Prakticky každý český novinář a novinářka ve svém profesním životě zažil nějakou formu obtěžování, nadávek či výhrůžek násilím, ať již online či v „offline“ formě. Specifickým problémem žen v českých redakcích je pak sexuální obtěžování zejména ze strany kolegů a nadřízených, případně i respondentů. Data nabízí výsledky dotazníkového průzkumu mezi bezmála pěti sty tuzemskými žurnalisty.

„Ke koloritu dnešní žurnalistiky nevyhnutelně patří urážky, zesměšňování a nadávky ze strany veřejnosti. Setkalo se s tím 97 % novinářů a novinářek. Ta zbývající tři procenta jsou ti, kteří jsou v praxi zatím příliš krátce, případně píšou ne pod svým jménem, ale pod značkou agentury,“ shrnuje jeden ze závěrů zprávy nazvané Být novinářem a novinářkou v Česku jedna z hlavních autorek Marína Urbániková.

Celkem 70 % novinářů se setkalo s výhrůžkami smrtí či fyzickým násilím, s online kampaněmi proti své osobě má zkušenost 40 % lidí v médiích a deset procent z nich zažilo i nějakou formu fyzického útoku (do něj se počítají vedle úderů či kopnutí i strkání či plivnutí), další mají zkušenost s poškozením majetku: fotoaparátu, telefonu či diktafonu.

Statisticky významně vyšší zkušenosti s podobnými útoky mají novináři a novinářky pracující v televizích.

„Přímo před domem na mě čekal muž, který mě oslovil cestou z práce. Začal mi vyčítat, že nás v práci nutí k cenzuře a že mu to musím přiznat. Když jsem se mu snažila vysvětlit, že se nic takového neděje, začal být agresivní. Bylo to velmi nepříjemné, zejména z toho hlediska, že stál před mým domem a čekal na mě,“ cituje průzkum anonymizovaně jednu z novinářek.

Riziko pro svobodu médií

Hlavním spouštěčem agrese ve vztahu k novinářům jsou nejčastěji témata migrace/uprchlíků, dále genderová témata a feminismus, dezinformace a až na další pozici jsou témata domácí politiky.

Témata, která ve zvýšené míře vyvolávají útoky ze strany publika

ZDROJ: výzkumná zpráva Být novinářem a novinářkou v Česku

„Vidíme, že často nenávistné kampaně proti médiím i konkrétním novinářům roztleskávají politici, aktuálním příkladem je Slovensko,“ řekl v rámci diskuse k výsledkům průzkumu senátor David Smoljak, který se mediální problematice věnuje.

Průzkum mezi žurnalisty českých zpravodajských a publicistických redakcí vydal spolek Ženy v médiích. V online dotazníku odpovídalo celkem 472 novinářek a novinářů.

„Je to druhý nejrozsáhlejší průzkum tohoto typu za posledních třicet let. Netvrdíme, že jde o reprezentativní průzkum, je to vlastně rozsáhlá anketa, ale závěry považujeme za velmi cenné,“ říká Urbániková, která působí i na Katedře mediálních studií a žurnalistiky Masarykovy univerzity.

„Obtěžování, vyhrožování a nenávistné projevy vnímáme i jako riziko pro svobodu médií. I podle zahraničních zkušeností to vše vede k formám autocenzury, k větší opatrnosti ve výběru témat, vyhýbání se některým tématům, ale i k odchodu z médií,“ podotýká Urbániková.

Výhrůžkami a útoky na novináře se zabývají i některé profesní organizace. Například CZ IPI (Český národní výbor Mezinárodního tiskového institutu) vytváří kontaktní místo pro novináře a novinářky, kteří v souvislosti se svou prací „potřebují podporu při řešení bezpečnostních záležitostí, útoků či diskriminačního zacházení ze strany veřejných institucí, politiků a podobně“.

„Cílem je, abychom i orgány činné v trestním řízení naučili reagovat na útoky, jež mohou být potenciálně nebezpečné. Jde i o sdílení informací mezi redakcemi, kdy se může ukázat, že konkrétní člověk vyhrožuje opakovaně různým novinářům. Chceme zprostředkovat i případnou právní pomoc,“ shrnuje Robert Čásenský, předseda CZ IPI a vydavatel měsíčníku Reportér.

O hezky naducaném výstřihu

Specifickou oblastí, jíž se průzkum mezi českými novináři a novinářkami zabýval, je sexismus a sexuální obtěžování. To zahrnuje jak sexistické komentáře a vtipy, tak třeba plácání po zadku, doteky v intimních partiích či nabídky k sexu.

Zkušenost s různými projevy sexuálního obtěžování

ZDROJ: výzkumná zpráva Být novinářem a novinářkou v Česku

Postavení žen v českých médiích popsala jedna respondentka takto: „Občas mi přijde, že jsou ženy v médiích považovány za kus masa. Jsi tu, protože jsi hezká, no nesmíš být blbá, ale budeme k tobě přistupovat jako k blbce. Když vím víc než editor, jsem drzá. Když vím míň, jsem nevzdělaná. Ale hlavně, že jsem ve finále hezká.“

Alespoň jednu osobní zkušenost se sexuálním obtěžováním má 76 % novinářek, v případě novinářů jde o 16 %. Největší zkušenosti se sexuálním obtěžováním přiznávají novinářky pracující v televizi.

„Být mladá začínající žena-novinářka pracující na fakturu dává jen velmi omezenou možnost si na sexuální obtěžování v redakci stěžovat. Jednak je to těžké dokázat a také se pak s vámi táhne pověst, že jste ta, kdo dělá problémy,“ podotýká Urbániková.

Statistická data ze zahraničí prý ukazují, že asi 90 % podobných případů nikdo nikam nehlásí (podobná data za Česko ve vztahu k médiím chybí a aktuální průzkum tuto otázku nezahrnoval). Média by podle Urbánikové měla mít externí vyškolené osoby, ombudsmany, jimž by se bezpečně daly podobné problémy hlásit.

Několik desítek novinářů a zejména novinářek využilo i příležitost sdílet v rámci dotazníků své osobní zkušenosti a zážitky právě v oblasti sexuálního obtěžování. „Psaly nám tam, že jsou rády, že se o to konečně někdo zajímá,“ říká Urbániková.

Popisované obtěžující projevy prý zahrnovaly nejen sexistické vtipy a komentáře (například o „hezky naducaném výstřihu“), ale také zprávy s podrobným a zcela explicitním popisem sexuálních aktů, které si pisatel s dotyčnou představoval nebo které po ní požadoval.

„Jeden o hodně starší kolega mě velmi obtěžoval s nabídkami na sex. Když jsem jej několikrát odmítla, řekl mi, že ,jsem stejně trochu oplácaná‘. Přišel mě před ním ,zachránit‘ jiný kolega, nejprve jsem mu věřila, že mi chce pomoct. Nakonec to skončilo tak, že on sám mě také obtěžoval (…),“ sdílela jedna z novinářek svůj zážitek z redakčního večírku.

„Ze strany kolegy, který mi zajel rukou až do rozkroku, když jsem měla sukni a nakláněla se přes stůl, abych zapojila nějaký přístroj pro úspěšné vedení porady. Plácání po zadku na chodbách televize. Hlasité komentáře o mé postavě od neznámých lidí na těchto chodbách,“ zní jiný anonymizovaný zážitek.

Několik novinářek kromě popisu samotných incidentů zmiňovalo i svojí reakci s tím, že zamrzly a nevěděly, jak reagovat: „Kolega z práce na mě v otevřeném prostoru jídelny volal, že se mu zdál o mně erotický sen. Ten samý kolega za mnou přišel k pracovnímu stolu v openspacu a řekl mi, že se včera celý večer díval na porno a u toho na mě myslel. V obou případech se u mě projevila tzv. ztuhlost – nezmohla jsem se na žádnou reakci. Nikdo z kolegů, kteří situaci viděli, nic neřekl. Dotyčný kolega toho postupně nechal, dodnes ho potkávám na chodbách a vždy se mi udělá nevolno.“

„Mnoho citací jsme do zprávy nakonec vůbec nezahrnuly, protože byly až příliš deskriptivní a mohly by odhalit konkrétní identitu mluvčích,“ konstatuje za spolek Ženy v médiích Jitka Adamčíková.