Komunismus s pandí tváří. Umělkyně šije čínské pandy z „lidské“ kůže

16 komentářů

1. Němec napsal:

   16.10.2016 (13:47)

   Madam Barbara Bálková musí počítat s tím, že pokud bude Zeman znovu zvolen prezidentem a spolu s vládou se nechají vyučit čínským komunismem, a vše k tomu směřuje. Tak paní madam Bálkovou čeká pět let a skupinu Zhotoven deset let vězení. V Rusku už mají něco podobného. Bohužel, my už statečné a vlastenecké legionáře nemáme.

   • petrph napsal:

     16.10.2016 (16:11)

     Já bych to spíše formuloval tak,že je možné (a doufám v to), že až se dostane k moci vláda už ne tak podřízená Bruselu a zejména jeho zvrácené pseudointelektuální ideologii, tak paní umělkyni Bálkovou čeká bezplatný dlouhodobobý pobyt v Bohnicích. Předpokládám, že po zhlédnutí jejího takzvaného uměleckého projevu (viz výše) odbornící na psychiatrii nebudou na pochybách.
     No a co se týče skupiny Ztohoven, tak bych si tipnul že takových 200 hodin veřejných prací by úplně stačilo.
     Jo a nemylte se v legionářích, ti se totiž nakonec sami s bolševiky v Rusku dohodli o smíru a z Ruska po jejich svolení sami odjeli.

     • Mahlík napsal:

       17.10.2016 (13:10)

       Lepší podřízenost Bruselu než být kolonií zaostalého a barbarského Ruska s loutkovou vládou a být jím postupně ožebračen. Jo a legionáři se nepotřebovali s bolševiky dohodnout, protože ti jim raději umožnili odjet, vzhledem k mnoha prohraným bitvám. Ale gratuluji vám, ruský dezinformační troll by to nenapsal lépe.

       • nováček napsal:

         18.10.2016 (15:36)

         Vy o tom víte něco více, než zapsali do svých zápisků přímí účastníci – čeští legionáři? (Na př. jeden z bývalých předválečných velitelů kasáren v Brně Židenicích plukovník Jeřábek, který se vrátil do ČSR i s ruskou manželkou až v roce 1924.)

       • petrph napsal:

         20.10.2016 (4:10)

         O jakých prohraných bitvách s legionáři to proboha mluvíte, neštastný člověče? O ničemž takovém není historikům nic známo. Čeští legionáři se přesouvali poměrně rychle „ešalonem“ (tedy svými vlaky) po rozsáhlých železnicích východního Ruska a s většími jednotkami Rudé armády se vůbec nedostávali do kontaktu, k žádné větší bitvě nedošlo. většinou to byly jen drobné přestřelky o nádraží malých měst.
         Ona vlastně ta vojenská činnost našich legionářů v Rusku neměla valný vojenský význam. Mohla mít, pokud by byla koordinována s intervenčnimi armádami západních států, které se pokoušely bolševické Rusko porazit. Jenže tyhle intervece Zapad brzy ukončil, protože neměly žádný výsledek. Takže pak se i čs. legie musely i diplomaticky dohodnout s ruskou mocí o svém odchodu..

     • Petys napsal:

       18.10.2016 (19:18)

       Je zajímavé, jak de facto otevřeně přiznáváte, že na statisících zabitých a vykuchaných Číňanů Vám nezáleží ani zbla, ale že vám víc záleží na tom, jestli Vás či nás budou mít rádi ti jejich komunističtí čínští kati. To je tedy vrchol hyenismu. Hezky to vypovídá o tom, jak by to tady asi mohlo vypadat pod vládou Miloše Zemana a jemu a Vám podobných. 50.léta, to byly časy co?

       • petrph napsal:

         20.10.2016 (4:34)

         Ve skutečnosri, bohužel Vaše myšlení vychází podvědomně z toho bolševicého. Vy nechápete vůbec pojem státní suverenita. To je totiž bohužel to, co jsme my po 40 let (a vlastně 300 let) neznali .Vždycky jsme byli pod někým kdo nám říkal takto je to ideologicky správné. A my jsme byli nuceni ten diktát přijmout. Jak to velice trafně veršoval pan Havliček Borovský
         „Že já musím ten hloupý zvyk míti,
         že nemohu žandárům s flintami pranic odepříti“
         Jenže ve světě to je právě mezi svobodnými suverénními státy jinak. Každý stát má svojí suverenitu a do svých vnitřních záležitostí nedá jinými státy zasahivat. Takže my sice můžeme želet nesmírných obětí čínských represí. Ale jaksi taksi s tím nemůžeme nic dělat , protože nemůžeme zasahovat do záležitostí Číny. Tím jestli tady uvítáme dalajlámu na tom nic nezměníme, to je jenom mediální šou, která vyhasně během pár hodin.
         A že bych mě mít starost zda tady Zeman zavede teror padesátých let? On by nemohl , protože jeho ústavní pravomoci jsou poměrně omezené. A Ústava ČR jasně hovoří o rozdělení státní moci mezi řadu na sobě nazávislých institucí. A jestli se tohle zmršilo a úplnou moc ve státě může převz´ít jeden papaláš nebo i úzká skupinka politických bossů, tak potom je taková demokracie naprosto špatná a jestli se převede na něco jiného, nebylo to na škodu..

2. nováček napsal:

   16.10.2016 (14:35)

   A co takhle „kosoví“ demokracie (s kosovskou tváří)?
   O tom, že v Kosovu byli, pod vedením velitele UÇK Hashima Thaçiho, dnešního předsedy vlády, kosovskými Albánci vražděni Srbové kvůli prodeji na orgány, mluvila a nejednou, i bývalá hlavní žalobkyně Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) Carla del Ponte.

3. Němec napsal:

   16.10.2016 (22:45)

   Naši stateční legionáři z Ruska odjeli, protože je podrazili Američani. Nebýt toho, tak by dnes bolševici neexistovali. Takto znám dějiny já. Že naši dnešní svobodu musí hájit pár umělců, je ostuda našeho dnešního Babišovského národa.

   • Petys napsal:

     18.10.2016 (19:11)

     To je mi zas novinka. Nikdy jsem moc nechápal, proč legionáři se museli dostávat domů ze Sibiře tak, že objeli svět přes Ameriku. Takové tahání zubu přes prdel mi to připadá. Ale ono to tak bylo asi proto, aby je mohli Američani podrazit tím že jim to kolečko přes Ameriku umožnili a ještě je na svých lodích odvezli, ne?

     • petrph napsal:

       20.10.2016 (5:46)

       Víte, omlouvá Vás Vaše neznalost patrně podmíněná současným pochybným způsobem vzdělání, že mícháte podraz USA s tím že se legionáři museli vracet domů přes Ameriku. Ale to nemělo pranic společného.
       Ten podraz byl způsoben dávno předtím, kdy západní státy ukončily intervenční válku s bolševickým Ruskem a uznaly jeho suverénost. Čili potom i situace našich legionářů se stala beznadějná – a museli se diplomaticky dohodnout se sovětskou mocí o povolení svého odchodu, a rovněž tedy o tom kudy jim bude povoleno odejít – což tedy bylo přes východosibiřský Vladivostok a kolem světa přes Ameriku. Ona to vlastně byla velice potupná dohoda, legionáři sice skřípali zubama, ale věděli že jinak se z Ruska nedostanou. Rudá armáda by je mohla zlikvidovat do posledního, kdyby se nedohodli, a došlo ke skutečné bitvě..
       Jestli jim něco Američané umožnili? Což zase nebyla nějaká vojenská podpora, že by poslala pro naše geroje transportní lodě, aby je pod palbou odvezly z boje. I tohle se dohadovalo diplomatickou a úřední cestou řadu měsíců se všemi razítky a povoleními, a ti vojáci se vraceli postupně v obyčejných dopravních parnících jako běžní cestující.

       • ČERT napsal:

         23.10.2016 (0:24)

         Už jsme o tom debatovali níže, ale přesto bych ještě dodal několik poznámek, také proto, že jsem si mezitím trochu ověřil některá fakta. Ti naši legionáři, kteří zpočátku bojovali proti Německu a Rakousku-Uhersku přece i na straně sovětské moci (bitva u ukrajinské Bachmače v březnu 1918) a pak se s bolševiky znesvářili, už od r. 1918 kontrolovali větší část Transsibiřské magistrály až po Vladivostok. Samozřejmě, jejich prodloužený pobyt v Rusku byl podmíněn navázáním spojenectví s „bílými“ (Kolčakem), nikoliv ale bezproblémového a trvalého, a především politikou velmocí Dohody – také se ocitli pod francouzským vrchním velením. Stejně tak naopak vojenská porážka bělogvardějců, nikoliv ale ještě úplně konečná, a nezájem západních velmocí na dalším angažmá (který zde zmiňujete) vedly k jejich odchodu. Právě to vydání Kolčaka místnímu sovětu v Irkutsku v lednu 1920 bylo spojeno s příslibem volného průchodu do Vladivostoku ze strany bolševiků; tím čsl. legie jistě rezignovaly na další odpor, ovšem rozhodující tu byly zmíněné okolnosti. Vladivostok, kde v průběhu r. 1920 demobilizovaní legionáři postupně opouštěli Rusko, se v době této evakuace nenacházel ještě v moci moskevských bolševiků. Ono se situace v tom přístavním městě během občanské války vyvíjela také dost nepřehledně. Kromě toho, že se tam v r. 1918 vylodili Britové, Američané a Japonci, po vládě Kolčakových „bílých“ tam později získali načas podíl na místní moci sice i bolševici. Jenže v dubnu 1920 se tam vylodili znovu Japonci, kteří sledovali vlastní imperialistické cíle na úkor ruského Dálného východu. Potom tam nějaký čas zase vládly „bílé“ síly – a sovětská ve Vladivostoku byla s definitivní platností nastolena teprve v r. 1922. – – – Takže, jak jsem napsal už níže, ten odchod legií z Ruska v r. 1920 bych nehodnotil vyloženě za jejich porážku. Je fakt, že nikdy nebyly vojensky rozdrceny Rudou armádou, zatímco samy předtím každopádně přinejmenším dílčích vojenských úspěchů ve střetech s „rudými“ dosáhly; a nehovořil bych o nějaké potupě. O co by jim tam samotným dále šlo? Ten širší kontext ruské občanské války a intervence dohodových velmocí je v tomhle hodnocení strašně důležitý.

4. ČERT napsal:

   18.10.2016 (17:59)

   Když už se tady pod článkem, týkajícím se prvořadě současné Číny, rozvířila debata o našich legionářích a bolševicích v Rusku, tak asi jako úplně základní skutečnost můžeme zmínit, že se ty československé legie (zformované prvotně kvůli válce proti Rakousku-Uhersku a císařskému Německu) ocitly v ruské občanské válce, tj. v konfliktu mezi bolševickým režimem a širokou bělogvardějskou opozicí, a v tom obrovském chaosu, který s tímto konfliktem nastal, vlastně omylem. Řada Čechoslováků v Rusku tehdy skončila na straně bolševiků (spisovatel J. Hašek jako dobře známý případ). Ale je fakt, že otevřený konflikt, který nastal mezi našimi legionáři a bolševiky, se hodil mocnostem Dohody (západoevr. státy, USA, Japonsko), které tehdy také v Rusku vojensky intervenovaly, ale, na druhou stranu, zase toho prakticky až tak moc nepodnikly. – – – Ale, pokud bychom ve výkladu tehdejších událostí chtěli hledat nějakou souvislost s dnešní proruskou propagandou, tak bychom asi měli říci, že bělogvardějští lídři byli tehdy jistě ti „pravější“ Rusové (míněno hl. ve smyslu národovci, ruští nacionalisté) než internacionalističtí bolševici. Možná bychom mohli připomenout jméno bývalého carského admirála Kolčaka, „bílého“ vládce Sibiře, kterého, po jeho sesazení z vlastních řad, právě naši legionáři vydali r. 1920 v přibajkalském Irkutsku bolševikům (nebo těm, jež se jejich moci podřídili), načež byl odsouzen k smrti a zastřelen. Výklad podrobností okolo téhle kauzy se možná může trochu různit; ale v každém případě, Kolčak sám rozhodně nebyl člověk jaksi morálně „čistý“. Naopak, měl za sebou mnoho skutečných zločinů za svého působení v občanské válce.

   • petrph napsal:

     20.10.2016 (6:00)

     S Vašim výkladem naprosto souhlasím, i s tím zhodnocením generála Kolčaka na závěr. Jenomže je nutné dodat jedno, právě v občanských válkách morálně žádní čistí nejsou, právě během nich se dějí ty největší zločiny pogromy a likvidace ideologických nepřátel. Čili, takový byl i Kolčák, a jako takového ho legionáří přijali za svého spojence – a později, když byla občanská válka bolševiky likvidována tak pod svojí vojenskou ochranu. A jestli ho pak vydali bolševikům, tak to bylo potupné uznání bolševického diktátu, jako jedna z podmínek toho že je Rusové nechali z Ruska – a přes svoje kontrolované přístavy odzbrojené odjet…Je to celé taková parádní propaganda jak oslavovat potupné uznání porážky za vítězství a chlubit se tím ještě o sto let pozěji. A pak že to prý neumíme 🙂

     • ČERT napsal:

       20.10.2016 (18:48)

       Dobře… Ale přesto bych ten odchod legionářů z Ruska nevydával až za tak „potupnou porážku“. Jak jsem napsal, oni se v té občanské válce ocitli vlastně omylem – a odpovídalo konceptu našeho exilového vedení (Masaryka), když bolševici po svém převzetí moci v říjnu/listopadu 1917 projevili tendenci dohodnout se s Centrálními mocnostmi (Německo, Rakousko-Uhersko a spol.), že Rusko opustí, a to i s využitím Transsibiřské magistrály cestou napříč celou tou obrovskou euroasijskou říší, aby pokračovali v boji proti Němcům v západní Evropě – a vlastně, část jich poměrně brzy opustila Rusko cestou přes přístavy na severu jeho evropské části (Archangelsk, Murmansk). Jejich přítomnost v Rusku hrála roli v brestlitevském míru (březen 1918) mezi bolševiky a Centrálními mocnostmi – a když se pak legionáři dostali do konfliktu s bolševiky (kteří je chtěli odzbrojit nebo získat na svoji stranu), oni je vnímali jako v podstatě spojence Němců. A i když byli, pod vlivem celé řady okolností, úspěšní (dočasné ovládnutí řady měst v Rusku), s jejich odchodem se nadále počítalo – nebyl záměr zůstat tam jako nějací českoslovenští okupanti. Nejpodrobnější okolnosti kolem vydání Kolčaka by byly na hlubší prostudování, ale… V každém případě, já bych to působení našich legií v Rusku v l. 1918/20 neoslavoval jako nějaké vítězství, ale ani bych ho neoznačoval jako „potupnou porážku“. Prostě bych to hodnotil nejspíš jako takové velké dobrodružství. – – – Když píšete obecně o občanských válkách, tak speciálně ta ruská v l. 1917/8-1920/22 byl strašný chaos (srovnejme si to třeba s občanskou válkou v USA 1861/1865, kde byla aspoň situace, takto zpětně vzato, daleko jasnější a přehlednější) – a navíc byla těsně provázána s první světovou válkou. To se pochopitelně odrazilo i na osudu našich legionářů – ale když už je dohodové velmoci v podstatě brali jako sílu proti bolševikům, tak dodejme, že po německé kapitulaci v Compiégne (listopad 1918) se těmto velmocím hodily i jednotky německé armády, jako „hráz proti bolševismu“, naopak v západních částech ruského impéria, postoupených bolševiky brestlitevským mírem (který zase Lenin s Trockým začali právě po téže kapitulaci neuznávat, a revidovali jeho výsledky). Víme, že tu existovala dočasně samostatná Ukrajina, od Ruska se odtrhly pobaltské státy a Finsko, do toho přišly nároky Polska jako nového (staronového) státu… Bylo to hrozně komplikované.

     • ČERT napsal:

       20.10.2016 (20:09)

       K tomu předchozímu poměrně dlouhému rozboru bych ještě stručně shrnul – ano, o „potupné porážce“ by se dalo hovořit v případě ruských bělogvardějců (mimochodem, nikoliv ani centrálně zorganizovaných). Ale sotva, jak jsem se pokusil zanalyzovat, v případě československých legionářů – prostě oni, ač třeba vojensky důležití (anebo dokonce samotná ČSR), v tom nebyli zdaleka ti rozhodující hráči.