Pád režimu Bašára Asada představuje zásadní zlom nejen pro jeho bývalé příznivce, ale také pro syrské Kurdy. Pod oslabeným diktátorem se jim na severovýchodě země dařilo udržet si velkou míru samostatnosti. Ta je ale s územními ztrátami a hrozící velkou ofenzivou Turecka plus jím podporovaných jednotek uvnitř Sýrie zásadně ohrožena.

Na jedné straně Turecko, které u syrských hranic nedaleko Kobani „chřestí zbraněmi“ a otevřeně hrozí ofenzivou.

Na druhé straně horečné úsilí amerických i arabských diplomatů odvrátit „další válku“ na syrském území. Respektive její možná poslední fázi.

Tentokrát o to choulostivější, že proti sobě stojí „západní spojenci“: syrské kurdské demokratické síly (SDF), které Západ podporoval v boji s Islámským státem a členský stát NATO – Turecko.

To se snaží využít chaotické situace a „urovnat si své záležitosti“, respektive zájmy v oblasti. A těmi je především likvidace Kurdské strany pracujících PKK, jejíž členové našli na severovýchodě Sýrie útočiště a podle Ankary jsou rovněž součástí kurdských milic YPG.

Turci tvrdí, že jim jde především o tyto jednotky, faktem ale je, že jim kurdská samospráva v Sýrii vadí dlouhodobě a nejlepším řešením by podle nich bylo její zrušení.

Jakkoliv je prezident Erdoğan nejhlasitějším zastáncem této vize pro „novou Sýrii“, ke zklamání Kurdů není zdaleka jediným. Čím dál víc blízkovýchodních analytiků i diplomatů se jakkoliv „zákulisně“ vyjadřuje ve smyslu, že „kurdský stát“ ve státě by budování nové Sýrie příliš neprospíval a do budoucna by především opět kvůli Turecku představoval bezpečnostní precedens.

Nejsou sami

Kurdové mají sice oficiálně zastánce především ve Spojených státech, jejichž necelá tisícovka vojáků je stále přítomna na kurdském území, a také v Izraeli, který je považován za tradičního dlouhodobého podporovatele kurdské menšiny na celém Blízkém východě.

Jeho „zastání“ ale v rámci geopolitického kontextu není pro Kurdy úplnou výhrou, protože být v arabském regionu označen „za kolaboranta Izraelců“ není ideální vyjednávací pozice.

Podle portálu Al Monitor dokonce Kurdové tajně požádali Izraelce o stažení veřejně deklarované podpory. Což ale nijak nezmenšuje obavy Izraelců z turecké ofenzivy.

„Mohlo by se stát, že nám Asad nakonec bude chybět,“ citoval Al-Monitor pod podmínkou anonymity vysoce postavený izraelský politický zdroj. Podle něj byl Asad slabý a zaměřený na vlastní přežití.

Mimo Sýrii neměl žádné územní ambice a netoužil, aby se země stala dominantní mocností na Blízkém východě, což ale prý rozhodně není případ Erdoğanova Turecka.

„Obnovení Osmanské říše“ je sice Erdoğanův proklamovaný sen a jeho vliv v oblasti s pádem Asada, k němuž významně pomohl, stoupl. Turecký prezident ale zároveň ví, že „nesmí přestřelit“.

Jím požadované zničení kurdských milic YPG je jedna věc, „ovládnutí“ oblasti, kde má Sýrie významná těžiště ropy, je ale věc jiná a neshodovala by se se zájmy ani nově vznikajícího vedení státu pod taktovkou islamistů z Haját Tahrír aš-Šám (HTS), kteří by tím přišli o potenciální významné zdroje příjmů do státní kasy.

Přístup k syrskému ropnému bohatství, které je soustředěno v oblastech pod kurdskou správou, bude ve vyjednávání s Kurdy o jejich budoucím osudu a případné formě „začlenění se“ do jednotné Sýrie klíčové.

Stejně tak k němu může přispět i osud několika tisíc vězňů z řad tzv. Islámského státu, které Kurdové udržují pod kontrolou a jejichž propuštění na svobodu by představovalo bezpečnostní riziko, jak lokální, tak mezinárodní.

Jaké jsou možnosti

Hodně teď bude záležet na tom, jak se k celé situaci postaví nová americká administrativa Donalda Trumpa.

Ten je sice obdivovatelem Recepa Tayyipa Erdoğana a také ho už stihl pochválit za svržení Asadova režimu, které v pondělí označil za velmi chytré „nepřátelské převzetí moci“ Tureckem. Jeho plány v oblasti ale zatím zůstávají zahaleny tajemstvím.

Dosluhující Bidenova administrativa se proto snaží všemi diplomatickými prostředky o prodlužování dojednaného příměří mezi kurdskými jednotkami SDF a sunnitskými militantními skupinami Syrské národní armády (SNA) podporovanými Tureckem, které začaly obsazovat území východně od Afrínu, včetně měst Tell Rifaat a Manbidž, která měli pod správou Kurdové.

O totéž se snaží i někteří arabští sousedé. Na neplánovanou návštěvu přiletěl tento týden za Erdoğanem katarský emír Tamím bin Hamad Al-Thání.

Podle kurdského serveru Kurdistan24 byly předmětem návštěvy „plány obnovy Sýrie uprostřed pokračujícího úsilí o prodloužení příměří“.

Prohlášení k výsledku návštěvy dala jen turecká strana. V tiskové zprávě uvedla, že „Turecko bojuje proti všem teroristickým organizacím ve snaze ochránit svou vlastní národní bezpečnost a okamžitě ukončit nestabilitu v Sýrii a bude v tom pokračovat…“

Erdoğan se nesnaží „kurdské hrozby“ zbavit jen za svými hranicemi, ale od podzimu vede intenzivní kampaň i na domácím poli.

Do své strategie „konečného řešení“ problému s PKK, který trvá už od konce 80. let minulého století, zapojil i osobu, jejíž jméno mezi Kurdy v regionu stále významně rezonuje, a sice Abdullaha Öcalana, vůdce PKK, který tráví už 25. rok v tureckém vězení.

Nelehký úkol Kobaniho

Po 18měsíční izolaci pustili koncem října  za Öcalanem příbuzné. Výsledkem této „úlitby“ pak bylo oznámení jeho synovce Ömera Öcalana, že strýc vyjádřil ochotu přeměnit desetiletí trvající konflikt v právní a politický proces.

„Pokud jsou podmínky příznivé, mám jak teoretickou, tak praktickou pravomoc převést tento proces z konfliktu a násilí na právní a politické důvody,“ uvedl podle serveru Kurdistan24 Öcalan ve zprávě předané prostřednictvím svého synovce.

Od tureckého prezidenta jde o strategický tah, jelikož Öcalanova oběť „politického vězně“ je Kurdy respektována, navíc jeho proklamovaným „duchovním synem“ je i současný vůdce Syrských demokratických sil (SDF) a prakticky nejmocnější muž autonomní kurdské oblasti, generál Mazlum Kobani.

„Zapojení Öcalana“ do vyjednávání o možném budoucím uspořádání syrské kurdské samosprávy, případně rozpuštění PKK je tahem, který, pokud Erdoganovi vyjde, mohl by skončit nikoliv výhodně pro Kurdy, ale minimálně nijak masivním krveprolitím.

Kobani teď stojí před nelehkým úkolem, kdy se bude snažit obhájit alespoň něco, co si v rámci Sýrie Kurdové za posledních 12 let vydobyli, zároveň ale bude pod silným tlakem Turecka i nových syrských vůdců, aby dospěl k dohodě, která zcela jistě Kurdům odebere značnou část současných výsad.

Pokud Ankara alespoň částečně „legitimizuje Öcalana,“ jehož podle tureckých médií plánuje potenciálně předvolat před parlament, z Kobaniho beder by to odebralo alespoň část tíhy zodpovědnosti za „rozpad kurdského snu“.

V tuto chvíli asi bude muset začít veřejným distancováním se od PKK. Další požadavky? Už před několika lety Turci požadovali, aby všechny „nesyrské kádry“ napojené na PKK v rámci struktur kurdské samosprávy a její bezpečnostní složky opustily syrské území. Jinými slovy, aby turečtí, íránští a iráčtí Kurdové odešli Sýrie. Jenže kam?

Dalším požadavkem bylo, aby se Kurdové vzdali kontroly nad příjmy z ropy, které autonomní samosprávu do značné části drží nad vodou a síly SDF se staly součástí syrské armády.

Jestli teď Ankara bude vznášet požadavky podobné nebo ještě tvrdší zatím veřejně nezaznělo. Určitá forma invaze Kurdy ovládaného území je ze strany Turků podle Erdoğana nevyhnutelná. Jak intenzivní bude a jak se odrazí na budoucím uspořádání „nové Sýrie“, ukážou s největší pravděpodobností už nejbližší dny.