Ivo Pospíšil a Ivan Kral vzdávají poctu Mejlovi Hlavsovi. Reprint z knihy Příliš pozdě zemřít mladý. Autor Fotografie: Cindy Hudson,

Kytara je jako ex holka, radši nepouštět blíž a nebrat jen tak do ruky, říká legenda undergroundu

Napsal/a Linda Antony 25. května 2019

ROZHOVOR. Ivo Pospíšil – dnes vystupující jako Tea Jay Ivo – ve své malé garáži v domku v Klukovicích založil v roce 1979 slavnou kapelu Garáž. Měl blízko i k proslulým Plastic People of The Universe. Před čtyřmi lety vydal knihu Příliš pozdě zemřít mladý, kde čtivě bilancuje dobu a tuhle etapu svého života. 

Plastici, zakázané koncerty, první cesty na výjezdní doložku do Londýna, setkání s životní láskou rokenrolem, Frank Zappa v Praze nebo intelektuální večírek s The Velvet Underground – i to patří do vzpomínek muže, na jehož zahradě sázel keře Vráťa Brabenec a který dodnes působí v hudebním světě jako Tea Jay Ivo.

Působí nejen na Rádiu 1, ale i vystupuje i živě na různých akcích. Jeho kniha Příliš pozdě zemřít mladý se už nedá sehnat, nově ji lze ale pořídit jako limitovanou sérii v audio verzi a znovu se tak ponořit do zákulisí doby, kdy kulturu určoval bolševik. Ale i doby po Listopadu 1989, kdy Ivo Pospíšil zakládal obchod v Radosti a do Prahy se jezdil Západ dívat, jak vypadá svoboda v praxi.

„Má proměna v Tea Jay Iva začala už dávno – někdy kolem roku 1969. Míval jsem své malé království: klukovickou garáž, kde jsem vedle rodinného vozu Aero 30 poslouchával rozhlasovou Houpačku a Svobodnou Evropu, a přitom snil o velkém světě. Toho roku mi Klukovice najednou začaly být malé, a tak jsem s planoucíma očima vyrazil dolů do města – do centra dění,“ vzpomíná v rozhovoru pro HlídacíPes.org Ivo Pospíšil.

Po čtyřech letech od vydání knihy Příliš pozdě zemřít mladý je tu audio verze. Kniha je vyprodaná, recenze nešetřily vesměs chválou. Jaká byla zpětná vazba z vašeho okolí, zejména lidí, o nichž jste psal? Přece jen underground je do jisté míry nedotknutelný. „Hysterický“ Mejla Hlavsa nebo ne příliš bojovný Milan Knížák asi nenechali všechny hlavy chladné?

Pro mne důležité bytosti knihu přijaly, i když občas někdo viděl některé věci trochu jinak. Vlastně nikdo mi osobně svůj případný nesouhlas nesdělil. Mým cílem bylo vyhnout se obvyklým memoárovým klišé, jako jsou fňukání a vyřizování si účtů, a přitom zůstat autentický, což se myslím povedlo.

Tohle žádná matka neodmítne

Nelze hned na úvod nevzpomenout na Garáž, která skutečně vznikala tady v garáži v Klukovicích. Jak to tu snášelo okolí a hlavně maminka?

V době, kdy Garáži ke světovosti chybělo jen to, aby vydala vlastní album nebo alespoň nahrávku, aby po nás taky něco zůstalo, nebylo k mání nahrávací studio. Všechna je kontrolovaly státní firmy jako Supraphon, Panton, rozhlas a podobně, takže jsme si museli postavit vlastní. A to se stalo právě v klukovické garáži. Aparaturu jsem si vypůjčil od Plastiků a s profesionálním magnetofonem Revox dorazil kamarád Robin Hájek. Moc místa tu nebylo. To nás ale přinutilo do ideálního rozestavění, těsně k sobě, takže jsme se cítili jako jedna parta a ne jako izolovaní jedinci. Vše se hrálo najednou, žádný playback, byla v tom autentičnost, energie, ale i muzikantský amatérismus. Bušili jsme do toho s takovou vervou, až na nás přišli sousedi. Uraženě jsem zavřel velké dřevěné dveře a pokračovali jsme, dokud jsme nenahráli vše, co jsme nahrát chtěli. Stačili jsme to za jedno odpoledne, a to i přes narůstající hádky, kdo bude co zpívat a co se bude a nebude nahrávat. Z Robinových sluchátek, které jsme si po každé skladbě netrpělivě předávali, jsme toho naštěstí moc neslyšeli, s postupem času mi ale začalo docházet, že očekávání velké věci asi vyjde naprázdno.

Garáž, Kladno, 1984. Reprint z knihy Příliš pozdě zemřít mladý. Autor fotografie František Tomík.

A jak se vlastně spojila klukovická garáž a undergroud?

Ještě když jsem byl na vojně, matka mi v neděli nosila do kasáren domácí oběd. Jednu z těch nedělí jsem jí opatrně přednesl svůj plán přivézt k ní do hospody Na Zavadilce Plastiky, souhlas jsem dostal okamžitě. Takové drobnosti matky synům neodmítají a obzvlášť ne ve druhém roce vojenské základní služby. Kromě toho prosperita klukovické hospody visela jen na několika důchodcích a nová krev v podobě žíznivých mániček mohla být užitečná. Snědl jsem oběd, matka odešla, a já se natáhl na kavalec u okna s výhledem na ruzyňskou věznici. Maloval jsem si, jak to všechno bude. Z knihovny uděláme zkušebnu a v sále zřídíme vlastní undergroundový music hall. Nádherný a přitom docela uskutečnitelný sen. A vše dopadlo podle představ.

Berete ještě někdy jen tak do ruky kytaru. Třeba v garáži?

Kytara je ve skříni, která potřebuje uklidit, budu ji muset do ruky vzít, ale opatrně. Je to jako s ex holkou, raději si jí k sobě moc nepouštět, člověk nikdy neví, nejde jí brát do ruky jen tak. V garáži se ale práší na zesilovač s bednou.

V knize zaznívají i příběhy, které nebyly všeobecně vzpomínány a které možná i skalní fanoušky překvapily, jako váš vyhazov z Garáže, občasné zákulisní hry. Jak jste se s tím v knize popral?

Důležité bylo udržení smířlivosti, pokory a nadhledu. K tomu byl vedle mě Vladimír Jurásek, který mě hlídal. Naštěstí jsme si také mohli prostudovat knihy, které nás varovaly před odbočením z naší cesty a vyvarovat se podobných chyb.

Vídáte se dodnes s těmi, kdo mají svůj prostor v knize a měli i ve vašem životě?

S postavami, které jsou součástí příběhu, se moc nepotkávám. Část jich už zemřela a část zmizela ve svých životech. Já sám se nesnažím mimo audio varianty z knížky vytvářet něco dalšího, a navíc mě zajímá budoucnost, kterou nese na bedrech mladší generace. Obracím svůj zájem k mladým lidem, ti jsou dnes nejdůležitější. Kniha a lidé v ní jsou pro mne minulost a pokud nějaký čtenář chce slyšet podrobnosti, rád mu je řeknu, ale necítím potřebu něco písemně vysvětlovat.

V knize je věnována část také výletům do zahraničí v době totality. Skutečně jste nikdy nelitoval toho, že jste nezůstal venku? 

Po srpnu 1969, který jsem prožil na Václaváku, jsem občas podobné pocity měl a v hospodě vedl chytré řeči na téma emigrace. Jenže naše rodina byla tady doma, a to i přes otřesy po roce 1948. Děda, který mi suploval otce, se narodil ve Vídni, ale byl větší Čech než kdokoliv další. Cítil jsem, že patřím sem, že tady mám práci a že si svoji svobodu dokážu uhájit.

Zážitky z hodně ujetého filmu

Nezlomil vás ani intelektuální večírek v Paříži s The Velvet Undreground, který také v knížce vzpomínáte? Přece jen, co se ve vás odehrávalo, když jste se pak zase objevil zpátky v šedé československé realitě?

V té době se zdála taková událost normální, běžná, s tím, že za chvilku ji vystřídá další. Nějaký čas to opravdu tak probíhalo, než se politiky chopili „profesionálové“ a veselý tvůrčí život plný optimistických změn zvolna zadusili. Je pravda, že jsme se v Paříži na chvilku stali součástí úplně jiného světa a asi to na nás bylo i vidět. Nadace Cartier chudobou rozhodně netrpěla a dávala to okázale najevo. V obrovském bunkru byla Warholova výstava, a odtud se šlo do zámku, kde už probíhala pohádkově opulentní recepce, pro nás dost náročná, protože naprostou většinu podávaných jídel jsme viděli poprvé v životě. Nešlo jen o jídlo, byly tam i dámy ověšené zlatem a diamanty, krásné manekýny, filmové hvězdičky, dekadentně sešlí pánové ve zlatě a v hedvábí a mezi nimi velvyslanci newyorského a pražského undergroundu. Zkrátka výjevy, jaké se zatím daly vidět jenom v hodně ujetých filmech nebo divokých snech. Ale jak říkám, svět kolem nás se měnil a nám to přišlo normální.

 

 

V devadesátých letech jste se spolupodílel na otevření klubu Radost a provozoval jste tam obchod s hudbou. Měl jste v sobě vždycky podnikatelského ducha?

Rád objevuji, rád se učím nové věci, myslím, že to tak má být a dělám to celý život. K něčemu se stále vracím, nad něčím se zase usmívám, no a v těch letech se zvedla závora a najednou tu bylo mnoho nových informací, tak jsem do toho skočil. Se vznikem Radosti bylo dost legrace. Tak jako skoro u všeho, co se tady tenkrát dělo, i u téhle rekonstrukce se míjelo a protínalo hned několik světů, několik stylů a několik názorů. Hlavní investor a provozovatel budoucího klubu byl Američan Richard, potom jsem tam byl já s budoucím obchodem a kamarádi Petr a Pavel s redakcí a galerií. My jsme si dost naivně mysleli, že se jedná o důležitý kulturní počin, že právě pro tu kulturu jsme tady, a peníze že v tomto případě hrají až druhé housle. Richard to sice trochu chápal, ale proto sem nepřijel. On to všechno dělal právě proto, aby na tom vydělal. Byla to zvláštní situace a všichni jsme se s ní vyrovnávali nekonečnými diskusemi a vysvětlováním. My jsme téměř celý život strávili v undergroundu bez možnosti a vlastně i bez vůle nějaké peníze vydělat. Peníze se za totality nedaly hromadit nějakou normální nebo dokonce poctivou činností. Peníze měli jenom veksláci, komunisti a podobné typy, my jsme svým způsobem byli hrdí na to, že peníze nemáme a že nám o ně ani nejde. Richard nám nejdřív poskytl jakýsi základní kurs západního pohledu na život a na peníze, a vysvětloval nám, že peníze za to nemůžou, že na penězích není nic špatného, a pokud je vyděláme něčím kulturním, bude to jenom dobře. Kvalitní komerce že je dobrá, a lidi ji k životu potřebují stejně jako umění. Pro nás tyhle debaty znamenaly hodně těžké a někdy i zlomové okamžiky.

Vaše knížka přinesla řadu vzpomínek nejen na underground, ale i na doby, kdy se k nám do Čech jezdili dívat lidé ze Západu na příchod svobody v praxi. Naplno jste prožil underground, pak zlom a počátky podnikání v „nové době“, klub Radost, pak přišlo Rádio 1 a hraní po klubech. Která doba měla největší kouzlo pro vás jako muzikanta?

Myslím si, že pro mne má největší kouzlo období od prvního poslechu hudebního pořadu Radia Svobodná Evropa, když mi táhlo na patnáctý rok, až do dnešních dnů. Jedu celou dobu na plno, pořád se učím a hledím do předu. Mám velké štěstí, že se hudba stala mým životem a stále se k sobě více přibližujeme.

Jak jste se vypořádal s nástupem taneční hudby, která ve své době opanovala rádia a kluby, včetně Radosti FX? Neměl jste v hlavě ani myšlenku na malé zakoketování s tímhle stylem?

Taneční hudby jsem měl v Radosti někdy až moc. Richard Zoli jí začal do klubu dovážet na všech možných nosičích a jako vše nové jsem jí naplno vnímal. Později nahoře v obchodě jsem ji objednával na cédéčkách a posílal dál. Moje první kompilace byla pro HiFi magazín v roce 1999 a měla podtitul Alternative Dancing Music s peckama od Everything But The Girl, Death In Vegas, Waldeck, Olive, Kruder Dolfmeister a tak dál. Dodnes se mi líbí, byla to nadějná doba.

Kdo chce být aktuální, musí počkat

Jak dnes posluchači reagují na rokenrol? Co taková mladá generace na to, když dorazíte hrát do klubu?

Hraji více stylů, neřeším, jaký to je, jen pečlivě vybírám hudbu, aby měla radost, a to, čemu říkám rajc. Dnes už taková hudba díky technologiím a moderním nahrávacím postupům nevzniká, tudíž ji mnoho lidí ani nezná. O to příjemnějším překvapením pro ně nakonec je. Myslím, že moje hudba oslovuje všechny generace, záleží jen na tom, jak je posluchač vnímavý.

Co, nebo kdo vás z dnešní generace v hudbě oslovuje?

Posledních devět let, po odchodu ze svého obchodu v Radosti, jsem současnost odstřihnul a plně se věnuji hudební archeologii s myšlenkou na slova Keith Richardse: „Pokud chceš být aktuální, musíš si počkat.“ Myslím si, že jsem se svojí hudbou vlastně aktuálnější než cokoliv kolem.

Ivo Pospíšil na křtu své audioknihy.  foto: Jan Šída

Nově vyšla více než osmihodinová audiokniha, která je v limitované edici 999 kusů, opatřena čísly, tedy spíše sběratelský kousek. Je tu nějaká šance sehnat ji pro ty, na koho se nedostalo, ať už v případě tištěné nebo audio knihy?

Naděje umírá poslední, uvidíme, co přinese budoucnost. Psaná kniha je k zapůjčení v Městské knihovně a audio bude zřejmě časem ke stažení. Veškeré aktuální dění jsou na mém webu www.teajayivo.cz.

Kdo se na audioknize podílel, přispěl jste osobně?

Audioverzi načetla má kamarádka herečka Renata Rychlá ve studiu Mníšek, režii měla Pavla Nohýnková. Podařilo se jim vytvořit nádherný originál, ze kterého mám velkou radost. Grafickou úpravu vytvořila Zuzana Lednická. Vladimír Jurásek mě usměrňoval a já to organizoval a platil. Během roku 2016 jsem vážně začal uvažovat o této zvukové variantě. Papírová kniha byla už delší dobu vyprodaná a já začal hledat někoho k namluvení. Od začátku jsem věděl, že to nemůžu být já, ale že to bude žena. Na konci roku jsem se domluvil s Renatou, která si přivedla režisérku Pavlu. Někdy v červnu 2017 se začalo u Milana Hermana nahrávat a vše skončilo v prosinci 2017. Potom nastal čas hledání a přípravy bonusů, což se ukázalo jako dost nesnadná věc. Ve finále jsem vytvořil svůj mini doslov, aby můj hlas alespoň lehce zazněl a pomalu řešil výrobu MP3 cédéčka. V tom samém okamžiku pro mě Zuzana Lednická dodělala obal na LP VU Reunion a mě automaticky naskočila jako budoucí tvůrkyně knížky. Nejrychlejší byla tiskárna Indigoprint. Myslím si, že vše ke vzniku potřebuje svůj čas a klid k dozrání, potom každý odvede dokonalou práci, jak se stalo v tomto případě.

Co plánujete na léto kromě pobytu na klukovické zahradě, kde to právě krásně rozkvétá?

Hlavní program je péče o matku, něco hraní a pro Warner Music připravuji historické tři LP, kde by měla být zachycena historie mé Garáže od roku 1981 do roku 1994; obal bude zase dělat Zuzana Lednická.

(Pokud čtenáře zajímá více detailů, co Ivu Pospíšilovi prošlo rukama, případně další detaily z knihy, vše najde zde)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama
Nebyl vložen žádný komentář
Přidávání komentářů není povoleno
Reklama