Krvavé země kolem Ruska. Buďme rádi, že tohle jsme nezažili, říká historik
Rusové podléhají mytickým představám o vlastních dějinách. Dokud budou mezi své dějinné velikány počítat Stalina, není jim pomoci, říká český historik s ukrajinskými kořeny Bohdan Zilynskyj.
„Mám naprosté pochopení pro to, že Poláci válku Ruska proti Ukrajině vnímají i jako své bezprostřední ohrožení. Češi to takhle necítí, protože jsme prostě dál a s Ruskem jsme nikdy neměli podobnou zkušenost. Proto u nás tolik lidí může podlehnout mylné iluzi, že Putin je nějaký spasitel, zachránce tradic. Tím jen přebírají tvrzení ruské propagandy, byť myslím, že to naštěstí není záležitost úplně masová,“ podotýká Zilynskyj, historik a vydavatel internetového magazínu My a Ukrajina v rozhovoru pro HlídacíPes.org.
Čím si jako historik, člověk, který se dlouhodobě zabývá Ukrajinou, vysvětlujete, že Rusko, Vladimír Putin, Kreml v dnešní válce proti Ukrajině tak akcentuje ten údajný fašismus Ukrajinců?
Asi proto, že na to většina Rusů dodnes slyší. Je to takový leitmotiv jejich vnímání vlastní historie, ale i světové historie 20. století. Oni se pohybují v kruhu a nemohou, či nechtějí, se z něj dostat. Označení nepřítele touto nálepkou prostě u většiny Rusů funguje. Jako by se i z této současné války formovalo pokračování jejich takzvané velké vlastenecké války, jen v trochu změněných relacích a v modernizovaném světě. Ale ty fronty jsou pořád v zásadě stejné. Kdyby se posuzovalo to, jak mluví Putin a jak mluvil „veliký Stalin“ nebo nějací další lidé ze sovětského vedení, tak by se tam našla řada paralel.
Vzpomínky na Stalina, vzpomínky na hladomor
Najde se ale i dost Čechů, kteří z nějakého důvodu vidí v Putinovi nějakého zachránce Evropy, a kteří si ve vztahu k Ukrajině hrají s reminiscencemi na banderovce. Jakou roli to hraje v současné Ukrajině, respektive jakou roli tam má Bandera, tahle část jejich historie?
Bandera se už dříve stal symbolem boje za nezávislost. Přitom si troufám říct, že většina Ukrajinců detailně jeho biografii nezná. A neznají ji pochopitelně ani tady ti zdejší, kteří to pořád dokola komentují. Už od 90. let byla snaha tuto postavu jednak očistit od nánosu sovětské propagandy, jednak i vysvětlit její aktuální význam pro postsovětskou Ukrajinu. Na dnešní Ukrajině je tendence ukazovat Banderu spíše v pozitivním smyslu, i když si myslím, že se nezastírají ani ty věci, které jsou sporné. Byla to osoba vytvořená svou dobou a z dnešního hlediska v mnoha ohledech problémová, což ale platí i pro řadu vůdců jiných národně osvobozeneckých hnutí. Myslím, že Putin útokem na Ukrajinu tu někdy nekritickou, někdy kritickou adoraci Bandery vlastně zmnohonásobil. V Rusku ale to špinění Bandery nadále funguje u naprosté většiny obyvatelstva.
Když zůstaneme u historické paměti, obrovské téma z třicátých let minulého století je hladomor na Ukrajině. Nakolik je ještě v současných Ukrajincích tahle vzpomínka zakořeněná – a plyne i z toho negativní vazba na Rusko?
Ono je to složitější. Byť ten hladomor byl opravdu de facto vyvolán činy sovětského vedení, které bylo národnostně převážně ruské, tak i na Ukrajině bylo mnoho lidí, kteří to pomáhali prakticky zajišťovat, byli kolečky v systému stalinismu. Ukrajinci hladomor pochopitelně přičítají především Stalinovi, ale roli měli i jejich tehdejší straničtí vůdci, i když tam byli nadirigovaní z Moskvy. Ukrajina o sobě ve třicátých letech vůbec nerozhodovala, i když byla nominálně republikou. Každopádně ta paměť, to zarytí se do kůže u většiny Ukrajinců, zůstala.
Historik Bohdan Zilynskyj. Foto: Robert Břešťan/ HlídacíPes.org
Je to i kvůli tomu, jak se to v dalších padesáti letech tajilo: reakcí, formou jakési sebeobrany, bylo, že si lidé tu tradici předávali, bez ohledu na to, že se o hladomoru buď mlčelo, nebo se to popíralo či celé překroutilo. Znovu se o něm začalo psát až zhruba koncem 80. let. Dnes o těchto skutečnostech nikdo na Ukrajině nepochybuje, navíc tam doznívá i přímá rodinná paměť, ještě někteří svědkové žijí. A vnímá to i ta západní část Ukrajiny, která tehdy byla mimo Sovětský svaz a nezažila hladomor na vlastní kůži. I když tehdy se snažila pomáhat. Ta snaha probíhala i v Československu, ale tady zprávám o tom, co se na Ukrajině děje, nikdo moc nevěřil.
To se asi nejde divit, protože to jednak převyšuje lidskou představivost a jednak nebyly zdaleka takové informační možnosti.
Hladomor a jeho dopady se skutečně vymykal lidské představivosti. Navíc to bylo v době nástupu Hitlera a tehdy se zdálo, že není možné, aby tu byly vedle sebe dvě takto zlověstné osoby.
Jak jste řekl, na Ukrajině to vědomí vlastní historie zůstalo, jak je to ale v Rusku, kde sledujeme kontinuální snahu o falšování dějin, kam patří i ten ukrajinský hladomor. A je i dost Rusů, kteří nevědí, že existoval pakt Ribbentrop – Molotov. Jak se jako historik díváte na to, že se takhle přepisují dějiny? Nebo je to v dějinách vlastně běžné?
V demokratické společnosti je naprosté přepsání či přeinterpretování dějin se stoprocentním úspěchem nemožné. Vždy budou historikové, kteří budou rozporovat snahy nějaké platformy, která by v politickém zájmu měnila obraz dějin. Jenže Rusko demokratickou zemí není, i když tam je formálně systém několika politických stran.
Katastrofálním faktorem je tam role školství na všech stupních, včetně vysokých škol, a tudíž není asi moc vůle ani možnost udělat si lepší úsudek nebo zpochybnit to, co jim teď je vtloukáno do hlav. V posledních desetiletích je naopak snaha anulovat výsledky, k nimž dospěla ruská historiografie od doby Gorbačova, od poloviny 80. let – ať už jde o ty šílené politické procesy v 30. letech nebo zrovna pakt Ribbentrop – Molotov. Dneska se zase všichni tváří, že to buď nebylo, nebo že nemá cenu o tom mluvit, nebo že prostě takové byly okolnosti doby. Pokud Stalin v Rusku v různých průzkumech stále vychází jako největší osobnost jejich dějin, tak už k tomu není moc co dodat.
Kyjev je starší než Moskva
Kreml opakuje, že Ukrajinci nejsou národ. O co se v tom opírá?
Tady je už problém v tom, co si kdo představuje pod pojmem národ. To je velice proměnlivá kategorie. Tím spíš, že rusky „narod“ znamená zároveň národ a lid. A s tím se dá dobře manipulovat. Za Sovětského svazu existoval termín „savětskij narod“, zejména za Brežněva, což byl pokus mluvit o sovětském národu jako o celku, který je sice mnohojazyčný, ale ve kterém hraje hlavní roli ruština. Tehdy se přitom neodvažovali popírat existenci těch národů, to je vlastně novum, které zavedl Putin. Ale ta představa, že Ukrajinci nejsou samostatný národ, to je věc dlouhodobého přesvědčení většiny Rusů, které se opírá o specifický, polonáboženský výklad ruských dějin. Třeba o to, že stát, kterému se říká Kyjevská Rus, ten první stát východních Slovanů, byl ruský stát. Samostatný vývoj Ukrajinců a Bělorusů vnímají jako něco nepřirozeného, škodlivého a nepřátelského, protože to ruší tu původní jednotu, i když ta je ve skutečnosti jen mýtem.
A přitom Kyjev vznikl o stovky let dříve než Moskva.
To je paradoxní. Jádro Kyjevské Rusi je severní Ukrajina, je to i celé dnešní Bělorusko a ze začátku jenom kousky přiléhajících ruských oblastí. Už samotný pojem Rus, „ta Rus“, dává kvůli blízkosti s názvem Rusko příležitost k manipulaci, protože nejlehčí je to ztotožnit a říct, že z Rusi vzniklo Rusko. A to, že si Ukrajinci zvolili úplně odlišné jméno, jak území, tak národa, byť to byla pozdní věc, jež se dovršila až v 19. století, tak to Rusové vnímají jako jakousi zradu na té mytické jednotě, kterou se carské Rusko pokoušelo obnovit prakticky od 17. století.
Takže jsme zase u té manipulace dějin…
Je to nesporně manipulace dějin, kterou ale řada ruských obyvatel vnímá bez problémů a bez pocitu, že to je nějaká manipulace. Ono v nich prostě takové vědomí sedí.
Možná by tedy bylo na místě zmínit, kdy se tedy fakticky Ukrajina stala státem a Ukrajinci národem?
To je složité. Ukrajinci žili vlastně ve dvou státech. Východ, dejme tomu území východně od Dněpru, byl ruský, a západ byl polský, či polsko-litevský. Jih Ukrajiny byl pod vlivem krymského chanátu. Etnikum Ukrajiny na začátku novověku ještě národem v pravém slova smyslu nebylo, ale bylo to obyvatelstvo s odlišnou kulturní, právní a náboženskou tradicí, než jakou mělo sousední carské Rusko. O národu, jak to chápeme dneska, můžeme mluvit až v 19. století. Tehdy část západní Ukrajiny připadla habsburské monarchii. Ta je v českém pojetí chápána jako žalář národů, ale ve srovnání s carským Ruskem to žádný žalář národů nebyl. Rakousko nechalo ukrajinské obyvatelstvo žít svým kulturním životem.
Tehdy se sami obyvatelé ještě označovali jako Rusíni, ale postupně si uvědomovali svou odlišnost. Ukrajinské národní obrození, které pak mělo svůj odraz v romantickém pojetí i v české literatuře, vznikalo souběžně v Haliči, na území západní Ukrajiny, a v Charkově, v Kyjevě, na území Ukrajiny východní. Ty dva proudy se ovlivňovaly, carské Rusko v tom zpočátku nebezpečí nevidělo, ale od 60. let 19. století, kdy v Polsku proběhlo velké protiruské povstání, se ruská a náboženská elita začala obávat separatismu na západních okrajích. Což se týkalo i Bělorusů, Moldavanů, pobaltských národů i Finů. Cíl ukrajinské samostatnosti se objevuje v 90. letech 19. století. Naplnil se až po první světové válce, o vyhlášení nezávislosti se Ukrajinci pokusili v letech 1917 a 1918, boj za ni skončil v roce 1921 a myšlenku samostatné Ukrajiny se tehdy nepodařilo realizovat. Formálně vznikla ukrajinská sovětská republika, ale byla to parodie na státnost.
Přičemž v době, kdy byla Ukrajina součástí Sovětského svazu, se vlastně zadělalo na dnešní problémy, když byl k Ukrajinské SSR přičleněn Krym.
Krym je jiný problém. Ten nikdy nebyl čistě ruským, ani čistě ukrajinským územím, i když tam od konce 18. století bylo Rusů více. Ale ještě nejméně sto let po anexi carským Ruskem tam pořád převažovali krymští Tataři, kteří usilovali o formu státnosti, ale nebyli schopni vojensky odolat místním bolševickým sympatizantům a podpoře, která jim přišla z Ruska.
Souhlasíte s popisem amerického historika Timothy Snydera, který pro území dnešního Polska, Ukrajiny a Běloruska použil pojem „krvavé země“?
Je to pravda. To 20. století, na rozdíl od devatenáctého, kdy tam rozsah revolt a konfliktů byl daleko menší, bylo opravdu pro tento region katastrofické. Ten termín je přesný a Snyder je představitel západní historiografie, který nejlépe pochopil situaci a problém Ukrajiny v průběhu celých jejich dějin až pod úplnou současnost.
Dá se říct, že to současné dění je pokračováním osudu této části Evropy?
V podstatě bohužel ano. A přitom nevíme, jak to skončí a jak to bude dál pokračovat. Ale ta návaznost tu je jednoznačně vidět. Mám naprosté pochopení pro to, že Poláci – přestože polsko-ukrajinské vztahy nebyly vždy ideální – to vnímají i jako své bezprostřední ohrožení. Češi to takhle necítí, protože jsme prostě dál a s Ruskem jsme nikdy neměli podobnou zkušenost. Proto u nás tolik lidí může podlehnout mylné iluzi, že Putin je nějaký spasitel, zachránce tradic. Tím jen přebírají tvrzení ruské propagandy, byť myslím, že to naštěstí není záležitost úplně masová.
Češi, Nikola Šuhaj a Masaryk
Součástí Československa byla původně i Podkarpatská Rus. Nakolik se tahle společná historická zkušenost, byť krátká, promítá i do česko-ukrajinských vztahů po roce 1989?
Část české populace cítí stále k tomu území do jisté míry romantický sentiment. Stačí říct Nikola Šuhaj. To je dané jednak četbou Olbrachta a pak muzikály 70. let, který sehrály velmi zajímavou roli. V každém případě v roce 1991 tu vznikla Společnost přátel Podkarpatské Rusi, která byla přesvědčena, že se dá vyreklamovat a obnovit stav z meziválečné doby a že poválečná ruská anexe byla nespravedlivá a neodůvodněná. Takže v 90. letech bylo téma Podkarpatské Rusi pro vzájemné vztahy spíše brzdící. Po třiceti letech je tu myslím už racionální přístup, i když nějaký sentiment zůstal. Pořád tedy ještě přetrvává řada legend, jež mají původ v naivně kolonialistickém vidění o tom, jak tam činnost Československa byla veskrze pozitivní, což zcela pravda není. Definitivně to teď překryla válka.
Pokud jde o první republiku, známá je takzvaná Ruská pomocná akce, kdy Masaryk otevřel Československo ruské emigraci. Ale oni zároveň přicházeli právě i Ukrajinci. Jakou stopu tady zanechali?
Ona to byla sociálně velmi pestrá skupina. Z velké části to byli vojáci ukrajinské armády, hlavně z východní, tedy ruské části Ukrajiny, kteří byli od roku 1920 internováni v Polsku, kde neměli žádnou perspektivu. A když se tam dozvídali o Ruské pomocné akci, která byla ruská geograficky, nikoli národnostně, tak sem utíkali přes hranice. Většinou se hromadili v Praze a velká část z nich dostala možnost nastoupit vysokoškolské vzdělání. Svým původem to byli ale hlavně lidé z venkova. Takový byl i můj děda, syn středně bohatého rolníka z okolí Kyjeva, který se dostal do politických opletaček se sovětským systémem, utekl do polské části Ukrajiny a pak se dostal sem. Původně věřil, že se vrátí, ale i kvůli už zmíněnému hladomoru pochopil, že tam jde o život a v Československu zůstal až do své smrti.
I vy máte ukrajinsky znějící jméno. Jaká je tedy další osobní historie vaší rodiny?
Ten děda, o kterém jsem mluvil, byl maminčin otec, kterého jsem nezažil, zemřel těsně po únoru 1948. Prý hned po roce 1945 prorokoval, že se i tady zavedou nuceně kolchozy. Všichni se mu smáli. Maminka mi říkala, že přestože prožil dost těžký život i tady, protože se tu moc nemohl realizovat, tak věřil, že se Ukrajina jednou osamostatní. Dožil se jenom 53 let. Druhý děda, jehož příjmení mám, je doklad složitosti ukrajinské problematiky. Narodil se na území dnešního Polska, kde žila skupina takzvaných Lemků, což je národnostní skupina, která nedospěla k jasnému národnímu vědomí a buď se orientovala ukrajinským nebo ruským směrem. Můj děda dospěl k tomu ukrajinskému vědomí a vypracoval se na významného znalce dialektů, přišel z Krakova, kde byl profesorem univerzity a pak se stal profesorem v Praze. Můj otec se tu pak pokoušel dělat propagaci ukrajinské krásné literatury a folkloru. Takže v naší rodině bylo dvojjazyčné, dvojkulturní prostředí a to si v sobě nesu i já – cítím se být stejně Čechem jako Ukrajincem a nevidím v tom žádný konflikt.
Je známá věc, že hned v květnu 1945 nastoupily jednotky sovětské vojenské kontrarozvědky. Směrš a řadu lidí, emigrantů ze Sovětského svazu, odvlekly na Sibiř. Týkalo se to i Ukrajinců?
Vím, že děda byl také na výslechu a tam pak rozhodovaly spíše náhody. Z nějakého důvodu ho ale ani neuvěznili, ani neodtáhli pryč. Nejspíš proto, že se nijak politicky neangažoval. Nicméně i Ukrajinci byli cílem těchto akcí. Bylo jich odvlečeno minimálně několik desítek, Rusů bylo víc. Někteří tam zemřeli, někteří se vrátili. A byli to i lidé z Podkarpatské Rusi.
Pokud jde o ukrajinský vliv v Československu, je třeba zmínit Svobodovu armádu, kde byly tisíce Rusínů. Ti pak často na základě osobní zkušenosti se sovětským komunismem varovali před tím, co se může dál dít i v Československu.
Přijde mi, že je to pořád málo známá věc. Třeba první poúnorový proces byl s lidmi obviněnými v takzvané mostecké špionážní aféře. To byla skupina lidí, které zadrželi už na podzim 1947. A hlavní část skupiny tvořili bývalí vojáci Svobodovy armády, část z nich právě z Podkarpatské Rusi. Ta akce byla provokace, obvinění vykonstruovaná, ale všichni dostali vysoké tresty. Další procesy pak byly už v roce 1948 kvůli údajné spolupráci s banderovci nebo Ukrajinskou povstaleckou armádou a tam padaly také vysoké tresty.
Byli to prý právě českoslovenští vojáci, kdo prý v roce 1943 jako první vstoupili do dobytého, tedy osvobozeného Kyjeva…
To byla významná akce. Tehdy navíc v samostatné československé brigádě převažovali právě rodáci z Podkarpatské Rusi. Čechů tam původně bylo poměrně málo, až právě volyňští Češi to otočili, nastoupilo jich tam asi 12 tisíc, plus pak slovenští zajatci z území Ukrajiny. Jinak osvobození Kyjeva… Ono to zase takové osvobození nebylo, protože to znamenalo návrat stalinismu. Ale pro tehdejší lidi to asi přece jen osvobození bylo, protože ten německý teror byl ve srovnání se stalinským otevřenější, krutější, viditelnější – veřejné popravy, vypalování celých vesnic… I když to nic nemění na tom, že Stalin je pro většinu Ukrajinců prokletá osoba a tohle národní vědomí už nikdo neotočí.
Těch historických paralel jde najít docela dost. Třeba dosídlování pohraničí po vyhnaných sudetských Němcích se v hojné míře účastnili volyňští Češi.
Volyňští Češi si na Ukrajině i ve třetí až čtvrté generaci zachovali ve své většině českost. I tak se dost promísili s Ukrajinci, a tak se do Československa v roce 1947 dostalo i mnoho Ukrajinců, smíšených rodin i osob ohrožených návratem stalinismu. V poúnorovém systému tu pak na tom byli ale často dost bídně a některé zavřeli – právě i kvůli jejich zkušenosti se stalinismem – pro údajnou protisovětskou propagandu.
Vy jste vydavatelem internetového magazínu My a Ukrajina, kde se píše nejen o řadě historických souvislostí, ale třeba tam jsou i pěkné soudobé reportáže – z doby před válkou…
Sám jsem teď na Ukrajině několik let nebyl. Naposledy půl roku před začátkem války, v Oděse. Panovala tam naprosto pohodová situace. Město mělo sice některé nedostatky, třeba v infrastruktuře, ale bylo to vstřícné, otevřené prostředí bez národnostních sporů. Doporučil bych každému, až to situace dovolí, aby se tam jel podívat.
…myslíte, že až válka skončí, že Evropa Ukrajinu takříkajíc objeví a třeba tam lidi začnou i v rámci obnovy země cestovat?
Bylo by to hezké. Je určitě dost lidí, kteří si Ukrajinu pro své zahraničí cesty oblíbili a rádi by tam jeli znova a tím pomohli. Sdružují se kolem nás i lidi, kteří jsou řekněme ukrajinofilové a začalo to vlastně nevinně tím, že před pár lety navštívili Ukrajinu a zalíbilo se jim tam. Třeba jedna maminka s dcerou, které k nám do magazínu pak napsaly reportáže. A ta dcera tu pak řídila pražský Majdan, který zde vybíral peníze na pomoc Ukrajině. Čili já si myslím, že i když podmínky nebudou samozřejmě ve všem a všude ideální, což jistě každý pochopí, že by se ten proud zájmu o Ukrajinu mohl zvětšit. Aspoň ve srovnání s tím, jak to bylo před rokem 2022. Uvidíme.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Jan Ruml o svém těžkém úraze: Život jsem nevzdal. A taky o Česku a politice
Takhle to dál nejde. Německý starosta kritizuje nečinnost Berlína v migrační politice
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
43 komentářů
Moskva je vesnice a my máme zlou zkušenost s Rusáky z roku 1968 nevěřit jim ani …
Na okupaci se podíleli i Ukrajinci.
Ano, na okupaci se podíleli i Poláci, východní Němci, Maďaři a Bulhaři, naši současní spojenci. A pokud trochu nahlédneme do historie, na okupaci Itálie se za druhé světové války podílelo i české vládní vojsko, i když „tam bylo platné, jak vládní vojsko v Itálii“.
Díky za článek. Velice mi pomůže lépe se orientovat ve složitých dějinách Ukrajiny.
Ja man jen dve slova pro lidi kteri obvinuji Ukrajinu z agrese PAVEL MOROZOV.
Tak Stalin určitě nebyl žádný lidumil, zůstalo po něm možná víc mrtvých než po Hitlerovi.
Každopádně se mu ale nedá upřít to, že Sovětský svaz převzal v katastrofálním stavu, zbídačelá země rozervaná občanskou válkou. Zemi konsolidoval, pak vyhrál (s přispěním západní zbraňové pomoci) druhou světovou válku a když zemřel, zanechal za sebou jadernou supervelmoc.
Takže obdivu Rusů vůči němu se vůbec nedivím. Nebýt jeho mocenského (a především jaderného) dědictví tak podle mého názoru už Rusko dnes neexistuje, respektive je rozbito do spousty rozhádaných malých státečků (jako bývalá Jugoslávie ve velkém měřítku).
Tou „konsolidací“ máš evidentně na mysli stalinem vyvolaný hladomor na Ukrajině, paktování se s Hitlerem, a to i za zády spojenecké ČSR následované společným druhé světové války a brutální čistky v armádě, která se díky tomu ač početně největší na světě po úderu mnohem slabšího wermachtu rozsypala jako domeček z karet.
Zrůda stalin nic nevyhrál. Jen mu spojenci zachránili zadek.
Michail Ivanovič Kalinin, 30. prosince 1922 – 12. ledna 1938 (za RSFSR)
Grigorij Ivanovič Petrovskij, 30. prosince 1922 – 12. ledna 1938 (za Ukrajinskou SSR)
Alexandr Grigorjevič Červjakov, 30. prosince 1922 – 16. června 1937 (za Běloruskou SSR)
Nariman Kerbalaj Nadžaf ogly Narimanov, 30. prosince 1922 – 19. března 1925 (za ZSFSR)
Gazandaf Machmud ogly Musabekov, 21. května 1925 – červen 1937 (za ZSFSR)
Nedirbaj Ajtakov, 21. května 1925 – 21. července 1937 (za Turkmenskou SSR)
Fajzulla Gubajdullajevič Chodžajev, 21. května 1925 – 17. června 1937 (za Uzbeckou SSR)
Maksum Nusratullo, 18. března 1931 – 4. ledna 1934 (za Tádžickou SSR)
Abdullo Rachimbajevič Rachimbajev, 4. ledna 1934 – září 1937 (za Tádžickou SSR)
mně to jako „převážně ruské“ složení nepřijde
Je to dobrý článek, ale s jedním nesouhlasím. Někteří Češi to totiž zažili, protože tam byli. Mezi Poláky, Ukrajinci, rusy, Rusíny, Litevci, Židy, Němci a dalšími a zažili ten teror a vraždění jedněch druhými. Bylo tam, od Lucku po Žitomir ve 40. letech, asi 40 – 50 tisíc Čechů. Sami zažili ruskou šikanu a okrádání, zavírání škol a dalších kulturních institucí, na východní části hladomor, sibiřské gulagy, hromadné zatýkání a popravy Čechů, nucené otrocké práce v ruských lágrech a vojenské nasazení s NKVD za zády vynucenou taktikou lidských vln kde život vojáka nemá cenu (s dosazenou loutkou L. Svobodou). My si to pamatujeme a víme o tom ještě ve 4. generaci.
Není pravda,že nemáme zkušenost,v roce 1968 tady byla půlmilionová armáda,kterou sem poslal Brežněv,během prvního týdne zabili přes sto lidí,včetně dětí,dvacet jedna let nás okupovali,to se nedá nikdy zapomenout,21.8.1968 byl jedním z nejčernějších dnů našich dějin,který si každoročně připomínáme,to je taky jeden z duvodů,proč společně s Polskem pomáháme Ukrajině nejvíc.
Máte naprostou pravdu.Je mi z těch proruských kolaborantů špatně.Ptám se marně co čekají od návratu vlivu Ruska na naše území.Svobodu,prosperitu,levné suroviny,výhodnou ekonomickou spolupráci,návrat k socialismu?Jedinou odpověď mi dal akorát Pergil.
A.S. Pergill napsal:
15.4.2023 (10:54)
Třeba ukončení blbnutí s „bojem za klima“ a všemi jeho negativními důsledky.
A, MMCH, nebylo by to v dějinách poprvé, co obyvatelé nějakého státu, znechucení jeho degradací a narůstajícím útlakem, otevřeli brány barbarům. Někdy na tom vydělali, někdy ne. Zanikla takto, pokud si to správně pamatuji, Novobabylónská říše, odtrhly se takto některé provincie od Byzance a našlo by se toho asi víc.
Nechci být vulgární.Divíte se,že 68,rok dopadl tak jak dopadl,když máme mezi sebou takové geniální docenty.
Odpovědět
Z východu se akorát roznesly geny,že stát má živit kdejakého lempla a nejlépe ve státní službě.Pak se divme,že dnešní stát nefunguje,podvádí,krade a lže.Všechno to leze do Práglu.Přdtím do Vídně.tam je to taky samej východní agent.Ani se nedivím,že se proti východu má postavit nová železná opona.Stačí už to,co sem nalezlo po bolševicko-asociální revoluci.
A ví pan neslovansky vyhlížející historik, že Stalin nebyl etnický Rus? Stejně jako většina rozhodujících aktérů bolševické revoluce, a ostatně i příslušníků carských rodin dávno před nimi? Jeho vyjádření bych tedy klasifikovala jako kriminální hanobení národa a etnika.
Já jsem spíš ráda, že jsem nezažila vládu osvícených západních elit třeba v belgickém Kongu.
A já vím – whataboutismus. To je palice na hlavu těch, komu vadí, že ze všech historických zločinů se dnes smí psát jen o těch „ruských“ – ať už skutečných nebo vymyšlených.
Zkuste si dosadit do rovnice Stalin nerus, zbytek vlády etničtí Rusové…co myslíte, jak dlouho by tu zemi vedl?
A ví neslovanská aga dopouštějící se kriminálního hanobení vlastní inteligence, že v sssr pod stalinovým vedením kupodivu neprobíhalo masivní pogruzínšťování nýbrž masivní rusifikace a likvidace včetně fyzické NEruských národů. Těžko soudit zvrácené choutky neslovanských ag. Avšak je jisté, že právě ty „západní osvicené elity“ zastavili řádění šíleného samovládce v belgickém Kongu a zbavili ho všech pravomocí. Na rozdíl od rusácka. Tam šíleného samovládce nikdo pravomocí nezbavil a jeho řádění až do potupné smrti nezastavil.
Velmi doporučuji následující četbu:
Alexandr Solženicyn, Souostroví Gulag, vydal Jiří Brauner – Kartuziánské nakladatelství a vydavatelství Brno r. 2021.
A jeden úryvek na ukázku ze strany 82 této knihy:
Kdyby čechovovským inteligentům, kteří stále hádali, co bude za dvacet, třicet, čtyřicet let, odpověděli, že za čtyřicet let bude v Rusku existovat útrpné právo, že budou vyslýchanému stahovat lebku železným kruhem, potápět ho do vany s kyselinami, mučit ho, nahého a svázaného, mravenci či štěnicemi, strkat mu do konečníku vytěrák rozžhavený nad primusem („tajný cejch“), pomalu mu drtit holínkou pohlaví, a jako nejlehčí stupeň, mučit ho týdny nevyspáním a žízní a mlátit ho do krve – ani jedna Čechovova hra by se nedohrála do konce, neboť by všichni její hrdinové přišli do blázince. Konec úryvku z knihy.
O německých zločinech, zvláště o holokaustu, se toho napsalo mnoho. O metodách Gestapa a zločinech dozorců v koncentračních táborech také. Četl jsem například knihu od synovce prezidenta Dr. Edvarda Beneše Jiřího Beneše V německém zajetí. Pokud jste vy paní ago nic takového nečetla, je to pouze vaše vina, neboť tato literatura je obecně dostupná. To spíše o ruských zločinech v době stalinizmu a v táborech Gulagu se jen nesměle špitá a je třeba se po literatuře o této době pídit. Jak gestapáci, tak dozorci v koncentračních táborech, dokázali být krutými zločinci, ale až si přečtete Souostroví Gulag, tak paní ago zjistíte, že by se od NKVD a od dozorců Gulagu mohli ještě ledasčemu přiučit. Vláda elit v belgickém Kongu měla do osvícenosti daleko, ale do ruských metod v Gulagu měla ještě mnohem dále. A jen tak pro zajímavost: přímo Stalin rodilým Rusem nebyl, ale drtivá většina dozorců v táborech Gulagu těmi Rusy byla.
A dokud budou Ukrajinci považovat za svého velikána S. Banderu, tak je lepší si je držet od těla.
Máš tam chybu. Správně je to takto: A dokud budou rusáci považovat za svého velkána J.Stalina, tak je lepší si je držet od těla.
Především by se měli vrátit domů Ukrajinci co jsou v ČR a budovat zničenou vlast.
Ano, každý víme nejlépe, co by měl dělat ten druhý.
Rusové nemají žádné mýty. Stalin vyhrál válku na Hitlerem, věřím, že to západu leží stále v žaludku, ale Stalin je vítěz a hrdina. To není mýtus ale fakt.
Každý stát by šel bránit svou menšinu, která by byla vyvražďována. Rusové řadu let upozorňovali, co se děje na Donbasu a na Krymu, nikdo je neposlouchal, nikdo tomu nevěnoval pozornost. Samozřejmě, cíl byl vyprovokovat Rusko a ti nakonec zasáhli. A jsou ti špatní. Přepisovat dějiny podle ukrajinských zájmů, zamlčovat nacismus na Ukrajině podporovaný vládou a západem, mlžit a zpochybňovat. To je cíl dnešních historiků, ale pravdu nejde umlčet nebo zakázat. A to je důležité.
Pravda o ukronacistickém režimu, proamerické ukrajinské vládě dosazené Victorií Nuland za potlesku EU, pravda o vyzbrojování ukronacistů západem, to se ututlat a zamlčet nedá. Proto přišla válka, protože ji EU a NATO 8 let připravovali.
Jezdili jsme na Krym jako pěvecký sbor od roku 2006 a nikdy jsme tam nezažili, že by tam proti sobě šll Ukrajinci a Krymští Tataři. Jen tamní ruská menšina se chovala jako obvykle, čili povýšeně vůči komukoliv, kdo nebyl Rus. Nebyly tam žádné otevřené bojůvky a nepokoje. Naopak.
…no kdyby byla na Krymu (po r. 2006) ruská menšina, tak by asi referendum tam v březnu 2014- po puči v Kyjevě, dopadlo obráceně…
Paranoia. Na Zapade dobre vi, ze Stalin vedel, ze by valku bez pomoci Zapadu prehral.
Vy máte dost , bože…raději čtěte pohádky od Andersona, než ruskou propagandu…
Stalin by bez pomoci západu nikdy nad Hitlerem nevyhrál… informace, že zapad – Američané, poskytli vojenskou pomoc rusku, se do bolševické propagandy nehodila…i
Němci také ve třicátých letech „upozorňovali“, co se děje v Sudetech.
A Stalin, který měl velký podíl na tom, že válka začala jí nevyhrál sám. A rozhodně by nedosáhl toho stavu bez západní hospodářské pomocí.
A to s tou 8 letou přípravou ti máte také popletené. Nepripravovali jí, ale připravovali se na ni. Jelikož bylo jasné, že se jen s Krymem nespokojí
Vážený pane historiku. Je velmi dobřě, že se zabýváte ukrajinskou historií.
Ta naše, česká(československá) pro Vás začíná až poroce 1945!!! Takže vaše pojetí historie je čistě subjektivní a zavání ideologií a propagandou na sto honů. Zkuste si třeba v rámci objektivity dohledat, kdo se přehnal přes Ukrajinu v roce 1939/1940 a zanechal za sebou spálenou zemi bez soudu popravoval Ukrajince, znásilňoval ukrajinské ženy….důrazně Vásžádám, nelžete!!!!
V roce 1939/1940 byl Hitler spojencem Stalina, kdo se přes Ukrajinu podle Vás přehnal?
Tak, tak, přes Ukrajinu se přehnal stalinův spojenec Hitler.
Vážený pane historiku,jestli myslíte nacisty,tak ti se přehnali přes Ukrajinu až po 22.6.1941.Němečtí vojáci byli na Ukrajině vítáni a kdyby nebyli rasisti,chovali by se slušně k obyvatelstvu,tak by šli s nimi na moskala.Měli ještě v paměti hladomor a řádění NKVD.Tak důrazně vás žádám nelžete.
„Rakousko nechalo ukrajinské obyvatelstvo žít svým kulturním životem.“
(Češtin?)
Raději jim měli nechat jejich kulturní život. 🙁
je jasné, proč rusové zase bojují na ukrajině s „nacisty“. zase. jde o jediné historické období, kdy se dokázali zmátožit a nepřítele porazit. a tak chtějí vyvolat dojem, že opět zvítězí. ale je to jen klam, co dnes v jejich armádě chybí, to je právě to co bylo v sovětské. 40 % sil rudé armády tvořili nerusové. tedy ukrajinci, bělorusové, uzbeci, kazaši, tataři, židé, arménci, gruzínci a další. takže rusové zase prohrají, jako prohráli v předsovětských dobách s turky, japonci nebo v krymské válce, stejně jako se potupně stáhli těsně před rozpadem sssr z afghánistánu.
Vážený pane,historie každého národa nevyjímaje čechy a Moravu je prolitá spoustu krveprolití a nepravostí které se dopouštěli na nevinných lidech.
Ukrajina má jednoznačnou nabídku na mírová jednání,která přednesl prezident ČÍNY p.S v Moskvě.Ukrajinský prezident p. Zelensky s většinou bodů čínského mírového návrhu souhlasí. Válečná situace již trvá více jak rok,protiofenziva Ukrajiny je fata morgana.Naše pohledávky s Ukrajinou byly nedobytné a prodávaly se pod cenou obskurním firmám,taková byla realita,kterou zná mnoho občanů ČR.Naše povinnost solidarity je vyčerpaná ,prezident Macron naznačil nějakou změnu Francie i EU ke USA ,vyvolalo to bouřlivou reakci,to je tak vždy ,když se otáčí kormidlem ke změně kursu.Jak si vysvětlit cestu prezidenta USA Bidena do Irska,nepojede prý ani na korunovaci Karla III.Svět je v pohybu.V4 je v troskách a Maďarsko je za svou politiku ostrakizováno,dodává na Ukrajinu jen humanitární pomoc a to je málo?Madaři žijící na Ukrajině,jsou mobilizováni a výuka maďarštiny je na Ukrajině prý potlačována a nejen ta.Válka je hrozná a těch několik našich političek, které ji forsírují, jsou nečitelné a provokující .Ukrajina může být čínské okno do Evropy po mírových dohodách,Američané mají své zájmy a brzo změní kurs, oni mají již svou predikci vývoje a Francie ji má rovněž.Je to nebezpečná situace v Evropě i v jiných oblastech světa.Taková situace v Evropě od doby III. říše nebyla,obezřetnost je tedy namístě.
Jen děkuji, že píšete fakta z úst odborníků. Je potřeba vychovat národ k lepším rozhodnutím, chování. Účtě a pravdě. Jsme malý národ, ale mohli bychom se cítit důstojně a být hrdí na to, co jsme a co jsme dokázali. Asi utopie, ale alespoň ten pocit zlepšení. Děkuji
Zkušenost bohužel máme. Ze dvou světových válek, které rusáci rozdmýchali a z okupace v roce 1968. O krutém osudu našich občanů na území SSSR už psal diskutující výše.
tak sice jsme nezazili takovou brutalni a krvavou a hlavne nesmyslnou valku,co vedou russaci ted proti nebohe ukrajina, a jen podotykam ,ze nebyla vyprovokovana ani za mak, to je russacka lez jak ji ospravedlnit, je to jen umanuta touha stahnouciho posahaneho diktatora rozsirit svoje imperium a uz ted to stoji obrovske spousty zivotui, ktere jdou samozrejme na konto tohoto diktatora a jeho poskoku..kdykoliv by chtel, muze se stahnout, ale neudela to, protoze se boji, ze by ho za to rusove svrhli a mozna i zabili..tak to tam bohuzel nejak funguje, takze agresivni rusko musi byt porazeno na uzemi ukrajiny, a pak se mozna neco zmeni, bohuzel jina cesta zatim k miru nevede, vse ostatni by bylo velke povzbuzeni pro toho diktatora v kremlu a mir by byl jen na docasnou dobu. a my jsme sice nezazili valku, ale mohli jsme ji zazit, kdybychom se zacali v roce 68 branit pri sovetske okupaci, coz ale tehdy opravdu nemelo smysl, byl by to strasny masakr..ale to nic nemeni na tom, ze ta okupace byla obludna a ze tuto zkusenost nemame, mame ji a dobre si ji jeste pamatujeme a nesmime na to zapomenout!
Pěkný článek, díky za něj… někteří se svými komentářemi si myslí, že jsou větší odborníci, než autor, vystudovaný historik…což je docela úsmevné.
Podle mého názoru, má pan Zilynskyj pravdu a rozumí všemu, co napsal, na rozdíl od některých zdejších kritiků – rádoby znalců historie Ruska a Ukrajiny, a proto s ním souhlasím.
Pokud se člověk bude alespoň trochu zajímat o to, proč Ukrajinci nemají v lásce Rusáky, tak dojde k závěru, že se jim nelze vůbec divit. Rusové alias Moskoviti, je nejméně po tři století utiskovali, včetně Stalina a bolševiků. Dalo by se to přirovnat asi jako útlak Čechů pod nadvládou Němců a nekonečný vzdor českých buditelů a národovců. Díky schopnostem T.G. Masaryka a jeho přátel se mohl český národ konečně osvobodit od věčného poněmčování.
To stejné se nyní děje na Ukrajině, a já je naprosto chápu, ač si můžu o Banderovi myslet cokoliv, a moc jim přeji, aby se Ukrajinci ubránili a osvobodili se od věčného útlaku a zotrožování násilnického „ruského světa a národa“. I když ve skutečnosti to byla a stále ještě je zlovůle kremelských arogantních vládců, nyní Putina ŠÍLENÉHO, který v plné nahotě ukázal, co je to bolševismus, stalinismus a putinismus. Komu ještě jeho válečnické zvěrstvo neotevřelo oči, doporučuji, aby se vystěhoval do “ MATIČKY RUSI“ a zažil na vlastní kůži to, co musí prožívat Ukrajinci, ať mají i nějaké chyby.
Pokud Západ čili naše západní hodnoty pro zachování civilizovaného světa nechají Ukrajinu padnout, a ruské zlo vyhraje, tak KARMA bude pro nás velmi tvrdá a podobná jako boj s hitlerovci. Doufám, že většina lidí je rozumná a že si to velmi dobře uvědomuje.
Zlo musí být zastaveno a potrestáno tak nemilosrdně, jak nemilosrdně nyní řádí a vraždí nevinné.
SLÁVA UKRAJINĚ!!!
Politický obraz světa? Jedna obrovská chcípající kobyla. Kope kolem sebe. A pokaždé tím směrem, kam se zrovna postavíš.
Naprostou pravdu má článek už v té základní myšlence , v souhlasu s „..popisem amerického historika Timothy Snydera, který pro území dnešního Polska, Ukrajiny a Běloruska použil pojem „krvavé země“.
Tohle je bohužel naprosto přesné označení, protože se to netýká jen východní ruské brutality, ale rovněž i jednání ze strany západních (i německých jiných) armád i úřadů během první světové války, ale i dříve.
Dokonce dále uvedené že „na rozdíl od devatenáctého století , kdy tam rozsah revolt a konfliktů byl daleko menší“ lze brát jen silně omezeně, v čistě pragmatickém porovnání těch počtů (doložených) obětí. Ale to utrpení bylo stejné, nebo spíše i větší.
Ono by vlastně každé to období (možná až po desetiletích) chtělo poměrně detailní historický popis, komu ta území právě patřila, nebo kdo o ně bojoval, s jakými následky pro místní obyvatelstvo.. Ale ten styl „šprtání historických faktů“ se přece dneska nedoporučuje. Že o tom mluvíme, třeba i Verne věnoval popisu brutální situace právě v těchto oblastech něco ze své tvorby. Ale ty dnešní mladé generace už ani ty romány nečtou.
Vlastně jim stačí jen to co jim nakecají jejich ideoví lídři ve zkratkovitých heslech, nebo dneska i videích. Jaký div, že je taková politická rvačka , o to, kdo jim ty ideologické mediální zkratky smí nebo nesmí poskytovat..
Premiér Fiala tomu dal korunu, taková, podpora Ukrajiny za kterou nedostaneme nic, jen zvyšující se státní dluh. Jediny úspěch jeho cesty po Asii bude Vietnam, ostatní je plácnutí do vody. Situaci nezvládá, Petikoalice, než se generál prezident Pavel rozkouka, tak bude pozdě i ná urednickou vládu. Expremiér Babiš je zataženy do divné ulity a tak to jde z dluhem a hospodářství od deseti k pěti. Masaryk prchal z Kyjeva po Brest-litevskeho miru i s legie mi. Profesor politologie Fiala, takto předseda vlády ČR najel z vládou na kusou kolej, bude se couvat a měnit lokomotiva. Polsko, Maďarsko aRumunsko mají své požadavky k Ukrajine, to nemá dobre alternativy k řešení. Komentátoři usty Dantova Pekla, mluvili o ztrátách, až mladý US oficir, rekl něco pravdivejsiho a je proskribovan. Příměří na základě čínských 12 bodů, vyjedna Brazílie a Indie.