Americký prezident Barack Obama, který přelomovou návštěvou na Castrově Kubě chtěl zanechat po svém prezidentování nějaký pomník, je již doma a bilancuje. Jednání s prezidentem Raúlem Castrem určitě přinesou rozvoj americko-kubánských styků. Své zájmy na Kubě má však i Putinovské Rusko. Historii „přetahované“ o „Ostrov svobody“ v textu pro HlídacíPes.org popisuje Kristián Chalupa, který se dlouhodobě zabývá totalitními režimy.

Kubánský diktátor na „odpočinku“ Fidel Castro zveřejnil po skončené návštěvě  Obamy na Kubě v oficiálním deníku El Granma otevřený list. Při projevu prezidenta Obamy přenášeném kubánskou televizí měli podle Castra staršího občané Kuby náběh na infarkt.

V dopise odcházející a zahořklý revolucionář Castro starší připomíná hospodářskou blokádu ostrovní země, která trvá již téměř šedesát let. Zmiňuje rovněž invazi v zátoce Sviní z roku 1961. Při ní se stovky kubánských exulantů organizovaných CIA vylodily na Kubě, kde měli vyvolat povstání proti Castrovi. Pokus skončil tehdy fiaskem.

Psali jsme též:

Glosa: Kuba se otevírá světu, Česko může ostrouhat

Přelomová návštěva Obamy na Kubě a sebestředný diktátor Fidel

Důkazem, že i přes slova Fidela Castra se Kuba pomalu mění, je naopak vystoupení britské rockové skupiny Rolling Stones, kterému v Havaně nadšeně přihlíželo minimálně půl milionů Kubánců všech věkových kategorií. Mezi diváky byl i syn nynějšího kubánského prezidenta Alejandro Castro Espín.

Tou nejviditelnější změnou je šedý oblek, bílá košile a kravata Alejandrova otce, které již před časem vyměnil za olivově zelenou uniformu. Ostatně i jeho bratr Fidel, který se na veřejnosti objevuje od své demise jen zřídkakdy, již nenosí uniformu s koltem proklatě nízko zavěšeným u pasu, ale chodí oblečený v teplácích.

Nejvyšší představitelé Kuby i Spojených států tvrdí, že návštěva americké hlavy státu na Kubě představuje začátek změny ve vzájemných vztazích. Dá se však představitelům „Ostrova svobody“ v tomto věřit?

Oba intimní přátelé Kubu opustili

Znalec jižní Ameriky, již zesnulý politolog Jiří Kunc ve svém článku Kubánská nástupnická krize pro 5. číslo časopisu Listy (z roku 2005) mj. píše, že po celou délku dvacátého století měla Kuba řadu příležitostných nápadníků, ale trvalé intimní vztahy jen dva. Nejprve se Spojenými státy, poté se Sovětským svazem.

Oba intimní přátelé ji opustili, USA počátkem 60. let, protože se jim Kuba jevila příliš svéhlavá a hysterická (v tom měly USA bohaté zkušenosti) a protože ji obviňovaly, že se uchýlila do náruče Sovětského svazu. A to pravda nebyla, alespoň ne v době rozvodového vyhrožování, odebírání věnovaných dárků aj., tedy v letech 1959-1962.

I když instalace a pozdější demontáž sovětských balistických raket v roce 1962 zdánlivě svědčí o něčem jiném.

Když Fidel vstupoval 8. ledna 1959 vítězně do Havany, netajil se neúctou k Sovětskému svazu. Stejně tak i argentinský lékař, dobrodruh a partyzánská legenda Che Guevara. S despektem hovořil o první zemi socialismu i Fidelův spolubojovník z pohoří Sierra Maestra Manuel Echevarria, s nímž se naše rodina skamarádila během jeho praxe v kopřivnické Tatře v první polovině 60. let.

I Sověti se na nového vůdce Kuby dívali s nedůvěrou, která přetrvávala i po obnovení diplomatických styků, uvádí ve své diplomové práci z roku 2010 (Vztahy Kuba – SSSR 1959 – 1991) studentka VŠE v Praze Tereza Čápková.

Ale podobně jako Raúl Castro pragmaticky vyměnil oblek za oblíbenou uniformu, tak se i měnily od roku 1959 zahraničně politické vztahy komunistické Kuby k jiným státům. To podle toho, kdo byl momentálně ochoten nejvíce dotovat experimenty Fidela a jeho bratra Raúla. Od roku 1959 až do smrti Leonida Brežněva to byl především Sovětský svaz.

Brežněvovi nástupci a postsovětské Rusko byli již ke Castrově Kubě podstatně méně vstřícné.

Zlom s datem 21. srpen 1968

Podle Kunce, který působil na Ústavu politologie Filozofické fakulty UK v Praze, lze skutečný příklon Kuby k Sovětskému svazu a zemím socialistického společenství datovat až od srpna 1968, a to v přímé souvislosti s vpádem pěti armád do Československa.

Předtím se příchylnost projevila snad jen v opsané ústavě a ve vytvoření útvaru, jenž byl posbírán z různého zbytkového lidského materiálu a nazván Komunistickou stranou Kuby jakožto jedinou povolenou politickou stranou. Faktickým výsledkem byly však jen tuny potištěného papíru a množství oslavných projevů.

Vyjádření stanoviska si po 21. srpnu 1968 Fidel Castro prý po dva dny promýšlel, ani on si prý nebyl jistý. V okruhu blízkých spolupracovníků se od něho očekával spíše kritický výpad proti SSSR. Ještě před sovětskou invazí totiž kubánské sdělovací prostředky informovaly o „pražském jaru“ spíše pozitivně. Fidel se však rozhodl opačně, a s velkou razancí.

Chvála „internacionální pomoci“ byla bezbřehá. Obrat byl jednoznačný, žádná třetí cesta neexistuje, jedinou vyhlídkou pro ostrov je sovětský komunismus, který ze svých zkušeností zná odpovědi na všechny potíže. Hledat něco jiného na cestě k budoucnosti je pofidérní vidina, Dubček žil v klamu.

Teprve od těchto zásnub pokračovaly přípravy ke svatbě ve smyslu naprostého kopírování sovětské ekonomiky a politiky, výrobních metod a velikášských plánů, kdy sebevětší hloupost vyřčená nějakým sovětským technikem nebo úředníkem byla posvátná. Třebaže slovo „Rus“ v lidové mluvě zůstávalo podle článku v Listech od Jiřího Kunce hrubou nadávkou.

Již Andropov omezil pomoc kubánským soudruhům

Sovětský svaz neopustil Kubu náhle a s výhrůžkami a tresty jako kdysi Spojené státy, ale spíše pozvolně. Verbálně zůstal sice u přátelství, zapuzení z jeho strany mělo však pro Kubu ještě dalekosáhlejší následky než americké obchodní embargo. Začalo to v březnu 1983.

Tehdejší generální tajemník ÚV KSSS Jurij Andropov v Moskvě vysvětlil Raúlu Castrovi, že Sovětský svaz nadále nemůže fungovat jako vojenská záruka. Jsou tu geografické faktory, nemožnost udržovat v podmínkách konfliktu tak rozsáhlé komunikační sítě. Tím Moskva vlastně uvolňovala Kubu ze zemí „socialistického společenství“. Co tak uchvátilo Fidela na „internacionální“ pomoci Československu v roce 1968, pro Kubu náhle neplatilo.

V podobném duchu, i když více v ekonomické a méně pak ve vojenské rovině, hovořil s Fidelem Michail Gorbačov v březnu 1989, ale pak hlavně v dubnu téhož roku za své první návštěvy Havany. Byla sice podepsána smlouvu o přátelství a spolupráci na dalších 25 let, ale Gorbačov zdvořile svému protějšku vysvětlil, že staré hospodářské vztahy s dotovanými cenami postupně zmizí a že v nových podmínkách bude SSSR od Kuby očekávat platby v amerických dolarech.

Fidel pak varoval Kubánce, že bude hůře, že není vyloučena mezinárodní izolace. Konstatoval přitom, že Kuba neochvějně vytrvá. A prohlásil rovněž, že pokud budou reformy v Sovětském svazu pokračovat, povede to k rozpadu celé země nebo k občanské válce. S rozpadem SSSR se kubánský vůdce nezmýlil.

Novodobá přetahovaná o Kubu

Nová vzpruha v  kubánsko-ruských vztazích nastala v létě 2014, kdy Kubu navštívil prezident Vladimír Putin. V Havaně se setkal nejen s prezidentem Raúlem Castrem, ale rovněž s „diktátorem na odpočinku“ Fidelem, s nímž setrval v hodinovém rozhovoru. Tématem debaty byla aktuální mezinárodní témata a rozvoj vztahů mezi oběma zeměmi.

Je autorem knihy Osobnosti, lidé a podlidé.