Dne 15. září uplynulo od mého uvěznění devět měsíců. Podle zákona je další zadržení ve vyšetřovací vazbě možné pouze tehdy, když se vyšetřovatel s podporou Generálního prokurátora SSSR obrátí na presidium Nejvyššího sovětu.

V případě opodstatněnosti vyšetřovatelovy žádosti, v kauzách s výjimečně složitým průběhem vyšetřování, může presidium zvláštním výnosem stanovenou lhůtu prodloužit.

Druhá ukázka z pamětí ukrajinského matematika a disidenta Leonida Pljušče Na karnevalu dějin. Jde o pozoruhodné svědectví člověka, který se stal obětí politicky motivovaného zneužívání psychiatrie v bývalém SSSR. Pljušč byl jedním ze zakládajících členů Iniciativní skupiny, v roce 1968 spolu s šestnácti dalšími sovětskými disidenty protestoval proti okupaci Československa.

Napsal jsem zprávu adresovanou Administrativnímu oddělení ÚV KSSS (dlouho jsem váhal – vždyť taková zpráva de iure přiznává to, co je de facto každému známo: všechno v zemi záleží nikoli na sovětech a nikoli na vládě, ale na stranické věrchušce), Generálnímu prokurátorovi Rudenkovi i prokurátorovi dozorujícímu KGB.

Popsal jsem, jak probíhalo vyšetřování, jak se od roku 1969 připravoval psychiatrický postih. Požádal jsem, aby byla provedena dodatečná vyšetření, elektrofyziologická (v knihách Sněžněvského se o nich píše jako o jedné z metod určování diagnózy), biochemická a další, jelikož pouhé výslechy – a navíc ještě vedené neobjektivně – nejsou dostatečné.

Požadoval jsem rovněž vlastního zástupce v komisi odborníků a expertizu provedenou v ústavních podmínkách. Ve zprávě adresované veliteli lefortovské věznice jsem žádal vysvětlení, na základě čeho jsem držen ve vězení, a vznesl jsem dotaz, zda existuje odpovídající povolení presidia Nejvyššího sovětu SSSR.

Druhý den přišel do cely velitel a oznámil mi, že v mém případě už vyšetřovatel poslal Rudenkovi žádost o prodloužení vyšetřovací lhůty. Sedmnáctého jsem byl povolán do kanceláře dozorujícího prokurátora. Seděla tam skupina lidí, mezi nimi i Lunc a také psychiatrička, která se mnou rozmlouvala už dříve.

V této skupině nápadně vynikal šedovlasý muž s inteligentním výrazem. Zaujal mě právě oním „intelektem“ ve tváři. Vysvětlil mi, že toto je druhá komise, zřízená Ministerstvem zdravotnictví.

„A vy jste, prosím, kdo?“

„Já jsem Sněžněvskij.“

„Jistě, slyšel jsem o vás. Viktor Někrasov vám napsal dopis o Hryhorenkovi a dostal od vás odpověď.“

„Ano, psal jsem mu.“

„Proč se provádí druhá expertiza?“

„Na žádost vyšetřovatele.“

MAPA ČESKÉ JUSTICE od HlídacíPes.org

ZEMAN útočí na nezávislost soudů. Je justice připravená na podobné ataky?

„Zvláštní. Vyšetřující mají zájem na tom, abych byl prohlášen za schizofrenika, a já pochybuji o tom, že by mě předchozí komise označila za zdravého.“

„Proč?“

Uvedl jsem fakta.

„Ale vždyť i vy jste chtěl druhou expertizu.“

„Ano. V ústavních podmínkách, s objektivním vyšetřením, za účasti psychiatra, kterému bychom já nebo moje žena důvěřovali.“

Sněžněvskij se pustil do debaty o objektivních vyšetřeních a o důvěře k psychiatrům.

„Elektroencefalogramy o ničem nevypovídají. Psychologické testy právě tak, stejně jako biochemie.“

Odvolal jsem se na jeho vlastní práce.

Leonid Pljušč

„Vy sám přece, Leonide Ivanoviči, používáte metody strukturální analýzy. A v psychiatrii je struktura vytvářena soubory symptomů.“

Rozpoutal se spor o struktuře, o objektivizaci její analýzy.

„Ale proč se nenajde psychiatr, kterému bych důvěřoval?“

„A proč nám nedůvěřujete? Vždyť nás neznáte.“

„Znám vás ze samizdatu. Nadžarov, Morozov, vy a profesor Lunc jste mezi inteligencí známí dostatečně.“

„Volba psychiatra je věc vyšetřovatele. A ten se domnívá, že naše komise je dostatečně kompetentní.“

„Existuje ale přece zákon, který dává mně a mé ženě právo mít mezi tvůrci znaleckého posudku svého zástupce.“

„Myslím, že se ohledně toho zákona pletete a vykládáte ho nesprávně.“

Sněžněvskij se začal vyptávat na demokratické hnutí, na Iniciativní skupinu.

Zaváhal jsem. Mám odmítnout rozhovor na znamení protestu proti tomu, že nemám vlastního psychiatra? Co tím získám? Něco napíší i beze mne, a navíc přidají stihomam, blud ohrožení. Raději tedy přece jen poskytnu odpovědi, které budou v rozporu s diagnózou a jež bude moci využít můj advokát.

Vysvětlil jsem, že demokratické hnutí usiluje o pokračování demokratizace, započaté na XX. a XXII. sjezdu, a že se nepovažuji za protisovětský element, jelikož já i moji přátelé požadujeme totéž, o čem se oficiálně mluvilo na těchto sjezdech. Svobody, kterých se dovoláváme, jsou zaneseny v ústavě.

„Takže vy se považujete za chruščovovce? Ale o Chruščovovi jste přece psal velmi nepěkně!“

„Ano, to jsem psal. V nouzi čert i mouchy lapá. A navíc opakuji: my se stavíme za další rozvíjení Chruščovových polovičatých reforem a proti návratu stalinismu.“

„Co se vám v současné době jeví jako stalinismus?“

Učinil jsem konkrétní výčet: invaze do Československa, protizákonné soudy, pronásledování za účast v národní obrodě, za účast na demonstracích, za šíření samizdatu a podobně.

„Jste tedy reformista?“

„Chcete u mě diagnostikovat blud reformismu?“

„Nechceme diagnostikovat vůbec nic.“

„Ano, jsem zastánce zásadních reforem v SSSR.“

„A domníváte se, že malá hrstka samizdatových autorů zreformuje celou zemi?“

„Nikoli. Všechno záleží na hospodářském růstu a na rozvoji mezinárodních vztahů.“

„Těmi zásadními reformami rozumíte, jak se lze dočíst ve vašich textech, povolení více politických stran?“

„Nejenom. Patří tam i dělnické rady, i skutečné naplnění ústavy.“

„Ale vždyť v ústavě je zakotven princip jedné strany.“

„Formálně není existence více stran zakázána.“

„Jen si to představte, kdyby povolili jiné strany – co z toho vzejde?“

„To je zvláštní. Buržoazní státy se nebojí svých komunistických stran, nebojí se Leninových knih, novin Pravda, a u nás se bojíme všeho. Co je to za ideologii, že se bojí jiných ideologií? A přece se holedbá svou neporazitelností. Zvláštní – uběhlo víc než pětapadesát let, a stále vládne přesvědčení, že obyvatelstvo přejde na stranu kapitalismu, pokud si přečte Kautského nebo Roosevelta.“

„A co jste to psal za texty ve věznici?“

„Pokračoval jsem v tom, co jsme se ženou započali ještě před zatčením. Je to strukturální a psychologická analýza her. Chtěl bych, aby to, co jsem napsal, bylo předáno mé ženě, a ona by s tím seznámila další odborníky. Rád bych v této práci pokračoval i v léčebně.“

„Jenomže, rozumějte, tam vás budou léčit.“

„Ale i tak vás prosím, abyste poskytli mojí ženě nebo mně všechny mé materiály pro další práci. Mé práce, vzniklé před uvězněním, byly odborníky kladně hodnoceny a i moje žena je v této oblasti odborníkem.“

„Prý jste některé hry sám vymyslel.“

„Ano, hrál jsem je se svými dětmi i se spoluvězni. Líbily se jim.“

„Dobře, vyřídím, aby vám dovolili vzít si s sebou všechny materiály.“

Tím byl hovor ukončen.

Jak jsem později zjistil, Sněžněvskij mi na základě tohoto rozhovoru určil diagnózu: „reformátorské myšlenky se transformovaly do ideje zlepšovatelství v oblasti psychologie“. A doporučil mě proto umístit nikoli do zvláštního vězení, ale do obyčejné psychiatrické léčebny.

Leonid Pljušč (1939–2015) patřil k sovětským bojovníkům za lidská práva, byl jedním ze zakládajících členů Iniciativní skupiny, v roce 1968 spolu s šestnácti dalšími sovětskými disidenty protestoval proti okupaci Československa. Téhož roku byl vyloučen z akademického kybernetického ústavu, následně vyšetřován KGB a za antisovětskou činnost rok vězněn. Pod záminkou, že je duševně nemocný (schizofrenie a reformistické bludy), byl internován ve speciální psychiatrické klinice v Dněpropetrovsku, kde mu byla nařízena nucená léčba, jež na něj měla devastující účinky. Je typickým příkladem zneužití psychiatrie s cílem umlčet odpůrce sovětského komunistického zřízení. V roce 1975 byl na nátlak světové veřejnosti propuštěn a v následujícím roce se mu podařilo s rodinou vycestovat ze SSSR do Francie, kde strávil zbytek života.