Alois Dubec, voják protektorátního, tzv. vládního vojska, v roce 1944 dezertoval v italských horách k partyzánům. Zúčastnil se s nimi i masakru německých důstojníků u vesnice Borno u Milána. Zastal se dvou zajatců, které partyzáni chtěli popravit, a přes hory s nimi došel až do uprchlického tábora ve Švýcarsku. Jeho vzpomínky patří do Příběhů 20. století.

Alois Dubec se narodil 28. června 1923 ve Vlachově Lhotě na Valašsku do osmičlenné rodiny rolníka, který hospodařil zhruba na dvou hektarech půdy. Pro malého Aloise byl největším vzorem nejstarší bratr sloužící u četníků.

Alois od dětství toužil stát se vojákem nebo policistou. A tak, když mu bratr v roce 1941 poradil, jak se vyhnout nucenému pracovnímu nasazení v říši, neváhal. Osmnáctiletý Alois se přihlásil do tzv. vládního vojska.

Československou armádu nacisté po okupaci rozpustili. Aby se neřeklo, že již nejsme samostatným státním útvarem, vzniklo nařízením 1. července 1939 tzv. vládní vojsko pod německým velením a jako formální součást německé branné moci.

Háchovi Melody Boys

Ve vládním vojsku, které dle nařízení mělo „zajišťovat vnitřní bezpečnost a pořádek“, sloužilo šest tisíc vojáků, kteří tvořili dvanáct praporů dislokovaných v Praze, Rakovníku, Písku, Benešově, Kutné hoře a na dalších místech.

Dvanáctý prapor sídlil v Lipníku nad Bečvou, kde sloužil i Alois Dubec. Jedenáct praporů vládního vojska, celkem pět tisíc mužů, bylo v květnu 1944 vysláno do Itálie ke strážní službě pod velením wehrmachtu. Během pár měsíců uteklo k partyzánům asi šest set českých vojáků.

Vládní vojáci, kterým se v protektorátu posměšně přezdívalo Háchovi Melody Boys, často místo policejní činností stavěli v Praze protipožární nádrže, v létě pomáhali na žních, měli na starost hlášení náletů.

Na konci května 1944 vycvičený voják Alois Dubec nastoupil s jednotkou do vlaku na trase Plzeň – Mnichov – Insbruck – Trident – Verona. Umístili ho k jednotce u Milána, kde střežili jeden úsek železniční trati. Spřátelil se s místní rodinou.

Alois Dubec v roce 2018 (Foto: Paměť národa)

Většina Italů byla protifašisticky zaměřená. Povídali jsme si a vyplynulo, že bychom s několika dalšími rádi odešli k partyzánům. Při druhé návštěvě mi jeden z nich přislíbil, že jeho mladší bratr nás k nim odvede,“ vypráví Dubec, který při noční službě s přáteli svrhli těžké kulomety do řeky a s několika přáteli odešli do hor k italským partyzánům.

Starším jsme nic neřekli. Ne, že bychom jim nevěřili, ale měli doma rodiny, a věděli jsme, že by s námi nešli. Utekli jsme v noci v deset hodin večer, další den jsme se za dne schovávali v kukuřici. Došli jsme do oblasti Schilpario ovládané italskými partyzány, Němci do té oblasti nechodili. Byli jsme tam s ´garibaldiny´, to byla organizace s komunistickou orientací, ale nijak nás nepřesvědčovali. Krátce po nás dorazila další skupina Čechů přímo z velitelství vládního vojska. Dohromady nás v oblasti bylo kolem dvaceti Čechů,“ říká Dubec. Partyzánská jednotka prý čítala něco přes stovku mužů.

V horách s partyzány strávil pan Dubec několik měsíců. Dodnes ho pronásledují vzpomínky na masakr u vesnice Borno:

„V horském zámečku se konala jakási konference německých důstojníků. ´Hände hoch!´ Sahali po zbraních, tak se muselo střílet, začal masakr. Bylo to my, nebo oni. Jeden z nich utekl. Pronásledoval jsem ho. Ze vzdálenosti asi dvaceti metrů jsem se zastavil a střelil ho. Došel jsem k němu, chrčel, od úst pěna, otočil jsem ho a vzal jsem mu peněženku. Tak to tam chodilo. Bylo v ní asi 800 lir, tudíž skoro nic, za to jsme mohli mít tak dvě lahve vína. Vzal jsem si tu peněženku do Anglie, kde mi ji pak někdo ukradl, měl jsem tam pět liber. Říkal jsem si, tak to máš za to, že jsi mu ji vzal,“ vypráví Dubec, který v peněžence kromě peněz našel i fotku jeho dětí a manželky.

Bylo mu líto, že ho zabil, ale pak se dozvěděl z vysílání BBC, která o bitvě informovala, že jeden z důstojníků utekl a potvrdilo se to prý i později z odborné literatury: „Byl jsem rád, že jsem ho nezabil. Jen zranil.“

Se zajatci přes hory

Během bitvy u Borna partyzáni zajali dva vojáky wehrmachtu, kteří jako předsunutá hlídka doprovázeli německé důstojníky. Po bitvě se partyzáni usnesli, že je zastřelí. Vojáci plakali a prosili o milost, že se blíží konec války a chtějí se přidat na jejich stranu.

Mladý Alois Dubec (Foto: Paměť národa)

Aloisi Dubcovi se jich zželelo. Zastal se jich. Velitel partyzánů je tedy ušetřil, ale s podmínkou, že je Češi budou mít na starost, hlídat je ve dne v noci. Dubec říká, že to byla strašná kalvárie, dohlížet na ně, tahat je do kopců, dávat pozor, svazovat a podobně. Ale netrvalo to dlouho. Když se přiblížila zima, italští partyzáni se rozpustili, odešli domů.

„V zimě prostě nebojovali. Odešli za svými rodinami. A my Češi z vládního vojska jsme zůstali sami. Takže jsme se dohodli, že přejdeme hranice do Švýcarska. U jedněch horských jezírek jsme se zastavili a ostatní se dohadovali, co s těmi dvěma zajatci, že je zastřelí a hodí do jezera. Já jsem říkal, nedělejme to. Tak jsme je táhli až k hranicím.“

Italští převaděči je dovedli do neutrálního Švýcarska do uprchlického tábora, kde s nimi přebývali i dva zajatci, ze kterých se stali uprchlíci jako z Čechů: „Švýcaři se k nám chovali slušně, sběrný lágr byl čistý, žilo v něm asi 150 lidí devatenácti národností. Při distribuci jídla vznikaly problémy. Hlavně Poláci a Rusové se rvali. Při rozdělování jídla nadržovali svým. Nakonec osazenstvo tábora odhlasovalo, že jídlo mají rozdělovat Češi, že my nebudeme nikomu nadržovat. Tudíž jsme se měli docela dobře,“ vypráví Dubec, který se přihlásil do československé zahraniční armády, která se tam tvořila.

Český konzul Kopecký zajistil vojákům šest franků na den a cestu do Paříže. Dubec krátce vedl v kasárnách základní výcvik pro nováčky. Hlásil se jako mnozí další k letectvu do Anglie. Ze stovky přihlášených vybrali pět zájemců. A Dubec byl mezi nimi.

Odcestoval do anglického Southendu, kde do konce války absolvoval pilotní výcvik u RAF. Nasazen do akce nebyl, výcvik nedokončil, protože válka skončila. V srpnu 1945 se s českými letci RAF vrátil do Československa.

Místo stíhače horníkem

Po válce se hlásil k letectvu, chtěl létat jako stíhač, ale vzhledem k tomu, že neměl ani maturitu, nařídili mu vrátit se do školy a začít vojenskou kariéru od úplného začátku. Myšlenky, že by někdy létal, se vzdal, prošel topografickým kurzem a přijal místo ve Vojenském zeměpisném ústavu.

Krátce po komunistickém puči v roce 1948 ho jeho kolega jistý štábní kapitán, přesvědčený komunista a místní kádrovák z přátelství varoval, že zápaďáky a zvlášť příslušníky RAF budou velmi brzy vyhazovat a pronásledovat, a ať raději sám zažádá o propuštění z vojenské služby.

Pomohl mu zařídit inženýrské místo geometra u národního stavebního podniku Stavoprojekt.

V roce 1949 na jakési celozávodní schůzi byl před shromážděnými třemi stovkami kolegů prohlášen za antisocialistický západní živel, který svojí socialistickou uvědomělost může prokázat pouze tvrdou dělnickou prací a byl vyhozen.

Do roku 1968 pracoval v lomu, dolech, na stavbách, jako stavební dělník, horník, dlaždič. Časem se vypracoval na vedoucího pracovní čety a získal si respekt, protože rozuměl inženýrským plánům a odhaloval chyby v nákresech.

V roce 1968 krátce po srpnové okupaci utekl do Švýcarska: „Na hlavním nádraží v Praze nám zaměstnankyně drah říkala: ´Ne abyste se do toho srabu vraceli.´ Vedle ní stál Rus s automatem. To člověk nezapomene, to se vryje do paměti,“ vzpomíná Alois Dubec, kterého komunistické soudy v nepřítomnosti odsoudili na dva roky a sedm měsíců nepodmíněně.

Švýcarsko vítalo techniky s otevřenou náručí. S přítelkyní se usadili v kantonu Thurgau, kde se vzali. Alois Dubec pracoval až do důchodu na stavbách jako technik.

Autoři textu Mikuláš Kroupa, Hynek Moravec a Helena Kaftanová působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.