Chybu činí společenství, které své utlačovatele a mučitele vynese zpět vzhůru. Ať je osobně, nebo jejich ideologii, jejich ideové potomky, myšlenky, a které pozapomene na ty, kteří se jim postavili. Je naší povinností nezapomenout.

Po roce 1990 vzniklo mnoho prací, které se zaobíraly politickými vězni režimu KSČ v padesátých letech 20. století. Jejich rodiny však zůstaly do značné míry opomenutým rozměrem komunistické persekuce. Přitom KSČ postihla statisíce rodinných příslušníků politických vězňů.

Msta na dětech

V roce 2012 přinesla kniha „Nezhojené rány národa“ rozsáhlé literárně pojaté zobrazení tématu muklů, ztvárnění utrpení a zoufalství jejich žen a rodičů, příklady psychického teroru, ukázky rozpadu manželství.

V květnu 2018 jsem dokončil knihu novou – „Jizvy zůstávají“ s podtitulkem „Dědictví zla stále živé“. Týká se především dětí politických vězňů.

MAPA ČESKÉ JUSTICE  – nová exkluzivní publikace HlídacíPes.org

Vztahy a vazby v českém soudnictví. Pro odborníky i laickou veřejnost

Osudy politických vězňů je možné uchopit příběhově. Zobrazit výslechy, kriminály, útěky z lágrů, útěky za hranice. Vše přímočaré a plné napětí. Psychologické otazníky ale zazní jen zkratkou.

Pouť rodin politických vězňů není vnějškově tak zajímavá, mnohdy jde spíše o vnitřní svět, vztahové okolnosti, selhání, sebevýčitky, hledání kompromisu s režimem, aby rodiny přečkaly útlak.

Tedy žádný trhák. Slovy dcery jednoho vězně: „Lidé v peripetiích muklů cítí podvědomě senzaci. Ale co rodiny? O tom neuvažují.“

Vliv má nejspíš i další faktor: lidé mohou jako oběť vnímat podvědomě především takového jedince, jenž prožil fyzické mučení, bolest anebo byl zabit. Rodiny však trpěly jinak, na první pohled méně. Což není pravda. Tvrdý dokázal být jak svět muklů, tak i svět jejich žen a dětí.

Právě na dětech je msta komunistického režimu silně patrná.

Nešlo jen o osobní otázky typu jak se vyvine situace doma po tátově propuštění? Bude s nimi umět po dlouhé době navázat vztah? Uplatní právo vést je životem formou příkazů a zákazů, nebo jim ponechá jejich osobitou cestu?

Děti mohly mít i po návratu táty potíže se studii, komunisté jim mohli omezovat postup v práci, dále se setkávaly s šikanou. Mohly se stát svědky postupného rozvolnění vztahu rodičů. Zatímco jejich tátové a mámy obvykle dokázali svou lágrovou anabázi uzavřít po návratu, děti si nesly tíhu celoživotně dál.

Leckdo z nich se celý život po propuštění sháněl po něčem, co nalézt nemohl – totiž po klidu a naplnění, které mu ukradli komunisté.

Proč se ale po desetiletích k této minulosti vracet?

U Němců to neřešíme

Když se Němci ohlížejí za svou hnědou minulostí, považuje se to za samozřejmé. Protože Německo přeci natropilo tolik hrůz!

Pokud se však někdo chce v poslední době zaobírat naší komunistickou minulostí, bývá mnohdy nařčen z vyvolávání napětí: „Proč to děláš? Vždyť padesátá léta minulého století (i léta šedesátá, sedmdesátá a osmdesátá) s jejich totalitním pozadím jsou vzdálenými časy!“ Též zaznívá: „To období mají zkoumat historici, politici se mají soustředit na současnost.“

Prý je připomínání éry komunistů zbytečné. Vždyť máme tolik palčivých témat: nejistota osobního života, migrační krize, složitý vývoj v EU, změny klimatu, sucho, chudoba u nás, a kde bydlet, a co příživníci na exekucích, a tolik nehezkých věcí natropili politici po roce 1989. Prý máme hledět vpřed.

Řešit aktuální témata? Samozřejmě. A důkladně. Co když však leccos, co nás pálí dnes, vyvěrá z části z minulosti? Rána z totalitní doby není zahojená a je potřeba s tím něco udělat. Je to důležité stejně jako to, zda bude v této zemi dost zdrojů na základní životní potřeby, školy, zdravotnictví.

Snaha vyléčit nezhojené rány může (dokonce) pozitivně ovlivnit i materiální stav země. Proč se upamatovávat? Abychom znali svou minulost, která nás dodnes ovlivňuje.

Mít vize do budoucna vyžaduje porozumět i dějům nyní a tehdy. Zapomnění a mlčení o zlu zlo posílí, obojí totiž zbavuje člověka schopnosti poučit se z dřívějších chyb, a vytváří tedy živnou půdu pro vznik dalších neštěstí.

Člověk vědomý si minulých selhání spíše vytvoří společnost odolnější k propadu a spíše, když přijde další špatné údobí, rozpozná scestí. Komunismus stejně jako nacismus se stal varujícím milníkem, milníkem stále šeredně prosvítajícím skrze minulá desetiletí.

Éra KSČ nás dodnes ovlivňuje. Je vepsaná v mnohých lidech, dokonce i v těch narozených až po roce 1990, protože je vychovávali jejich rodiče, kteří dobu před rokem 1989 měli chtě nechtě v sobě.

Proč se vracet? Abychom věděli o nebezpečí „běsů“ a nezapomněli na odkaz těch, kteří trpěli.

Kdysi nacisti i komunisti vypustili démony ven a dost lidí jim podlehlo: nenávidělo, udávalo, ničilo jiné. Dnes přibývá netolerance a nenávisti v politice, ve sdělovacích prostředcích, na sociálních sítích. Kam nás to může dovést?

Taková byla doba

Jak vybudovat prosperující zdravou společnost se solidními morálními základy, když jsme do těch základů nezabudovali narovnání minulosti a nechali jsme v nich nepotrestané zločiny? Nevyjasnili jsme temné stránky ve své historii a nechali je působit dál.

Tlustá čára za údobím 1948 až 1989 vyslala signál do povědomí běžných lidí: Nejde o spravedlnost a právní řád, o žití v pravdě a morálku, na to si jen hrajeme. Když nestáli na pranýři komunisté, proč by tam měli stát jiní? Proč dnes dodržovat zákony, pěstovat slušnost, proč dnes nekořistit na hraně zákona? (I za hranou.)

Kdo je dnes v KSČM, hlásí se nepřímo k tragickému odkazu KSČ, ač žongluje se slovy „KSČM není KSČ a KSČ se omluvila“.

Lidí, kteří zlehčují dopad totality na život v komunistickém Československu a rozmělňují hloubku zločinů KSČ, přibývá.

Pokud přesvědčení o „konsenzu“ a o „pluralitě názorů i ve vztahu ke zločinům“ převládne a zakoření například mezi učiteli (už se tak děje), překreslí naši historii k tezi „o nic až tak moc nešlo, jen drobný záhyb v toku času, a pokud bylo něco špatně, nechme to, lidé se vlastně jinak chovat nemohli“.

Taková je pluralita v pojetí komunistů: pokud jim někdo připomene padesátá léta a oběti, odbudou tu záležitost slovy: „Ale taková prostě byla poválečná doba. To už nikdo z nás nevrátí.“ Jde o vylhávání se, kouřovou clonu, nikoli rozbor věci.

Stejně tak by mohl zdůvodnit likvidaci svých nepřátel nacista a ignorovat, že to byla právě NSDAP, kdo rozjel kola zla. Na dobu se dá svést vše. Jenže v „té době“ jedni věděli, kde je zlo, a druzí to zlo páchali.

Budeme-li éru KSČ bagatelizovat, ospravedlníme ji a snížíme rezistenci společnosti proti příchodu případného jiného –ismu.

Zpět ke knize „Jizvy zůstávají“. Zachycuje drama, které se odehrálo v nejedné rodině politického vězně.

Děti politických vězňů jsou dnes sedmdesátníky, osmdesátníky a stále (v různé míře) prožívají minulý bol sestupující i po šedesáti letech do nejhlubšího nitra. Někteří ten bol dokonce s přibývajícím věkem pociťují víc než dříve. Poznamenaní nesmazatelně jednou pro vždy.

Stále se lze ptát, proč se komunisti museli mstít i na dětech, ženách, rodičích a dalších příbuzných vězňů. Zásah rodin komunistickým režimem v padesátých letech žije v rodech dál, už ve třetí generaci, ač si třeba tuto skutečnost jednotlivci neuvědomují. Kolik procent národa si v sobě nese tuto zátěž režimu?

Ztvárnění rodin politických vězňů jsme dlužni nejenom rodinám samotným, ale, v nadsázce, i duši
Země české, do jejíž paměti patří ženy, děti a další příbuzní stejně jako vězni.

Na tento text navážou v příštích dnech ukázky, výběr z celkem třiceti kapitol knihy „Jizvy zůstávají“. Seznámíte se s některými aspekty života dětí politických vězňů za doby věznění otce a po jeho návratu, též s peripetiemi osudu jejich rodičů.