Ministr zahraničních věcí Jan Lipavský navštívil začátkem týdne dvě středoasijské země Kazachstán a Uzbekistán. S oběma se Česká republika snaží rozvíjet politické i obchodní vztahy. Geopolitické postavení Uzbekistánu i Kazachstánu je komplikované, už jen kvůli dvěma silným sousedům Číně a Rusku. Jakou roli v regionu zastávají? A jak jejich postavení změnila válka na Ukrajině?

Dopolední rušný provoz na širokém bulváru uprostřed uzbecké metropole Taškentu. Policisté lemují jeden pruh vozovky a zastavují auta. Je mezi nimi vidět i několik černě oděných mužů s kvéry zabalenými z větší části v černých pytlích.

„To, aby nepůsobili tak nápadně a nestrašili s těmi puškami lidi,“ říká na vysvětlenou náš průvodce.

Několikaminutová odstávka provozu je prý běžnou rutinou ve chvíli, kdy městem projíždí prezident nebo jiný vysoce postavený politik. V návštěvníkovi z bývalého socialistického bloku tento výjev jasně evokuje časy komunistických papalášů. Jenže tak jednoduché to není. Ostatně jako nic v tomto regionu.

Ve stínu medvěda

Uzbekistán i Kazachstán prošly od získání nezávislosti na Sovětském svazu v roce 1991 vývojem, který sice nese zásadní autokratickou stopu, zároveň se ale úměrně historicko-geopolitickému kontextu snaží o změny, které je například od režimů Ruska nebo Číny přeci jen odlišují.

Česko podepsalo s Uzbekistánem i Kazachstánem memoranda o spolupráci mezi ministerstvy zahraničních věcí. Ta vytvoří rámec pro další ekonomickou spolupráci a rozvoj vzájemných vztahů. Foto: MZV, se souhlasem MZV

S rostoucím národním uvědoměním, budováním národních identit a snahou o čím dál větší nezávislost na mocných sousedech se tyto středoasijské země otevírají nejen změnám před pár lety ještě nemyslitelným, třeba v podobě některých „opatrně demokratizačních prvků v zákonech“, ale stávají se potenciálně zajímavými partnery i pro evropské země. Geopoliticky i obchodně.

„Hlavní témata ve vzájemných vztazích jsou hodně o hledání regionální rovnováhy. O tom, kdo bude mít v tomto regionu vliv. A myslím, že je důležité, aby Česko a Evropská unie přicházely se zajímavými nabídkami, ať už politické nebo ekonomické spolupráce,“ vysvětlil pro HlídacíPes.org ministr zahraničí Jan Lipavský, proč se rozhodl, společně se zástupci Ministerstva průmyslu a obchodu obě země navštívit.

V Uzbekistánu se šéf české diplomacie objevil poprvé od roku 1995, kdy jej navštívil Josef Zieleniec. V Kazachstánu byl naposledy v roce 2016 Lubomír Zaorálek.

Jak ale Lipavský zmínil, se svými protějšky se zná z jiných mezinárodních akcí a vztahově bylo tedy na co navazovat. Důležité to bylo především při řešení diplomaticky ožehavějších témat, jakými je pozice těchto zemí k válce na Ukrajině a obcházení sankcí proti Rusku.

Kazachstán i Uzbekistán ohledně války na Ukrajině oficiálně deklarovaly svou neutralitu. Obě země ale s Ruskem pojí ekonomická provázanost. Uzbeci jsou do značné míry závislí na dodávkách ruské ropy, jejíž vývoz se podle ruského ministerstva energetiky tento rok oproti loňsku zvýšil o 30 %.  Kazachy pak s Ruskem svazuje nejen vzájemný obchod, ale také přes 7600 kilometrů dlouhá hranice.

Obě země byly v posledních dvou letech opakovaně podezřívány, že se přes ně do Ruska reexportuje zboží, na něž jsou uvaleny mezinárodní sankce. Na amerických i evropských sankčních seznamech se pak objevily některé konkrétní uzbecké i kazašské společnosti, které západní vlády viní ze spolupráce s ruským vojenským průmyslem.

Vzájemné obchodní vztahy řešil Jan Lipavský s uzbeckým protějškem Bakhtiyorem Sajdovem. Foto: zdroj MZV

Ačkoliv Kazachstán i Uzbekistán pod tlakem USA a EU zpřísnily dohled nad zhruba padesáti položkami a jejich reexport klesl, černý trh zůstává v oblasti značně problematický. I když nejen černý trh.

Sankce bez šance?

Komplikované je to například s vývozem bavlny, jež celá léta představuje jednu z hlavních exportních komodit obou středoasijských zemí do Ruska.

Jenže jak koncem minulého roku ukázala investigativní reportáž novinářského projektu OCCRP (Organized Crime and Corruption Reporting Project), bavlněná buničina může sloužit jako klíčová složka pro výrobu střelného prachu a výbušnin.

Novinářům se podařilo získat dokumenty, které prokázaly, že bavlněnou buničinu z Kazachstánu i Uzbekistánu nakupují ruští dovozci, kteří ji dodávají do vojenských továren specializovaných na výrobu střelného prachu a pohonných hmot.

Podle novinářů OCCRP někteří uzbečtí dodavatelé posílali do ruských závodů dokonce přímé dodávky. Podle uniklých údajů o exportně-importních operacích, vyvezly uzbecké firmy za prvních devět měsíců roku 2023 do Ruska bavlněnou buničinu v hodnotě zhruba 8,7 milionu dolarů, což představuje 70% nárůst oproti předchozímu roku.

Jako problematický se jeví také reexport například soustruhů nebo tzv. kuličkových či válečkových ložisek, která se běžně používají jako součást strojů a vozidel ke snížení tření mezi pohyblivými součástmi.

Klíčová jsou ale i pro logistiku ruské armády. Válečková ložiska do Střední Asie vyváží mnoho evropských i amerických firem. V souvislosti s tímto artiklem se před dvěma měsíci psalo i o brněnském výrobci ložisek ZKL, který je exportuje do mnoha zemí, včetně Kazachstánu a třeba Číny. Jak ale zjistil Deník N, právě přes čínské společnosti brněnská ložiska putovala do Ruska.

Jaké jsou možnosti středoasijských zemí případnému reexportu choulostivého zboží bránit? Podle ministra Jana Lipavského například tím, že umožní zástupcům firem nebo diplomatických sborů kontrolovat, zda jejich zboží zůstává v Kazachstánu nebo Uzbekistánu a slouží tam deklarovaným účelům.

Na přednášce pro studenty uzbecké univerzity pro budoucí diplomaty popsal Jan Lipavský vývoj českých vztahů k Rusku, včetně kauzy Vrbětice a následného vyhoštění části ruského diplomatického sboru. Foto: MZV, se souhlasem MZV

„Toto téma jsem při obou návštěvách zvedl s tím, že je pro nás důležité. Stejně jako navázaná spolupráce, abychom například mohli s místními orgány kontrolovat zboží, o kterém bylo deklarováno, že je pro místní potřeby,“ řekl HlídacíPes.org Jan Lipavský s tím, že jak Kazachstán, tak Uzbekistán se snaží českým úřadům vycházet vstříc a umožňuje zástupcům ambasád kontrolovat, jestli zboží dovezené českými firmami nebylo zneužito pro válečné účely.

„Provádíme různé kontroly. To znamená, že naši pracovníci jdou a kontrolují, že například stroj, který se dovezl z Česka, je skutečně tam, kde má být a ne, že zmizel někam, kam neměl. V tomto případě typicky do Ruska,“ říká český ministr zahraničí. Co se týká vztahu k samotnému Rusku, tam to podle něj mají Kazachstán i Uzbekistán složité.

Ruský bratr slábne

„Ministři zahraničních věcí obou zemí mi popsali tu situaci úplně stejně. Na severu Rusko, pak z další strany velká silná Čína se svými zájmy a na jihu skrze sankce zablokovaný Afghánistán a Írán,“ popisuje Lipavský geopolitický kontext středoasijských zemí s tím, že jakkoliv obě razí v posledních letech suverénní a samostatnou politiku, zároveň jsou si vědomy, čím je limituje nejen zeměpisná poloha, ale i historické a ekonomické vztahy se silnými sousedy.

Ty se proto snaží udržovat na vzájemné prospěšnosti, zároveň ale hledají i nové možnosti.

„Oni musí balancovat. Ty závislosti zde prostě existují a stejně jako Česká republika hledá diverzifikaci například energetických zdrojů, tak i tyto země hledají diverzifikaci třeba ekonomických vztahů. A zde je strašně důležité, aby Evropa, Evropská unie dokázala najít tu správnou nabídku a podpořila i mírový proces na Kavkaze, čímž by dopomohla k vybudování obchodního koridoru přes Kaspický region do Střední Asie a oni s námi mohli lépe obchodovat,“ popisuje možnosti Lipavský.

To, že se region snaží krůček po krůčku hledat alternativy k „ruskému bratru“, respektive, že Rusko už nebudí takový strach jako v letech minulých, dokazuje i událost z minulého týdne.

Kazachstán se, coby největší ekonomika Střední Asie, odmítl připojit k alianci rozvíjejících se ekonomik známé pod zkratkou BRICS. Té teď předsedá Rusko a Vladimir Putin se z ní snaží vybudovat politickou alternativu „globální většiny“ vůči Západu.

„Opovážlivost“ Kazachstánu se v Kremlu nesetkala s dobrým přijetím a v rámci trestu přišel dočasný zákaz importu kazašského ovoce a zeleniny. Ruský úřad pro bezpečnost zemědělství to zdůvodnil „nečinností příslušných orgánů v Kazachstánu a za účelem zajištění bezpečnosti na území Ruska“.

Kazašský prezident Kasym-Žomart Tokajev, kterého přitom Putin při pokusu o převrat v lednu 2022 pomohl udržet „výpomocí armády“ u moci, se opakovaně nechal slyšet, že pro něj představuje globální autoritu pouze OSN a současně se vyslovil pro reformu Rady bezpečnosti tak, aby „zohledňovala zájmy regionálních mocností“.

Jakkoliv se to může běžnému čtenáři jevit jako „šalamounské řešení“, ve skutečnosti tyto kroky signalizují, že válka na Ukrajině přeci jen změnila v regionu vnímání Ruska jako mocnosti před jejímž diktátem není úniku a z níž mají všichni strach, protože jim jinak ukáže svou sílu.

Respekt budí stále, ale podle místních lidí už to není bezmezná regionální autorita, čemuž nasvědčuje i například dříve nemyslitelné rozhodnutí členských zemí regionální Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB) pořádat vojenská cvičení i bez ruské přítomnosti.

OSKB slouží jako obranná a bezpečnostní aliance šesti bývalých sovětských států v čele s Moskvou. Jejími členy jsou kromě Ruska také Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Arménie. A právě arménský premiér Nikol Pašinjan projevil značnou „míru neposlušnosti“ už před dvěma lety, když na setkání lídrů OSKB odmítl podepsat závěrečnou deklaraci, protože mu vadila jejich nedostatečná podpora v konfliktu s Ázerbájdžánem.

„Po rozpadu Sovětského svazu panovala vůči bývalým členským státům ze strany Moskvy nepsaná dohoda typu ,vy se nebudete moc osamostatňovat‘, zůstanete ,ruským světem‘ a my vám zařídíme bezpečnost. Jenže konflikty na Kavkaze a hlavně na Ukrajině ukázaly, že Rusko zas tak silné není, takže v současné chvíli by se dala situace popsat ve stylu „už se vás nemusíme bát, ale vlastně musíme“, popsal pro HlídacíPes.org zajímavý vývoj v regionu jeden s místních analytiků, jež si přál zůstat anonymní.

Rusko na to podle něj nereaguje příznivě a snaží se „proti regionálnímu národnímu obrození“ aktivně vystupovat především v mediálních kampaních, kdy i například užívání kazaštiny označuje za „rusofobické“.

Jak už ale zaznělo, ekonomické vazby jsou zároveň natolik silné, že si ani jeden ze států nemůže dovolit jít do otevřeně nepřátelských vztahů.

Příkladem toho je třeba ropovod ústící v ruském přístavu Novorossijsk. Ten na západ transportuje 80 % kazašské ropy a příjmy z ní tvoří 60 % kazašského HDP. Rusko mělo jednu dobu tendence ropovod a kazašskou ropu blokovat, už to ale nedělá. Ukázalo se, že to zkrátka nebylo ekonomicky možné ani pro jednu ze stran, protože z kazašské ropy má finance i Rusko.

Situaci středoasijských zemí tak v jedné větě shrnul závěrem své návštěvy i Jan Lipavský: „Geografie středoasijských zemí je daná. Leží na rozhraní Číny a Ruska. Jedním okem můžou koukat do Evropy, ale ta cesta je poměrně složitá.“

Přesto má ale region pro členské země Evropské unie nemalý potenciál, díky své rozlehlosti, velké zásobě nerostných surovin a poptávce po produktech a službách, které například Česká republika může nabídnout.