Kvůli doktorátu jsem se musel naučit Internacionálu, vzpomíná jeden z posledních letců RAF
Tomáš Lom je jedním z posledních žijících československých letců, kteří za 2. světové války sloužili v britské RAF. Přežil požár letadla i výbuch bomby. Po návratu domů nakonec vstoupil do KSČ, v době, kdy řada jiných bývalých letců mířila naopak do vězení coby údajní západní špioni. Jeho vzpomínky patří do Příběhů 20. století.
Lom, rozený Löwenstein, se narodil v roce 1924 do židovské rodiny očního lékaře Arnolda Löwensteina a jeho ženy Elfrídy Brillové. Rodina stihla před nacisty těsně před okupací Československa utéct do Anglie:
„U táty v ordinaci se potkávali emigranti z Německa, a tak si otec uvědomil, že musíme hledat budoucnost v exilu,“ vypráví Lom, který tři dny před okupací v březnu roku 1939 nasedl na vlak.
„V kupé jsem si dovolil menší provokaci. Němci se tam zdravili ´heil Hitler!´, tak jsem okázale zdravil grüß Gott a guten Tag.“
Zdivočelá světlice
Tomáš Lom v Londýně absolvoval dvouměsíční kurz angličtiny pro cizince, a poté nastoupil do internátní školy. Za trimestr složil maturitní zkoušku. Po té ho přijali na přírodovědeckou fakultu univerzity v Glasgow, ale studium nedokončil, chtěl bojovat.
Tomáš Lom, třetí zprava 1945 (Foto: Post Bellum)
Když dosáhl osmnáctého roku, hlásil se na československé ambasádě: „Viděl jsem, co se děje doma v Československu, a nechtěl jsem stát stranou. Proto jsem se přihlásil do armády,“ vysvětluje Lom, kterého přidělili v roce 1942 k pěším jednotkám. Na jeho žádost ho v roce 1944 umístili do výcviku radiooperátorů a palubních střelců. Poté ho přidělili ke službě u 311. československé bombardovací perutě RAF.
Při jednom z cvičných letů došlo k dramatické události. Jeden z členů posádky, nemehlo, jak ho nazývá Lom, vypustil tzv. osvětlovací fléru do potrubí opačným způsobem, padákem napřed. Fléra se vzpříčila a došlo k jejímu vznícení už v prostoru letadla. Požár se nepodařilo uhasit ani s pomocí ručních hasicích zařízení a při tom se vážně poškodilo směrové kormidlo.
Situaci zachránil mistrovský kousek pilota Hořejše: „Bez směrovky kapitán Hořejší hrdě přistál. Uměl to nasměrovat pomocí čtyř motorů. Kdyby však fléra přepálila vejškovku, tak bychom se zřítili do moře a ani pes by po nás neštěkl,“ líčí Tomáš Lom.
Na Bahamách v roce 1945 (Foto: Post Bellum)
Později Tomáš Lom nastoupil k 111. OTU Nassau na Bahamských ostrovech a prošel pilotní školou. Létalo se na letadlech B-25 Mitchell. Při jednom cvičení bombardování z malých výšek došlo opět k podobné dramatické události. Bomba zůstala viset v závěsu letadla, vybuchla a rozbila, co bylo v jejím dosahu:
„Měl jsem štěstí, že jsem nebyl zasažen žádnými střepy, ale hydraulika na spouštění podvozku byla jako řešeto. Pilot kapitán Engel bravurně přistál při minimální rychlosti pouze na jednom kole,“ popisuje Lom příhodu, při které naštěstí nebyl nikdo zraněn.
Letec RAF vstoupil do KSČ
Když Tomáš Lom doletěl do Prahy, nějaký čas ještě sloužil v armádě. Už se nejednalo o dobrodružství v bitvách ve vzduchu, ale například hlídal letadla v ruzyňském hangáru. Po měsících odložil uniformu a přihlásil se na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, kterou zakončil doktorátem. Pro jeho získání prý musel na nátlak člena komise prověřující studenty udělat ústupek režimu:
Tomáš Lom v roce 1945 (Foto: Post Bellum)
„Vstoupil jsem po nátlaku do komunistické strany a naučil jsem se zpívat Internacionálu, což musela být hrůza poslouchat,“ zlehčuje své angažmá v KSČ letec Lom. Své politické angažmá v době, kdy stovky jeho kolegů z RAF a západní fronty mířily do vězení jako údajní západní špioni, komentuje s bonmotem:
„Politika je něco jako životní prostředí. Je dobré, když ho znáš, protože víš, co tě čeká a nemine. Nejradši bych si vybral Stranu mírného pokroku v mezích zákona podle Jaroslava Haška,“ říká Lom.
Po dokončení studií nastoupil do laboratoří závodu Tesla-VUVET. „Ve straně brali všechno hrozně vážně a začali rozdávat stranické úkoly. Můj první úkol byl naučit členy radioamatérského kroužku morseovku. To jsem dělal rád a účastnil jsem se různých polních cvičení radioamatérů,“ popisuje Lom jeden z mnoha úkolů, které plnil.
Dále například dodával tisk do podniku nebo se podílel na založení podnikové tělocvičné jednoty, kde dělal cvičitele.
Při prověrkách po roce 1968 už stranickou legitimaci nedostal. Sám podotýká, že naštěstí. Následně si ho zavolal ředitel podniku s tím, že bude muset zažádat o odstoupení z funkce náměstka ředitele. Pamětník obdržel doklad, že je už pouze vědeckým pracovníkem. A tím zůstal až do svého odchodu do důchodu.
Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu 
Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Petr Pithart o neznámé epizodě dějin: Gorbačov nám místo Havla podsouval svého prezidenta
Alberte, umyjte si ruce! Po pražských stopách Alberta Einsteina
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
18 komentářů
Ta poznamka pod textem (Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.) vypada nevinne, ale je to dost nebezpecne. Vytvari to dojem, jakoby se Post Bellum distancovalo od obsahu techto textu. Ze by dalsi krucek vstric normalizaci? Napr. USTR uz nezkouma zlociny komunismu, ale podili se na vyzdvihovani vydobytku rizkoveho socialismu. Proc? Proc lidi koukaji v CT na porady jako Retro? Proc z pameti vytlacuji to neprijemne (osobni selhani, zbabelost, oportunismus) a rikaji si, ze ne vechno bylo spatne? Protoze je to pohodlnejsi?
Na vysvětlenou: ta poznámka upozorňuje pouze na to, že jde o vyprávění jednotlivce. Že popisuje věci tak, jak si je pamatuje, případně pamatovat chce…
Pane Kaminský, zcela výjimečně souhlasím s Vámi. Pořady jako Retrománie nebo seriál Vyprávěj opravdu v současné ČT vznikat neměly. Přesně z toho důvodu co uvádíte. Bezútěšnou skutečnost překrývají balastem sentimentální nostalgie. Je to nebezpečné a jsem docela zděšení, kolik lidí se to dívá a ještě to chválí. Včetně vlastní ČT, která z Vyprávěj dělala ještě svoji vlajkovou loď. Jinak ten podtitulek pod článkem je evidentně reakcí i na spoustu faktických komentářů zainteresovaných pamětníků pod podobným článkem organizace Post Bellum, který tu byl zveřejněn a který řadu faktů v článku obsažených, rozporovaly.
no lidi vzpomínají na to že bylo kvalitní pití kvalitní žrádlo holky byli normální a zdravý – drogy a kriminalita minimální zdravotní péče a školství ucházející bankovní půjčky levné kdo chtěl stavěl do důchodu max v 60 nemocenská při zlomenině min 3 měsíce atd – no neměli jsme velké televize ve kterých stejně dávají socialistické filmy a mobily které akorát otravují do západní ciziny se nejezdilo dnes normální lidi taky na to nemají – prostě se žilo sice člověk musel držet hubu ale k to už jsme dnes v mnohém překonali takže ukažte mi nějaké výhody tohoto systému kde lidi žerou nevím co a jsou stále ve stresu
OTÁZKA NA SVĚDOMÍ…
Když pan Loma tak statečně bojoval za naši svobodu a riskoval tím svůj život, tak proč svým vstupem do KSČ tu Svobodu svobodně zabil?
Víte to je na tom to zajímavé, životopis pana Loma (velice zajímavý) lze sice přes google dohledat v mnoha zdrojích, ale o tom kdy vstoupil do KSČ se tam nepíše nikde. Takže ani nelze tvrdit, zda tu svobodu svým vstupem zabil, nebo už jen oželel, když už byla dávno mrtvá.. (Spíš to druhé). Ale jak se i zde píše, že ho komunisti po roce 1968 z té strany sami vyhodili :))
Doktorát na Matematicko-fyzikální fakultě UK získal v roce 1951.
Zdroj: https://www.kampocesku.cz/clanek/26687/tomas-lom
Jenom pár poznámek, aniž bych tvrdil, že to musí být vysvětlující konkrétně k tomuhle případu. Pan Lom je původem, jak uvedeno (Löwenstein), Žid – čili setrváním v Protektorátu by svůj život, vzhledem k holocaustu, riskoval vlastně ještě víc než na nějakém bojišti (skutečně život, nejen svobodu ve smyslu nějakého „ohnutí hřbetu“ a držení huby, jako v reálu třeba většina české populace do roku 1945) – a jestli mu tohle náhodou nemuselo být úplně jasné během války, tak po jejím skončení určitě.
A že vstupem do KSČ „svobodu zabil“… Ano, tady ani není jasné, jestli to bylo ještě před Únorem 1948 nebo až po (když tedy tvrdí „po nátlaku“…),
ale… Tak takhle z retrospektivního pohledu se to řekne, ale do té KSČ tehdy často lidé zjevně nevstupovali s tím pocitem, že by zabíjeli nějakou svobodu, ale vlastně třeba opravdu s vírou v nějaký lepší svět, idealisté, třeba i lidé asi nikoliv nepodobní dnešním tzv. sluníčkářům…
Ale to jen takový pokus o celkové vysvětlení té reality, ne že by se to prostřednictvím nějaké dedukce muselo vztahovat konkrétně na případ pana Loma… To nevím…
Gen. Heliodor Píka 1949,
Milada Horáková 1950
A jiní zavraždění KSČ.
Bez veškeré pochybnosti – a bylo toho samozřejmě mnohem, mnohem víc, to je jasné… Ale lze taky konstatovat, že od toho roku 1945 ten příklon ke KSČ byl u nás obecně silný a že se v tom nějak odrážely veškeré špatnosti předchozích let až desetiletí a prostě naivní představy, že ten komunistický řád přinese něco lepšího… Tak taky KSČ u nás, v českých zemích (ne na Slovensku), v roce 1946 vyhrála volby… Jenže tenhle masový příklon k té komunistické levici byl po druhé světové válce citelný i v řadě dalších evropských zemí, které nakonec komunismu unikly. Vždyť i v tom vlastně spočívaly zárodky té tzv. studené války…
Mimochodem třeba taky
Rudolf Slánský (jeden z bossů KSČ), popraven 1952, Gustav Husák – odsouzen 1951 na doživotí,
.Ludvík Svoboda – unikl soudnímu procesu jen díky silnému protestu z Moskvy
Takže o tom že politický režim 50.let byl surově brutální a ke všem, není ani dnes sporu. V čem je ale jak vidno spor, je o to, že si dnes někteří nekladou otázku, jak se tady dalo tehdy sakra vůbec žít. A odpověď zní, že pokud se člověk „neohnul“ (aspoň navenek), tak skutečně strašně špatně,. Sice by se dalo apelovat na morální hodnoty, že to ti hrdinové měli i se svými rodinami 40 let vydržet /čest a sláva těm co to dokázali), . Což ovšem v dnešní naší demokracii, kdy řada „zásadových“ politiků mění partaj každých pár let, jen aby se udrželi u korýtek, zní poněkud nepřesvědčivě až groteskně…
Omlouvám se za nepozornost a tak opravuji.
Opravený text :
Tak, jak to bylo, byli ti komunisté zásadní odpůrci letců z Anglie, protože ti byli v Anglii a ne vSSSR během války, nebo jen je chtěli mít ve své straně a ty, co to odmítli pak považovali za protivníky, podle hesla – kdo nejde s námi, jde proti nám?
Co si o myslím o pamětníkovy? Za svoje dohodlání bojovat proti německým nacistům (i když vzhledem k mládí, zřejmě stačil jen absolvovat výcvik a do bojů už příliš nezasáhl) si jednoznačně zaslouží hlubokou úctu, ovšem vstup do strany kvůli možnosti studovat, také znamená, že mu komunistické myšlenky nebyly až tak nepřijatelné, jako ostatním letcům z Anglie a poznámka o kvalitě jeho přednesu Internacionály, nejspíš znamená, že jeho zpěv „… musela být hrůza poslouchat,“ byla hrůza poslouchat vůbec, ať zpíval cokoliv a že tím letec Lom vůbec nezlehčuje své angažmá v KSČ, jak se domnívá autor článku, že prostě nic tou poznámkou letec Lom nezlechčuje, i kdy by asi dnes chtěl.
Prostě, za jeho život po válce, mu žádnou zvláštní úctu nemůžu projevit. Zachoval se jako mnozí, a neměli bychom příběh jeho poválečného konání vyzdvihovat jako něco neobyčejného, spíše o něm pomlčet z úcty k jeho šedinám a tomu, co udělal za války. Tak bychom ale, měli přistupovat ke každému komunistovi, který bojoval tak či onak proti německým nacistům, pro záchranu českého národa, včetně všech občanů SSSR, i politiků, maršálů, generálů a obyčejných vojáků.
Poznámka : To, že „Při prověrkách po roce 1968 už stranickou legitimaci nedostal“, i když „Sám podotýká, že naštěstí“, není žádná osobní zásluha. Byl to názor, jen té konkretní prověrkové komise. Znal jsem mnoho straníků, kteří takové rozhodnutí do konce totality považovali za nezaslouženou újmu, ba i neštěstí, po listopadu 1989 pak za „naštěstí“. Nevím kam patřil letec Lom, ale netleskám mu proto.
Víte, odpověď na svou úvodní otázku vidíte přímo v textu článku kde se jasně píše „(po návratu do Prahy..nějaký čas ještě sloužil v armádě. Už se nejednalo o dobrodružství v bitvách ve vzduchu, ale například hlídal letadla v ruzyňském hangáru. Po měsících odložil uniformu a přihlásil se na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, kterou zakončil doktorátem. Pro jeho získání prý musel na nátlak člena komise prověřující studenty udělat ústupek režimu „..
Tohle je ta odpověď, kterou ale bohužel dnešní, povětšinou verbální hrdinové nedokáží akceptovat. I pan Lom (jako řada jiných) byl po svém návratu z Anglie komunisty označen jako nedůvěryhodný „a dolítal“.. Jenomže, protože se „pokořil“, a přijal pravidla hry bezprávného občana komunistického režimu, další větší postihy už se nekonaly .
Já tedy chápu, že to je pro ty dnešní verbální hrdiny nepředstavitelné, neboť stále vycházejí z předpokladu, že všichni čestní lidé měli tehdy aktivně bojovat proti bolševikům a hrdinně snášet dlouhodobě perzekuce (i na svých rodinách).. Jenomže, on ten komunistický režim trval 40 let, a (i po sovětské okupaci 1968) nebyla větší naděje, že by mohl skončit.. A „nějak“ se žít muselo. Ostatně, i to by je mohlo alespoň napadnout, tak pokud by k tomu hromadnému (lež bezvýslednému) odporu došlo (a následným hromadným sankcím, tak jsme po roce 1989 vstupovali do EU na úrovni Rumunska.. nebo ještě hůř,,,
Jistě, to co píšu musí znít značně devótně, jenomže ono jde to právě o tom, jaké si z doby komunistického režimu vezmeme správné ponaučení. Že totiž, pokud se zde jakýkoliv totalitní režim opět ujme vlády a převezme všechny složky státní moci, bude už účinná obrana občanů proti němu prakticky nemožná.. A že pokud mu chceme zabránit, musí se to udělat ještě razantně a včas než tu totalitní moc ve státě převezme.. a to nezávislými institucemi, které tento stát má. .A jak zde taky často píši v komentářích,jejich současný přístup tomu příliš naděje nedává..
Jen takový drobný příklad. v březnu 2011 vpadla vojenská policejní eskorta se samopaly v rukou do prostor ČT. Ústavní soud o tom rozhodoval o rok a půl později, s tím že „zpětně zrušil povolení k tomuto přepadu :))) . Pokud by toto bylo součástí totalitního puče, za ten rok a půl by Ústavní soud už ani neexistoval…
Nedokáži to akceptovat, to konání pana Loma, protože já jsem se zachoval jinak a také jsem neumřel. Dosáhl jsem nakonec prakticky téhož, jen jsem si zachoval osobní čest. Stálo mě to ale více úsilí a trvalo to déle, než jsem se stal i pro komunisty nepostradatelný díky odbornosti a to přesto, že jsem byl, jako ne přítel budování socialismu, pod trvalým dohledem StB (jak jsem se po listopadu 1989 dozvěděl).
Co Vám k tomu mohu napsat. I naše rodina byla za komunistů perzekuována, (ja se tím nechlubím), i já jsem se musel vypracovat díky své odbornosti a „.. „stálo mě to ale více úsilí a trvalo to déle,“, ovšem nikdy ani za komunistů ani dnes jsem neměl jistotu že bych byl pro svého zaměstnavatele nepostradatelný. Bohužel, tento pojem ani politické ani podnikatelské subjekty neznají.. A jediný, pro koho jsem (a byl) nepostradatelný byla a je moje rodina, kterou jsem musel (musím) živit.
Pravda, ten zásadní rozdíl je v tom (a to oceňuji), je v tom, že tehdy bylo všechno jednotně státní (a všechno pod kádrovou kontrolou KSČ), tudíž, shánět po kádrovém vyhození slušnější práci bylo někdy těžké (protože ty kádrové materiály šly s člověkem dál).
Zatímco dneska a se štěstím \)protože ne po celém území republiky ta kvalitní práce je), ty předešlé „kádrové škraloupy skutečně nového zaměstnavatele zajímat nemusí..
No vida, zcela reálný příběh člověka žijícímu v tomto státě, za komunistického režimu, tleskám.
Ono i to v nadpise vyzdvižené, „Kvůli doktorátu jsem se musel naučit Internacionálu“.. Smiřme se prosím s tím, že i ve dnešní demo demo by člověk mohl získat doktorát jen pokud by (i jen naoko) sdílel ideologické požadavky svých profesorů. Kdyby s nimi byl v kritickém rozporu, byl by i dnes rád kdyby ho pustili ke státnicím a pak se ještě (i dnes) třásl, kdo ho kdykoliv pro něco udá..
Ono ,když se to tak vezme kolem dokola, tak jsme si moc nepomohli . Vyzvonili jsme si demokracii západního střihu se vším všudy . To jsem si uvědomil znovu, když jsem se dnes díval na závěrečný díl dvoudílného Stokholmského syndromu a na informace o soudním jednání ve věci vraždy novináře Kuciaka v pořadu168 hodin. Sketeččně máme tu vyspělou západní demokracii se všemi atributy. Skoro přesně takovou, jak nám ji líčili před Listopadem komunisté. A to jsem zcela opomněl to o čem píšete Vy „petrph“, dík za připomenutí. Nejen co se týká studia, musíte být v dobrém souladu s mocnými, na příklad dcera našich známých , byla vyhozena ze zaměstnání, když jako obchodní ředitelka vyprodala skladové výrobky, které hodlali páni majitelé odepsat do ztrát a zapomněli ji to včas říct.
Winston Churchill:
Maršále Staline, věřím, že Bůh je na naší straně. Přinejmenším jsem učinil vše pro to, abych z něj udělal věrného spojence.
Josif Stalin:
A ďábel je na mé straně. Protože přece každý ví, že ďábel je komunista a Bůh je bezpochyby dobrý konzervativec.
Teheránská konference, listopad 1943.