Syn Milan Píka strávil s otcem poslední noc před jeho popravou, byl oběšen ráno 21. června 1949. „Není ve mně zloby, studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost, pravda – snad jen dočasně – a šíří se nenávist, mstivost,“ napsal na rozloučenou.

Dne 20. června 1949 po obědě zavolali z borské věznice do pražského bytu Píkových, že generál Píka bude druhý den ráno za svítání v šest hodin oběšen.

Jeho syn Milan s otcem strávil na cele celou noc. Co všechno si řekli, nevíme. Jedno ale ano – plakal Milan. Heliodor byl podle slov syna klidný, vyrovnaný, připravený. Když jeho syn vstoupil do cely, jeho otec právě psal dopis na rozloučenou:

„Milovaní, nejdražší, před strašně a hrůzně tragickými okamžiky stojím klidný, vyrovnán, s čistým svědomím a vědomím, že – přes mnohé chyby – jsem své povinnosti plnil co nejsvědomitěji a co nejpoctivěji. Jsem přesvědčen, že nejde o justiční omyl, vždyť je to tak průhledné – že jde o politickou vraždu (…) Není ve mně zloby, nenávisti ani pomstychtivosti … studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost, pravda – snad jen dočasně – a šíří se nenávist, mstivost, zmizel smysl pro snášenlivost, pro svobodu myšlení a projevu. (…) Je mi líto, že strach ovládl většinu lidí a že se neodvažují říci pravdu nebo aspoň neříci vyloženou lež buď z donucení, nebo konjunkturalismu. Kam zmizela poctivost a odvaha?“

Heliodor Píka se narodil 3. července 1897 v Štítině u Opavy a po ukončení gymnázia narukoval do první světové války na haličskou frontu, kde byl zajat ruskými jednotkami. Přihlásil se do Československých legií a s částí legií se přesunul lodí z Vladivostoku do Francie, kde se na jaře 1918 účastnil těžkých bojů na alsaské frontě. Po válce vystudoval ve Francii vojenskou akademii École spéciale militaire v Saint-Cyr a stal se učitelem na Vojenské akademii v Hranicích. V roce 1921 se oženil s Marií Sehnalovou a o rok později se jim narodil syn Milan. Po okupaci Československa Německem uprchl do Londýna a Edvard Beneš ho vyslal do Bukurešti jako vojenského vyslance pro Balkán, kde pomáhal uprchlíkům z protektorátu. Podpořil podplukovníka Ludvíka Svobodu v jeho snaze založit vyslanectví v Moskvě a po podpisu sovětsko-československé vojenské dohody (18. července 1941) se stal atašé a velitelem mise Československé armády v Moskvě. Záhy Edvarda Beneše varoval, že SSSR neusiluje o svobodné Československo, ale o diktaturu. V květnu 1945 byl v Praze povýšen na divizního generála a jmenován náměstkem náčelníka generálního štábu Československé armády. Po únorovém převratu byl odeslán na zdravotní dovolenou a 5. května zatčen ve vojenské nemocnici a obviněn ze špionáže ve prospěch Velké Británie a další vlastizrádné a velezrádné činnosti. Zdroj: Wikipedie, Heliodor Píka [online]

Milan Píka sloužil za 2. světové války v Anglii u britského letectva RAF. Při lékařské prohlídce u něj zjistili určitý druh barvosleposti a jeho plány stát se pilotem v tu chvíli vzaly zasvé. Odeslali ho do administrativy na místo pobočníka velitele doplňovacího střediska. Chtěl ovšem bojovat.

Proto si podal žádost o propuštění z britské armády, chtěl do československých jednotek na východní frontě, doufal, že se zbraní v ruce stane po boku svého otce. Žádost mu zamítli s odůvodněním, že je v administrativě nepostradatelný. Za celou válku si ze zbraně nevystřelil.

Milan Píka. Zdroj: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa

V září 1945 se vrátil do Československa v britské důstojnické uniformě, v čs. letectvu sloužil v hodnosti kapitána. Vedle vojenského zaměstnání studoval práva na Univerzitě Karlově a na jeho žádost ho přidělili na nižší úřednické místo ke Krajskému vojenskému soudu v Kapucínské ulici v Praze.

Tady sloužil až do chvíle, kdy ho vyhodili se slovy, že tu nemůže pracovat, když ve vedlejší budově vyšetřují jeho otce pro velezradu.

Heliodor Píka, zástupce náčelníka generálního štábu, trpěl už za války bolestmi žlučníku. Nucenou dovolenou v březnu 1948, která mu byla komunisty nařízena, využil k chirurgické operaci. Když ho tajní agenti zatýkali a tahali z nemocničního lůžka, měl na břiše nezhojenou ránu po operaci.

Vyšetřování probíhalo v pražské Dělostřelecké ulici číslo 11, kde po válce operovala sovětská tajná organizace SMERŠ (Smrt špionům), jejíž agenti zde vedli surové výslechy ruských emigrantů usazených v Praze před tím, než je odvlekli do sovětských gulagů. Píku pak převezli do tzv. Domečku, do budovy sousedící s Krajským vojenským soudem, a později na Pankrác, kde ho věznili až do popravy na Borech.

Snil o záchraně otce

S přáteli otce, například generálem Mrázkem, letcem RAF, Milan Píka mluvil o možnosti osvobození otce. Přemýšleli, jak by ho převedli přes západní hranice:

„Byly to jenom úvahy, diskuse. Nic reálného. Pak si pro mě na ministerstvo obrany přišli do mé kanceláře dva pánové v kožených kabátech jako ve filmu,“ vzpomínal Píka na zatčení 20. listopadu 1948 dvěma agenty Obranného zpravodajství.

Heliodor Píka jako legionář v první světové válce. Foto: ČTK, se souhlasem Paměť národa

Obvinili ho z přípravy únosu jeho otce a ze špionáže ve prospěch britské tajné služby. Uvěznili ho na Pankráci, kde mu bachař prozradil, že na stejném bloku A v patře pod ním v podobné cele sedí jeho otec. Na dvoře věznice Milan, protože byl nejmladším vězněm, předcvičoval ostatním. Jeho otec měl celu u dvora s malým okénkem vysoko u stropu. A syna viděl i slyšel.

Milan během vězeňské rozcvičky vykřikoval pokyny na spoluvězně: „Hlavu vzhůru!“ „Vydrž!“ „Dýchat zhluboka!“ a podobně, protože věděl, že ho tatínek slyší. Otec mu pak poslal moták:

„Můj nejdražší. … Nedovedeš si představit, čím jsi pro mě byl. Hvězdou, paprskem jasu, klidu a v posledních dnech nesmírnou mravní oporou,“ napsal Heliodor Píka synovi v únoru 1949.

Byl vinen, tvrdil prokurátor Vaš

Ve dnech 26. až 28. ledna 1949 odsoudili Heliodora Píku k trestu smrti provazem. Prokurátor Karel Vaš nemilosrdně zlikvidoval hrdinu z první a druhé světové války, člověka, který vyjednal propuštění československých vězňů z gulagu, tedy kromě jiných i svého vraha, budoucího vojenského prokurátora Vaše. Ten k jeho případu pro Paměť národa v roce 2007 řekl:

„Ale on se přiznal! Přiznal svoji chybu. Doznal to, doznal to i před soudem. Takže já se o tom nebudu bavit.“ Na otázku, zda byl Píka vinen, devadesátiletý Vaš tehdy prohlásil, že o tom nepochybuje.

„Měl dvojí tvář. Jednak to byl kádrový profesionální důstojník, zasloužil se o budování armády a tak dál. Na druhé straně zradil,“ trval si na svém i po mnoha letech někdejší prokurátor Vaš, kterého soudy po roce 1989 zprostili obžaloby z důvodu promlčení.

Buď lepším otcem

Dne 16. února 1949 se konal soud s Milanem Píkou. Prezident Gottwald vydal příkaz, že mladý Píka musí být propuštěn, aby se na Západě neřeklo, že likvidují celé rodiny.

Rozsudek. Foto: ČTK, se souhlasem Paměť národa

Po popravě otce se Milan Píka se svou ženou odstěhoval do Bratislavy, kde později vystudoval Vysokou školu ekonomickou a stal se účetním v jednom národním podniku pro zpracování dřeva. Na otce nezapomněl. Miloval ho a ctil, i když s ním prožil mnohem méně času, než by si přál.

Do paměti se mu navždy vryla jeho poslední prosba, kterou otec pronesl v noci před popravou na cele smrti.

„Otec mi kladl na srdce, abych se nemstil. Věnoval se své rodině víc, než mohl on. Byl skutečnou obětí svého povolání. Rodina musela být vždy až na druhém místě. Tak ke mně mluvil těsně před smrtí. Že všechny síly věnoval vlasti a národu, méně své rodině. A varoval mě, abych se v tomto já polepšil,“ vypráví Milan Píka na jedinečné nahrávce z roku 2007, kterou pořídili lidé ze slovenského Ústavu paměti národa.

Milan Píka dosáhl až po roce 1989 po mnohaletém úsilí soudní rehabilitace svého otce.

Na cestě za mužem se málem utopila

Generál Heliodor Píka měl i výjimečnou manželku. Marie Sehnalová totiž prokázala v mnoha případech neobyčejnou statečnost i lásku ke svému muži. Například během 2. světové války, když po otevření východní fronty vedl Heliodor Píka vojenskou misi v SSSR, vypravila se za svým mužem z bezpečí a pohodlí londýnského hotelu přes frontovou linii do SSSR do Archangelsku a odtud do Moskvy.

Cestou prožila dramatické okamžiky: loď se jen tak tak vyhnula minám rozmístěným německými ponorkami a tři dny prožila za náletů německých letounů. Vyděšená Marie Píková prý po palubě běhala s kulometnými pásy od jedné zbraně ke druhé. Bohužel se neubránili. Loď začala klesat ke dnu a Marie Píková málem utonula ve studeném moři u norského pobřeží.

Ze záchranného člunu se jí totiž pokoušeli dostat na palubu další lodi, ale tak nešikovně, že spadla do ledového moře. Přitom stále pevně svírala kabelku s cestovními doklady, bez nichž by v Rusku totiž pravděpodobně byla odeslána rovnou do gulagu.

Ze Sovětského svazu zešílela

Rusky neuměla a na Sověty mluvila německy, což byla chyba. Naštěstí ji nezastřelili. Když tato dáma po strastiplné cestě konečně doputovala do Moskvy, sdělili jí, že tu její muž už dávno není.

Heliodor Píka předává bojovou zástavu 2. čs. paradesantní brigádě v SSSR 22. dubna 1944. Foto: Wikimedia Commons, se souhlasem Paměť národa

Tři dny bez jídla jela vlakem do sovětského Kujbyševa, kde sídlil náčelník vojenské mise v SSSR – tedy její muž. Dorazila v noci. Hladová, zmrzlá, vystrašená. Generál Píka zrovna spal. Rychle ho probudili, že tu má ženu! Musel to pro něj být otřes. Tady?! Copak zešílela?! Spali v baráku bez zasklených oken. Ráno se manželé probudili zimou pod vojenskými kabáty a několikacentimetrovou vrstvou sněhu.

Heliodor Píka hned druhý den začal plánovat její zpáteční cestu do Anglie přes Jeruzalém, Teherán a kolem afrických břehů do Londýna. Trvala týdny. Zhubla prý tolik, že její syn Milan sloužící v RAF v Anglii ji skoro nepoznal. Jen pomalu se vzpamatovávala, měla poraněné nohy, jak s ní vlnobití v onom studeném moři bilo o bok lodi. Po této cestě se u paní Píkové rozvinula psychóza a paranoia.

O popravě svého muže se dozvěděla v Hranicích na Moravě, kde žila u své sestry, a proto se s manželem nestihla rozloučit. Milan splnil, co slíbil svému otci – o maminku se postaral, vzal ji do Bratislavy, kde se usadil.

Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.