného člověka, odmítajícího planost, hledajícího význam. Intelektuál, který snadno okouzlil a překvapoval hravou poetikou. Jeho bratr chybí zemi, Ivan chybí všem, kteří ho znali. Mám-li najít jediný epiteton, pak mne napadá – slušný. Takže nakonec i on chybí této zemi.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
11 komentářů
Bůh je všudypřítomný, netřeba nikam chodit.Nietzsche říká : „Wo du stehst -beginnst du graben-drunten ist die Quelle-und lass die dunkeln Männer schreien-drunten ist dir Hölle !
Mimochodem Židi nemají nebe ani peklo,jejich existence je v přítomnosti ,naše v budoucnosti.
A neslaví vánoce a proč taky.
V přítomném okamžiku by měl žít každý člověk tedy myšleno každá rasa i jedinec, ale to již platí jen u zvířat a jen vyjímečně u některých lidí žijící nomádským (jiným přírodním typem) života kam Evropa a západní svět již nepatří, protože je od reality naprosto odtržen. Ti kteří si to uvědomují či byli toto naučeni se to defakto musí “zpětně učit“ protože západní člověk je tak vychováván od mala nežít v přítomnosti. Dětská povaha a mysl je však ještě ve vývinu a nelze to tedy u dětí zlomit a proto to pro ně do jistého věku neplatí a žijí v přítomnosti.
Skutky 7:24 Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm,
ten je pánem nebe i země, a NEBYDLÍ V CHRÁMECH, KTERÉ LIDÉ VYSTAVĚLI.
To jen tak pro pořádek, aby se autor článku dovzdělal, než napíše blbost.
Už vyplýtvali své nerostné bohatství a chtějí to slovanské. Vysvětlení války (všech) v jedné větě. Ten zbytek je divadlo pro ovce.
Spíše se to dá formulovat , že jedním ze silných nástrojů umění je právě ten prezentovaný kontrast.
Bez něj už ta síla umění mizí. Takže ať umělec prezentuje poklidnou bohoslužbu,
nebo naopak teroristický atentát v západní Evropě, ten zájem veřejnosti už klesá. I tam nějaký bůh asi byl, nebo možná bohové – a měli by si to vyřešit mezi sebou? Na té fotce s atentátem už rozhodně vidět nejsou
Skutky 17:24
Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli.
Což o to, ten argument že bohové fakt nesídlí v chrámech které pro ně jejich věřící vystavěli, a kde je uctívají, zase platí univerzálně pro všechny bohy Ostatně – i v Písmu často Ježíš říká že jeho Otec je v nebesích.
Ovšem i tak křesťane ty chrámy a kostely později stavěli a v nich toho svého Boha uctívali, až dodnes.
Ovšem zajímavé je přečíst v jaké souvislosti to tehdy Pavel řekl.
A ta popisovaná situace ve Skutcích 17, od verše 16,
Pavel když tehdy přišel do Athén, našel tam už zabydlených a uctívaných kultů a bohů s vystavěnými chrámy, velké množství. Dokonce je zde uvedeno že zde už stála i židovská synagoga. Ovšem Pavel- jako obrácený křesťan už zase hlásal něco trochu jiného než Židé.
Takže snaha zvěstovat místním občanům -zase nějakého dalšího, pro ně neznámého boha“. se tehdy ani Pavlovi přiliš nepovedla, že se dokonce musel uchýlit ke kličce, že jim řekl (Skutky 17, 23), „..Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: ‚Neznámému bohu‘. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji“ – a až zde je v 17.24 onen svrchu uvedený citát.
Ani tím ale ty místní občany příliš nepřesvědčil protože oni tehdy uznávali svoje panteony bohů, a i tento skromný oltářík ‚Neznámému bohu‘. “ měli čistě pro případ kdyby na nějakého dalšího z těch svých panteonů zapomněli. Rozhodně neměli v úmyslu tu svou víru rušit a začít uctívat od nuly zase jiného úplně nového Boha o kterém mluvil Pavel, takže mu to sami vysvětlili „Skutky 17.32- 33
Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: „Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.“
A tak Pavel od nich odešel.“..
Georgescovi nedovolili kandidovat na rumunského prezidenta : DALŠÍ DÍL Z FILMU DEMOKRATŮ. “TY NE MOHL BYS VYHRÁT“. 😀
Faktem je, že mnoho kostelů a klášterů bylo postaveno na místech, kde byly předtím „pohanské“ svatyně. Takže jakýsi „bůh“ na těch místech existoval už dříve. Pochopitelně, zůstal tam i nadále, akorát byl propagandisticky změněn na křesťanského boha nebo některého ze svatých.
A nebo jinak k tomu starému přísloví : pokud člověk není ovce doslova a jedná jako člověk a zajímá se o zákony, práva a to zejména ta svá práva, tak ho také všude nenávidí. Dokud jsem byl ovce se úředníci smáli a byli jako králové a když nastal problém ihned vše vysvětlili či člověka i vykázali, aby ukázali svojí moc. Když jsem se stal člověkem a naučil se práva a zákony, tak se vše obrátilo doslova naruby a ukázalo se, že ti úředníčci nemají ani základní školy natož aby znali zákony a že defakto nemají žádnou moc a pokud se pokoušeli o to své divadlo nadřazenosti, tak fráze jako “podáme tedy trestní“ je usadila zpět do svých zkorumpovaných křesel. Mohl bych vyprávět celý den na toto téma a proto skutečně platí, že neznalost zákonů neomlouvá a neznalost práv sobě škodí a strach též velmi škodí.