KOMENTÁŘ. Jak v minus padesáti stupních startuje tank kdesi ve finské tajze? To upřímně řečeno nevíme, ale asi přeci jen jinak než stroj z výzbroje italské armády v plus padesáti v poledním parnu někde na Sicílii. Evropské armády NATO jsou prostě v mnoha ohledech pestré, někdy až moc. Ke škodě společné věci, ke škodě kolektivní obrany, jejíž důležitost s (nejen) ruskými hrozbami roste.

Poslechnout si zkušenosti, názory a postřehy expertů z oboru obrany je v posledních pár letech celkem rychlá cesta k dlouhodobé zádumčivosti. Ať už jde o popis současného stavu, či o výhled do nedaleké budoucnosti.

Tak například: „Situace je nejhorší od druhé světové války. Máme stav polykrize. Nejde jen o Rusko ale o útok na liberální demokratický řád a cílení oslabování demokratických institucí,“ nechal se slyšet Jiří Šedivý, výkonný ředitel Evropské obranné agentury minulý týden na konferenci České priority v evropské politice pořádané serverem Euractiv.

Evropa je skoro nahá

Nestraší, varuje. A stejně jako celá Evropa, stejně jako nový americký prezident Donald Trump vyzývá ke zbrojení, respektive navyšování výdajů na obranu. Dlouho požadovaná dvě procenta HDP u členských zemí NATO už nejsou metou, k níž se má aspoň jakž takž doklopýtat, ale spíše nezbytně nutnou spodní hranicí.

Mluvit spolu umíme, konají se společná cvičení, na lidské úrovni to funguje. Ale vzájemná záměna munice nebo náhradních dílů, tam je to horší.

To sice není to, co chtějí slyšet ti, co žijí v bludu, že mír se docílí házením flinty do žita, ale naopak potvrzení latinského přísloví „Chceš-li mír, připravuj se na válku“. Hlavním účelem zbrojení a posilování schopnosti armád NATO není provokace a touha po válčení (viděno pochopitelně prizmatem demokratických režimů), ale odstrašení nepřítele, udržení jej v přijatelných mezích.

Mít peníze na vlastní obranu a bezpečnost je věc jedna, mít za ně co nakoupit, je věc druhá. A pak je věc třetí, nakupovat s rozmyslem a ve vzájemné kooperaci. Třeba tak, aby fungovala taková zdánlivá banalita, že si český voják třeba s tím španělským budou moct vzájemně vyměnit munici do svých zbraní.

Právě kompatibilita je podle expertů v praxi pořád problém. Dokonce i ona tak na Ukrajině poptávaná a nejvyužívanější dělostřelecká munice ráže 155 mm má v rámci armád NATO různé – nesourodé – specifikace.

„Musíme zajistit, aby to, co pořizujeme, bylo standardizované a kompatibilní, ale je to běh na dlouhou trať. Mluvit spolu umíme, konají se společná cvičení, na lidské úrovni to funguje. Ale vzájemná záměna munice nebo náhradních dílů, tam je to horší,“ potvrzuje Radim Samek zástupce ředitele sekce obranné politiky ministerstva obrany.

Plus, přestože obrana zůstává věcí plně v působnosti národních států, je namístě společně v rámci EU pracovat na rozvoji protivzdušné a protiraketové obrany, jež se ve válce na Ukrajině ukazuje jako klíčová, ale – slovy Jiřího Šedivého – „Evropa je skoro nahá“. Dále je podle něj zásadní strategická logistika, schopnost shromažďování a vyhodnocování informací, kyberbezpečnost a bezpilotní prostředky.

Přestože tu hoří válka

Evropský obranný průmysl ovšem vůbec nestíhá. A tak si třeba Polsko, které s ohledem na historickou zkušenost nemá o Rusku žádné iluze a je suverénně v evropském čele co se modernizace armády a výdajů na obranu týče, raději objednalo tisícovku tanků (a stovky houfnic) z Jižní Koreje, než by čekalo, až na ně s tak obří zakázkou dojde řada třeba s německými Leopardy.

Evropa má problém i s produkcí primárních zásadních surovin, jako je nitrocelulóza nebo zdánlivě obyčejná ocel.

Přestože tu hoří válka, slyšíme příběhy o zákazu otevření účtu pro transfery peněz mezi členskými státy a Ukrajinou. Je to absurdní a nelogické.

Potíž je i v tom, že jiné segmenty ekonomiky zjevně pořád dostatečně nechápou geopolitickou realitu. V bankovním světě – jakkoli je navenek třeba od Evropské investiční banky deklarována podpora – je obranný průmysl vnímán pořád toxicky, asi na úrovni pornoprůmyslu; akcionáři si prý nepřejí financovat ošklivé věci, které mohou i zabít.

„Přestože tu hoří válka, slyšíme příběhy o zákazu otevření účtu pro transfery peněz mezi členskými státy a Ukrajinou. Je to absurdní a nelogické. Zlepšilo se to, ale vzhledem k tomu, co se děje, je to pořád neadekvátní,“ říká na adresu bank Jiří Šedivý.

Válku máme za humny, co by kamenem za Slovensko dohodil, ale v mnoha zemích EU pořád trvá přesvědčení, že nás se to vlastně netýká a mír po konci studené války že by měl být věčný. Akceptace faktu, že to tak není, vyžaduje ochotu vůbec se této realitě otevřít.

Politické nadbíhání chcimírům – patrné všude v Evropě – jde ale přesně opačným směrem a tolik žádoucí akceschopnost brzdí, či spíše ubíjí. Hádejte, kdo z toho má největší radost.