Na první dojem byl uhlazeným číšníkem v bílé košili, ale pod ní bilo undergroundové srdce. Láska k alternativní hudbě Ivana Jandeka přivedla k ochraně lidských práv do komunity mániček, ale i do výslechových místností Státní bezpečnosti.

Hudba mu v životě pomohla přenést se přes všechno těžké – ať šlo o výslechy, noční strach, když na něj v temné ulici najíždělo estébácké auto, strach z vězení nebo i těžkou životní zkoušku: Ivan Jandek pečuje o dceru s autismem.

Začalo to na základní škole

„Do Áčka chodili ti nejlepší pionýři, my jsme byli takový horší průměr, a do Céčka chodili ti nejnespolehlivější. A s těmi jsem se začal asi v šesté třídě kamarádit, dostal jsem se přes ně k západní hudbě, kterou ti kluci poslouchali.“

Od Black Sabbath a Led Zeppelin už byl jen krůček k objevení domácí alternativy – Ivan se zamiloval do The Plastic People of The Universe a Dg 307, svébytných undergroundových kapel, režimu vadily tak, že o nich natočil antidokument Atentát na kulturu.

Ten byl mimochodem pro mnoho „mániček“ iniciačním zážitkem. A zde někde se začal psát příběh kluka v číšnickém, který nebyl ochoten couvnout před bezprávím, kterého se státní moc na undergroundu dopouštěla.

Na Čtverce

Ivan se koncem 70. let vyučil jako kuchař-číšník v Šilheřovicích. Hned potom nastoupil na vojnu.

„Nebyl jsem na tom zdravotně dobře. Špatně jsem chodil a neuměl jsem si představit pochod ve vojenských botách, měl jsem problémy s páteří. Někteří kluci tam trpěli epilepsií, a stejně je odvedli…“

Na vojně pro něj bylo nejtěžší střílet: „Přepnul jsem to na dávku a nasypal to tam, ani jsem nemířil na terč, bylo mi proti srsti na kohokoli mířit, byť šlo jen o cvičnou postavu.“

Festival Oskava, 1986. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Po dvou letech nastoupil jako číšník do olomoucké Jednoty, prvotřídní restaurace druhé cenové skupiny, jinak řečeno „Dvojky“.

Jako doma se ovšem cítil na Čtverce, legendární máničkovské hospodě v Uničově, kde se domlouvaly ilegální koncerty. Ivan ale toužil víc poznat konkrétní lidi z disentu. Začal se stýkat s chartistou Petrem Cibulkou, který tehdy byl pod ostrým dozorem Státní bezpečnosti.

Noční děsy

Čím hlouběji Ivan poznával kořeny Druhé kultury, tím víc v něm rostla potřeba solidarity. V 80. letech se stal členem Nezávislého mírového sdružení, Jazzové sekce a také Společnosti přátel USA (SPUSA).

„Když byl někdo nespravedlivě vězněn, hladověli jsme za něj. Často za Magora Jirouse, za Čuňase Stárka nebo Hanu Marvanovou.“

„Na mě hladovka vycházela o sobotách. Těžké bylo, když jsem zrovna roznášel na Dvojce. Nosíš desítky talířů s jídlem a máš strašnou chuť si ďobnout…“

Ivan Jandek v Nausei, 1993. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

To už sám měl problémy se Státní bezpečností. Pronásledovali jej v noci, když se vracel domů z práce. Předstírali, že na něj chtějí najet autem.

Jeden z nejhorších výslechů Ivan zažil během palachiády v lednu 1989, kdy se ve Všetatech pokusil položit květiny na hrob Jana Palacha. Zatkli jej. „A nešlo by, že byste tam šel místo mě a ty květiny položil sám,“ zeptal se během několikahodinového výslechu jednoho z estébáků…

Jdeme autistům naproti

Po Sametové revoluci se stal tváří undergroundové Ponorky, kde dlouhá léta točil pivo. Klíčovým momentem jeho života je péče o autistickou dceru Marušku.

Ivan Jandek společně se svou ženou Markétou založili sdružení Jdeme Autistům Naproti (JAN), které nabízí pomoc a podporu rodinám s dětmi s poruchou autistického spektra. Letos v říjnu otevřeli Komunitní centrum JAN, které má rozšířit dosavadní aktivity.

Autor textu František Vrba působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.