PSÍ UŠI. Tak Nagano to nakonec nebylo, medaile taky ne. V postfaktické době, kdy názor znamená víc než pravda, z toho ale nemusíme mít těžkou hlavu. Prostě mohla být. Jak ukazuje titulní fotografie, finálové vítězství sborné nad Německem oslavil vkusně třeba komunistický poslanec Zdeněk Ondráček: „Přátelé, historie se opakuje. Už to vypadalo, že padnou, ale znovu dokázali svoji sílu. Blahopřeji.“ Co jsme si zvolili, to máme. Teď už k některým domácím problémům, dokud se to smí.

• Andrej Babiš stále skládá druhý nejlepší projekt, který kdy vymyslel, menšinovou vládu Agrofertu. Vedla se o tom v průběhu týdne různá jednání, která se vyznačovala většinou trestně stíhaných zúčastněných na úkor dosud neobviněných. A Babiš vážně, ale opravdu vážně varuje, že už nechce slyšet dotazy na to, zda je ochoten vzdát se křesla premiéra, jelikož mu hrozí trestní stíhání.

„Bude to stále stejné, budu jediný kandidát až do smrti.”
(premiér bez důvěry v demisi v prvním pokusu o jakémkoli dalším pokusu, Novinky.cz, 21. února)

Pokud bychom citát vzali doslova, je v něm skryto poselství. A to nám říká, že zde (až do smrti, jakkoli je to morbidní téma, my nevíme čí, ale snad Babišovy) žádná vláda s důvěrou nevznikne. Bude zde pořád jen Andrej Babiš coby kandidát něčeho, snad premiérství, což je něco, co Ústava sice nezná, ale kdo by se dnes zabýval ústavami. Ty všechny jen otravují.  

Článek reflektuje dění uplynulého týdne v citátech a výrocích politiků.

Ty samy o sobě nestačí, proto je HlídacíPes.org s jemným odstupem usazuje do patřičného kontextu.

• Oslavy Vítězného února sice ještě nemohly propuknout úplně naplno, ale už se blížíme. Bolševikům před 70 lety taky chvilku trvalo, než vraždící mašinerii rozpohybovali, takže třeba umlácení pátera Toufara si nadělili až ke druhému výročí puče (25. února 1950). A jak se na věc dívají s odstupem?

„Ideál socialismu byl tak trochu pošpiněn praxí.“
(umírněný představitel českých komunistů, poslanec Jiří Dolejš v pořadu 168 hodin České televize, 18. února)

Snad ani nechceme vědět, jak se na rudý teror dívají ti méně umírnění. Pro jistotu si připomeneme oficiální definici.

„Programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, vědomé porušování lidských práv, morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazením fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, likvidací vlastnického práva, podřízením výchovy, vzdělání, vědy a kultury politickým a ideologickým účelům, bezohledným ničením přírody.“
(z preambule Zákona č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, Parlament ČR, 9. července 1993)

V praxi to vedle zákonem zmíněné devastace veškerých hodnot obnášelo 248 popravených pro politické trestné činy, 8 tisíc mrtvých ve vězeních a 450 zabitých při útěku přes železnou oponu. Z politických důvodů bylo uvězněno nějakých 200 tisíc lidí, podobný počet uprchl do zahraničí. Tak trochu se to vymklo, no.

• Hvězdou marxistické dialektiky je v posledních dnech ministr spravedlnosti bez důvěry v demisi v prvním pokusu Robert Pelikán. Ten sebral politické body za svou kritiku SPD Tomia Okamury, kterou označil za fašistickou stranu.

„Pro mě je nepřijatelné být ve vládě, která se bude jakkoliv opírat o SPD.“
(Robert Pelikán v rozhovoru pro Hospodářské noviny, 21. února)

O tři dny dříve došlo na téma i v Otázkách Václava Moravce v ČT, kde Pelikán dialektickou výbavu rozbalil naplno. Jako místopředseda sněmovny prý Tomio Okamura není významným ústavním činitelem.

„Občas vede schůze.“

S předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským se ovšem Pelikán shodl, že se do této ústavní nefunkce nikdy Okamura neměl dostat. A teď náš oblíbený malý kvíz: Pelikán do funkce Okamuru:

a) volil
b) nevolil
c) volil, ale nechtěl

Správné odpovědi posílejte do sekretariátu Agrofertu na Chodov, vylosovaní výherci budou odměněni výtisky Poučení z krizového vývoje podepsanými Andrejem Babišem.

Tak klidnou mysl, už brzy bude líp.

Follow @malecak