Klamné ekonomické paralely vznikají nejčastěji tím, že se své zkušenosti, získané v určité oblasti, snažíme přenést i do oblasti, kde neplatí. Nejčastější přitom bývá představa, že to, co platí pro určitou část ekonomiky nebo pro určitý ekonomický subjekt, platí nebo funguje i v části jiné, případně v ekonomice jako celku.

Iluzi o shodných principech úspěšného řízení národního hospodářství na straně jedné a úspěšného vedení domácnosti na straně druhé propadla na počátku svého působení i britská premiérka Margaret Thatcherová, která vehementně zastávala názor, že s financemi státu a s penězi domácností se musí zacházet stejně.

Thatcherová formulovala údajnou analogii slovy: „Vláda by měla dělat to, co by udělala každá správná žena v domácnosti, která se potýká s nedostatkem peněz, a sice podívat se na výdaje a některé z nich omezit.“ Vláda, podobně jako žena, které se stará o domácnost, by si proto neměla půjčovat a své finance by měla udržovat vyrovnané.

Text je ukázkou z knihy Ekonomie bez mýtů a iluzí – 2. aktualizované vydání: Jak ekonomika funguje doopravdy.

Publikujeme jej se souhlasem nakladatelství Grada i autora. Tím je Doc. PhDr. Ing. Jan Urban, CSc., v minulosti působil jako šéfredaktor časopisu Ekonom, byl poradcem v několika mezinárodních konzultačních firmách, v současnosti je docentem v Ústavu podnikové strategie Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích.

Uvedená paralela byla ve své době nepochybně užitečná, a to pro ospravedlnění škrtů v rozpočtových výdajích, které Británie potřebovala. Zdánlivá paralela mezi oběma oblastmi však neplatí – především proto, že podceňuje roli vlády i centrální banky v ekonomice a nerespektuje tzv. paradox úspor, tedy skutečnost, že osobní úspory, důležité pro jednotlivce či domácnosti, mohou být pro růst ekonomiky škodlivé.

Když vývoz, tak i dovoz

Z iluzí založených na klamné paralele mezi ekonomikou a firmou patří k nejčastějším ta, jež tvrdí, že co je prospěšné pro (určitý) podnik, je prospěšné i pro celé národní hospodářství, případně ta, která se domnívá, že státní pomoc určitému podniku pomůže téměř automaticky i ekonomice jako celku.

Konkrétní podobou této iluze je například představa, že chování národní ekonomiky na mezinárodní obchodní scéně by mělo být analogické k jednání firem na trhu, na němž působí. Podobně jako podniky, které se zpravidla snaží co nejvíce prodávat, by se podle této iluze měly i národní ekonomiky snažit co nejvíce vyvážet.

Z pohledu firmy nesporně platí, že podaří-li se jí zvýšit objem prodeje, aniž by byla nucena snížit cenu své produkce nebo zvýšit náklady s prodejem spojené, je to pro ni příznivé. Pokud se naopak totéž podaří konkurenci, která ji v důsledku toho připraví o část trhu, je to pro ni nepříjemné.

Každý prodej zahraniční měny získané exportem musí být dříve či později provázen jejím nákupem, a naopak každý nákup této měny vyvolaný dovozem provází dříve nebo později její prodej.

Aplikujeme-li tento závěr na ekonomiku jako celek, měli bychom se snažit zvyšovat export a snižovat podíl zahraniční konkurence na domácím trhu, tedy omezovat dovoz.

O výhodách plynoucích pro národní ekonomiku ze zapojení do mezinárodního obchodu není třeba pochybovat. Slabinou paralely mezi národní ekonomikou a firmou je však nepochopení toho, že export určité země se (z dlouhodobějšího hlediska) musí vždy rovnat dovozu.

Chce-li totiž určitá země více vyvážet, musí z dlouhodobějšího hlediska i více dovážet. Růst vývozu určité domácí firmy tak musí být provázen buď růstem celkového dovozu dané národní ekonomiky, nebo poklesem vývozu firem ostatních.

Důvodem je, že zahraniční měnu získanou exportem vývozci většinou směňují za měnu domácí. Domácí banky, které jim tuto směnu zprostředkují, tím získávají zahraniční měnu, kterou prodávají těm, kdo ze zahraničí chtějí něco dovézt. Ochota bank odkoupit zahraniční měnu je však založena na tom, že ji opět prodají, tedy že najdou zákazníky se zájmem o dovoz.

Pokud by totiž tuto měnu prodat nemohly, protože by ze strany dovozců o ni nebyl zájem, nebyly by ochotné ji ani nakupovat. Exportéři by tak nemohli směnit svou zahraniční měnu získanou vývozem za měnu domácí. I kdyby úspěšně vyváželi, v mateřské zemi by si za utržené prostředky nemohli koupit ani večeři.

Firma není celá ekonomika

Vyjádřeno jinak: každý prodej zahraniční měny získané exportem musí být dříve či později provázen jejím nákupem, a naopak každý nákup této měny vyvolaný dovozem provází dříve nebo později její prodej.

Ekonomiky, jež by chtěly po vzoru firem co nejvíce prodávat (tedy vyvážet), by po čase narazily na dvě omezení.

Nejen na to, že by postrádaly dostatek zboží na domácím trhu, ale i na to, že jejich zahraniční partneři by neměli dost prostředků, za které by si jejich zboží pořídili. Pokud jejich vlastní zboží nikdo nedováží, nemají možnost tyto prostředky získat.

Ekonomikám vedeným tímto receptem tak po čase nezbývá než partnerům na jejich nákupy půjčovat. Smyslem vývozu však z pohledu národního hospodářství není vývoz jako takový (ani zaměstnávání osob v exportních odvětvích), ale možnost dovézt zboží a služby, které domácí ekonomika neprodukuje, nebo vyrábí draho.

Sklon věřit nesprávným ekonomickým paralelám mezi podniky a státy je častou příčinou toho, proč ani úspěšní podnikatelé nemusí být pro tvorbu rozumné hospodářské politiky příliš velkým obohacením.

Zkušenosti získané z úspěšného řízení firem nemusejí být totiž při řízení ekonomiky jako celku vždy relevantní.