Sovětští vojáci, dělníci, komunističtí prezidenti, milicionáři i socialističtí zemědělci – těm všem, tedy jejich bronzovým odlitkům, patřil veřejný prostor v Československu před rokem 1989. Po třiceti letech sice z náměstí a jiných prostranství památníky socialismu většinou zmizely. O ty, co zbyly, se ale vede vášnivá diskuse. HlídacíPes.org přináší aktualizovaný text ze začátku letošního roku. Vznikl v době, kdy česko-ruské vztahy opanoval právě spor o připomínky historických událostí.

Bezmála dvě třetiny Čechů zastávají názor, že rušit památníky událostí a osobností druhé světové války je špatně. Ukázal to průzkum pro nejposlouchanější stanici veřejnoprávního Českého rozhlasu Radiožurnál z ledna 2020.

Podobně velké skupině dotázaných vadilo i to, aby se stavěly nové památníky podle měnícího se pohledu na historii; 55 procent lidí v Česku si navíc myslí, že se novodobá historie začíná falšovat. V Evropě jsou ovšem stále i země, které své Leniny (21. ledna uplynulo 96 let od jeho smrti) na náměstích stále mají. Naopak z českých měst již v letech krátce po revoluci symboly komunismu rychle mizely.

Když Gottwald přišel o nohu

Nejznámějším příkladem je sovětský tank z pražské městské části Smíchov. V roce 1991, v době, kdy se vyjednávalo o odchodu sovětských vojsk z Československa, byl opakovaně natřen narůžovo a znovu přemalován na zeleno, aby nakonec z podstavce natrvalo úplně zmizel. Podobné, méně známé příběhy se odehrávaly i v řadě jiných menších českých měst.

Například Příbram, původně hornické město hodinu cesty autem od Prahy, už nemá „svého“ Klementa Gottwalda. Bronzovou sochu na tamním náměstí se jeden z odpůrců komunistického režimu pokusil vyhodit do vzduchu už v časech hlubokého komunismu, v 70. letech.

Text je součástí přeshraničního projektu „Off the beaten track“. Podílí se na něm média: n-ost, HlídacíPes.org, Szabadpecs, Krytyka Polityczna and Moldova.org. Projekt financuje International Visegrad fund. 

Autorkou pasáže o Moldavsku je Diana Madan-Preasca.

Kovový Gottwald tehdy přišel o nohu a „atentátník“ – jeden z horníků v příbramských dolech – o svobodu na devět let. Gottwald se po revoluci stěhoval na mnoho let do areálu jedné z příbramských firem, kde ležel pod plachtou, aby se nakonec stal jedním z exponátů v galerii v Českých Budějovicích.

Podobné „poklady“ v podobě nadživotních soch komunistických pohlavárů ukrývá zřejmě řada zamčených místností v různých českých městech a obcích. O osudech některých pomníků se toho ví více, jinde se po komunistických sochách slehla zem.

Horácká galerie v Novém Městě na Moravě takových artefaktů přijala hned několik, s argumentem, že by lidé neměli na svou historii zapomínat.

Vladimír Iljič Lenin z náměstí v Hradci Králové ve východních Čechách skončil na pozemku soukromého sběratele, stejně jako socha Klementa Gottwalda ze stejného města.

Nejen Koněv, i hvězda na vesnici

Někdy to ale probíhá obráceně, tedy, že na soukromém pozemku vyroste s odstupem několika desetiletí zcela nový pomník, který adoruje někdejší komunistický režim.

To je i případ třímetrové sochy pohraničníka se psem, jejíž stavbu plánují bývalí příslušníci pohraniční stráže nedaleko česko-německých hranic. Tyto jednotky mají přitom na svědomí životy několika set lidí, kteří za komunismu zemřeli při pokusu o přechod československých hranic.

V Česku existují i malé obce, kde místní lidé komunistické symboly udržují ne nutně kvůli podpoře komunistické strany, ale spíš kvůli pocitu, že co se jednou postavilo, nemá se bourat. Na pomezí jižních Čech a regionu Vysočina tak v malé vesnici Mnich tamní křižovatku stále „zdobí“ rudá pěticípá hvězda, která pravidelně dostává nový, červený nátěr.

V předvečer oslav konce 2. světové války hvězdu v uplynulých letech totiž pravidelně někdo na protest proti komunistům vždy přemaloval nabílo. Obec se ale vždy rozhodla ji raději natřít znovu, a tak teď rudě září podobně jako v 70. letech, kdy ji postavili.

Suverénně nejslavnějším sporem o komunistický pomník v Česku jsou ale několikaleté dohady o sochu maršála Koněva v Praze. Radnice šestého pražského obvodu nejdřív nechala sochu postavenou začátkem 80. let doplnit vysvětlujícími tabulkami o roli Koněva nejen jako „osvoboditele Prahy“ v roce 1945, ale i jako vojáka, který se podílel na sovětské okupaci Československa v roce 1968. To ale nestačilo.

Celý spor eskaloval v létě 2019, kdy se z Koněvovy sochy stala téměř česko-ruská diplomatická roztržka a někteří ruští politici kritizovali Česko za nevděk k sovětským osvoboditelům, nebo dokonce navrhovali uvalení hospodářských sankcí na Prahu.

U pomníku se několik týdnů střídaly ruské televizní štáby a Praha byla v ruských vládních médiích prezentována jako místo, které si neváží své vlastní historie ani ruských obětí.

Starosta městské části Praha 6 Ondřej Kolář následně čelil osobním výhrůžkám, radnice se ale přesto rozhodla, že pomník Koněva přesune jinam a nahradí ho obecným památníkem osvobození.

Podobný rozruch vzbudil na konci roku 2019 plán starosty pražské městské části Řeporyje Pavla Novotného postavit pomník vlasovcům, původně sovětským vojákům, kteří sice v části 2. světové války bojovali na straně nacistů, nakonec se ale zapojili do protiněmeckého pražského povstání.

I v případě této kauzy poslala ruská média své štáby do Prahy a celý případ popisovala jako údajné přepisování historie a český nevděk směrem k Rusku (Koněvovu sochu nakonec radnice Prahy 6 odstranila z podstavce v dubnu 2020, památník Vlasovcům v Řeporyjích byl odhalen o měsíc později, pozn. red.).

Moldavsko: závan starých časů

Na východ od našich hranic, blíž k hranicím bývalého Sovětského svazu, je situace často odlišná. Příkladem je Moldavsko, kde stále stojí celkem 17 soch Lenina a dvě sochy Karla Marxe.

Do vyhlášení nezávislosti Moldavska v roce 1991 byly Leninovy památníky v centrech všech větších měst a před radnicemi. V zemi také byla spousta pomníků sovětských vojáků – osvoboditelů.

Dnes je v Moldavsku na seznamu státem chráněných památek pět sovětských monumentů. Všechny jsou v metropoli Kišiněvě a jakýkoli pokus o jejich odstranění vyvolává vášnivé spory.

Sovětské památníky v Moldavsku

Argumenty jsou podobné jako v Česku – někteří tvrdí, že „kámen za politiku nemůže“ a památníky by měly zůstat tam, kde jsou. Odpůrci připomínek sovětské éry ve veřejném prostoru naopak navrhují, že by památníky a sochy měly být přemístěny do muzea pod širým nebem. Anebo alespoň – podobně jako u pražského pomníku maršála Koněva – opatřeny tabulkami s vysvětlujícím textem k osobnosti či událostem, které se k pomníku vážou.

Zastáncem muzea pod širým nebem je i generální ředitel Agentury pro inspekci a obnovu památek Ion Ștefăniță. „Mají ho v Maďarsku i v Pobaltí a myslím, že takové řešení by uspokojilo ty, kdo nostalgicky vzpomínají, i ty, kdo jsou proti těmto pomníkům,“ tvrdí.

Podobně to vidí historik Anatol Petrencu, Moldavsko by se podle něj mělo inspirovat v Litvě. Tam si soukromý podnikatel pronajal padesátihektarový pozemek v mokřadech na období dvaceti let a vytvořil na něm muzeum „domácích“ komunistických monumentů.

„Byl by to civilizovaný způsob, jak to vyřešit, výborně by to fungovalo i u nás, jenže na to je potřeba politická vůle. A teď vládnou socialisté, kteří jsou proti,“ říká Petrencu.

Lenin pod ochranou státu

Moldavský parlament v roce 1991 schválil zákon, na základě kterého měly být komunistické památníky a další symboly minulého režimu odstraněny. V roce 2008, když byli u moci komunisté, se ale pět zmiňovaných sovětských památníků dostalo pod státní ochranu.

Ministerstvo kultury to tehdy odůvodňovalo tím, že „tyto památníky jsou věnované důležitým osobnostem i událostem moldavské historie první poloviny 20. století“ a také že „je postavili známí sochaři a mají velkou uměleckou hodnotu“.

Část obyvatel Moldavska to ale vidí jinak a čas od času se kvůli návrhům pomníky odstranit rozhoří ostré spory.

V roce 2014 spisovatel Nicolae Dabija navrhl nahradit „památník osvobození“ památníkem „rumunského jazyka“. To ale neprošlo kvůli odporu některých proruských organizací.

V roce 2017 byl ve městě Falesti (asi 120 kilometrů severně od Kišiněva) zničen památník V. I. Lenina. Komunistická strana to označila za zločin a vládní socialisté žádali, aby se obnovený památník vrátil na své původní místo.

Žula padá, kámen praská

I v Moldavsku mají „své“ sovětské tanky jako pomníky. Dokonce osm, v různých částech země. U jednoho z nich zástupci socialistů drželi v roce 2016 hlídky, protože ministr obrany chtěl pomník nechat rozebrat. Poté, co byl tank opakovaně natřen do barev národní trikolóry, ho přebarvili zase na zeleno.

Památníky zapsané v registru státem chráněných pomníků, nesmí být ani odstraněny, ani přesunuty, aniž by to předtím schválila vláda.

Ion Ștefăniță ale upozorňuje, že navzdory státní ochraně těchto památníků, a tedy i povinnosti státu se o ně starat a investovat peníze do jejich údržby a oprav, o ně nikdo nepečuje. Jsou ve špatném stavu a potřebují opravit. Dokonce i památníky v hlavním městě mají praskliny, jsou zdeformované a hrozí odpadávání žulových částí.

Zákon z roku 1991 měl sice veřejná místa dekomunizovat, ale dokázal to jen částečně. Ve skutečnosti odstranění – nebo zachování – památníků záviselo vždy především na místních institucích. A to platí i dnes.

Lidskoprávní aktivistka Lilia Nenescuová připomíná, že sovětské památníky v Moldavsku neadorují někdejší zvěrstva sovětské NKVD nebo generálů či politických lídrů jako byl Stalin. Proto podle ní nejsou přímo poctou lidem, kteří nesli zodpovědnost za totalitní praktiky sovětského režimu:

„Pokud si uděláme obecný přehled o sovětských památnících, pak se bavme i o jejich smyslu. A ten bude vždy stejný – ať půjde o sovětské památníky, nebo jiné: přispět k vytvoření kolektivní paměti a společné historie, která nám pomůže rozumět nejen minulosti, ale i současnosti.“