Letos uplynulo 85 let ode dne, kdy německé a italské letectvo vybombardovalo baskické město Guernica. Stalo se to 26. dubna 1937, zahynuly stovky lidí, událost se stala předobrazem budoucích hrůz, ničivých náletů na města plná civilistů. Ve španělské občanské válce bojovaly i desítky tisíc dobrovolníků z řady evropských zemí. Mezi nimi také asi tři tisíce Čechů a Slováků. Jedním z interbrigadistů, kteří před lety poskytli interview Paměti národa, byl kapitán ve výslužbě Adolf Vodička.

Španělská občanská válka, která je dodnes chápána jako předehra války světové, začala v červenci 1936 vzpourou v Maroku.

Tehdy se převážná část španělské armády pod vedením konzervativního důstojnického sboru včetně generála Francisca Franca vzbouřila proti republikánské vládě. Krvavý konflikt trval do konce března 1939, o život přišlo asi půl milionu lidí.

Pozdějšího diktátora Franca vojensky podporovalo nacistické Německo a fašistická Itálie. Republikány pak především komunistický Sovětský svaz, na jejich straně bojovaly desítky tisíc interbrigadistů. V rozhlasové verzi Příběhů 20. století (viz přehrávač níže v textu) můžete slyšet i svědectví dalšího z aktérů španělské občanské války Františka Švrčka.

Válečná laboratoř

O tom, kdo ve španělské válce představoval správnou stranu podle měřítek mezinárodního práva i zásad demokracie, není pochyb: levicová republikánská vláda Lidové fronty vzešla z řádných voleb, vojáci jí byli podřízeni.

Zároveň se však španělská válka stala předmětem intenzivní propagandy a zvláště v komunistických zemích se léta připouštěl jediný výklad.

Konflikt popisoval výhradně jako střet dobra, tedy pokrokového lidu a pokrokové republikánské levice, vedené Sovětským svazem – a zla, tj. fašismu, buržoazie a všemožných ničemných sil starého světa.

Přitom se obě strany konfliktu dopouštěly značných ukrutností – a nejpřesnější se zdá popis tehdejšího Španělska jako rozvrácené chudé země a současně jakési „válečné laboratoře“, v níž se „pokusně“ střetly totalitní mocnosti 20. století. Hitlerovi ani Stalinovi se však nepodařilo dostat Španělsko pod kontrolu.

Vojenský převrat se připravoval delší dobu, ale nevyšel podle plánu, povstání bylo v červenci 1936 v některých částech země potlačeno.

Generál Francisco Franco se do čela vzbouřenců dostával postupně, hlavou státu se nechal prohlásit povstalci 1. října 1936. Označovat povstalce za „fašisty“ nebo dokonce Hitlerovu prodlouženou ruku je podle mnoha historiků nesmyslné. Byli to důstojníci, stoupenci vlády tvrdé ruky, jistě nikoli demokraté: armáda byla v jejich očích jediná síla, schopná dát zemi do pořádku.

Adolf Vodička v říjnu 1938 po propuštění z nemocnice v Mataró. Lékaři v jeho těle napočítali 16 střepin z dělostřeleckého granátu. Foto: se souhlasem Post Bellum

Německo a Itálie nicméně podporovaly španělské protivládní síly dlouhodobě, oba státy měly zájem na vítězství vzpoury, už kvůli strategickému významu země.

Franco se na Hitlera a Mussoliniho obrátil už na počátku konfliktu, v situaci, kdy mu chyběly lodě a letadla pro přepravu vojáků z Maroka. Ve válce pak na straně generálů působilo německé letectvo, legie Kondor (která bombardovala Guernicu), specialisté Wehrmachtu, italské vojenské oddíly a dokonce i irští dobrovolníci.

Republikánské straně pomáhal Sovětský svaz, mezinárodní brigády na pomoc republice organizovala Kominterna, ale podporovala je i demokratická levice na celém světě: přibližně 60 tisíc interbrigadistů pocházelo z celkem 50 zemí.

Španělská republikánská koaliční vláda, kterou vedl od září 1936 socialistický premiér Largo Caballero, byla v klíčové chvíli nejednotná.

Už dříve rozdala zbraně milicím (anarchistickým, komunistickým, hornickým, socialistickým atd.), ale měla značné problémy s vojenským vedením. Přesto se jí dařilo odrážet povstalecký útok.

Motivace dobrovolných bojovníků (interbrigadistů), kteří odcházeli na Pyrenejský poloostrov podporovat republikány, byla většinou idealistická (to neznamená, že by se mezi nimi nenašli dobrodruzi).

Zpravidla šlo o mladé, nejčastěji levicově a komunisticky orientované muže, kteří situaci hodnotili jednoznačně: republikánské Španělsko, čelící vojenskému puči, bylo opuštěno Francií i Británií, vydáno napospas frankistům, Mussolinimu a Hitlerovi, potřebovalo pomoc.

V Československu, bezprostředně ohroženém nacismem, lidé se Španělskem silně solidarizovali.

„Turisté“ nebo bojovníci?

Jedním z interbrigadistů, kteří před lety poskytli interview Paměti národa, byl kapitán ve výslužbě Adolf Vodička.

Narodil se v lednu 1913 v Libočanech u Žatce, v neortodoxní židovské rodině – zemřel v Praze roku 2012. Jak vzpomínal, vychovávali ho vlastenecky a ve druhé polovině 30. let se opakovaně setkával s rostoucí averzí Hitlerových stoupenců z řad českých Němců.

Adolf Vodička nebyl členem komunistické strany, ale sympatizoval s ní. KSČ jako součást Kominterny od roku 1936 ilegálně organizovala pomoc Španělsku. To neznamená, že by interbrigadisté byli samí komunisté, ale bylo jich mezi nimi hodně. Vodička se rozhodl, že do Španělska odjede pomáhat, protože (jak pravilo dobové heslo) „v Madridu se bojuje za Prahu“.

František Švrček těsně po válce. Foto: se souhlasem Post Bellum

Byl v té době nevoják: „Šel jsem v Československu třikrát k odvodu, ale do armády mě nevzali, že jsem prý malej a slabej. Ale byl jsem dobrý sportovec, uměl jsem střílet, říkal jsem si, že ve Španělsku snad budu něco platný.“

Československo se tehdy oficiálně přiklonilo k politice nezasahování do španělského dění, prosazované především Francií a Anglii (k politice, kterou Německo a Itálie formálně odsouhlasily, ale ve skutečnosti nedodržovaly a kterou záhy přestal dodržovat i Sovětský svaz).

Cesty stovek československých dobrovolníků na bojiště byly z pohledu československé vlády nežádoucí. Odcházeli tedy často maskovaní jako „turisté“, jedoucí třeba na světovou výstavu v Paříži, vybavení však potřebnými instrukcemi.

Vodičkovi se první odchod nepovedl, v Chebu ho chytil policista. Brzy se pokusil o další cestu – a vypráví, že se asi osmičlenná skupina dobrovolníků snažila dodržovat instrukce od komunistů a chovat se nenápadně, nicméně po úspěšném překročení hranic už to skoro nebylo zapotřebí.

Lidé o existenci interbrigád věděli, veřejné mínění jim bylo nakloněno, skupinám cizinců projevoval kdekdo sympatie.

Vodička se dostal do Švýcarska a poté do Paříže, kde francouzští komunisté organizovali přechod přes Pyreneje: „Museli jsme až do dvou tisíc metrů. Vydržel jsem to, musím se pochlubit, a to byli větší a silnější chlapi, kteří se vraceli zpátky.“ Přechod hor prý trval asi patnáct hodin.

Adolf Vodička se po příchodu do Španělska dostal ke kulometné rotě, obstát mu pomáhal i jeho jazykový talent: „Musel jsem se starat o zásobu jídla, o zásobu zbraní, o náboje, o dovoz a převezení na jinou frontu… Sám jsem se tomu divil, ale během dvou měsíců jsem mluvil španělsky.“

Prvních bojů se účastnil s polskou rotou na frontě u Teruelu, nebyli však schopni čelit přesile a museli se stáhnout: „Pak řekli, že se formuje nový batalión z Čechoslováků a lidí z Balkánu. Když jsem tam přišel, už tam byla strašná spousta Čechů… Šli jsme na pohoří Aragón, město Caspe Alcaníz. Jenže pak jsme zjistili, že na to nestačíme.“

Setkání s Hemingwayem

Španělská občanská válka aktivizovala významné intelektuály ve všech zemích světa. Někteří, jako spisovatel George Orwell, odjeli na Pyrenejský poloostrov bojovat, jiní se tam vydávali jako novináři a pozorovatelé.

Vodička zažil zajímavé setkání: „Jak jsme ustupovali, potkali jsme skupinu Španělů, kteří nesli na nosítkách na ramenou těžce raněnýho kluka. A potřebovali se dostat na druhou stranu Ebra a dostat ho tam do nemocnice.

Najednou vedle nás zastavil džíp. Vystoupilo šest mužů. Civilně oblečený. Přišli k nám, ptali se různými jazyky a řekli, že jsou novináři. Byl tam Švýcar, byli tam Francouzi, Američan, anglickej novinář.

František Švrček za války v Anglii. Foto: se souhlasem Post Bellum

No a ptali se, odkud ustupujeme. My jsme řekli, že od Caspe. Ptali se nás, jak to vypadá, jaký máme úspěchy atd. Najednou jeden z nich – teprve potom jsem se dozvěděl, že to byl Američan – povídá německy: ,To jsou vaši lidi?‘ Říkám: ,Ne, to jsou Španělé.‘ A povídá: ,A tenhle je raněnej?‘ A najednou koukám, že přechází do angličtiny. A ten anglickej novinář prohlásil: ,Tak, dva tady půjdeme s nima pěšky, a tihle ať nastoupí do našeho džípu a odvezou je do nemocnice za Ebro.‘ Ten francouzskej novinář trošku protestoval a ten Američan ho seřval, jestli prý chce, aby raněnej umřel. To nám potom přeložili. Já jsem se toho Švýcara ptal německy: ,Kdo to je?‘ ,No, to je americkej spisovatel Hemingway.‘“

Adolf Vodička byl později raněn a lékaři z jeho těla vytáhli šestnáct střepin z dělostřeleckého granátu. Z nemocnice se dostal krátce předtím, než byli interbrigadisté staženi z bojů.

Frankisté s podporou Němců a Italů měli čím dál větší převahu, vítězili – a Juan Negrín, který se stal po Largo Caballerovi republikánským premiérem, oznámil ve Společnosti národů, že se rozhodl jako vstřícné gesto stáhnout mezinárodní brigády.

Když Vodička vyšel z nemocnice, potkal skupinku Čechoslováků, kteří se rozhodli bojovat ilegálně. Řekli mu prý: „Jsme tu dobrovolně a budeme dál bojovat. Koukej, šest kilometrů odtud je Barcelona a Barcelona je ohrožená. Máme lehkej kulomet, máme flinty, máme ruční granáty, jestli chceš, pro tebe taky. Pojď s námi. Tak jsme šli blíž k Barceloně. Tam jsme ještě zaútočili.“

26. ledna 1939 Barcelona padla. Zbytky republikánských jednotek, k nimž patřili poslední interbrigadisté, se stáhly do Francie, kde byly odzbrojeny a internovány.

Země izolovaná od 20. století

V únoru téhož roku Francie a Británie oficiálně uznaly vládu generála Francisca Franca. Záhy poté došlo k rozpadu republikánského vedení a na konci března kapituloval Madrid.

Generál Franco nastolil diktaturu a zejména na jejím počátku bylo pozabíjeno, mučeno a vězněno obrovské množství stoupenců republiky a levicových politických proudů. Desítky tisíc Španělů odešly do exilu. Podle historika Paula Johnsona pak generál Franco zdevastované Španělsko prakticky „izoloval od 20. století“.

Adolf Vodička s pravnučkou. Foto: se souhlasem Post Bellum

Vyhnal ze země komunisty, nepřidal se k Hitlerovi a k nacistům, udržel zemi mimo světový konflikt. Po začátku studené války navázal kontakty se západními velmocemi – a v roce 1947 byla ve Španělsku obnovena monarchie.

Důvody, proč Adolf Hitler i Benito Mussolini podporovali generála Franca, jsou zřejmé a dá se říct, že i všeobecně známé. Španělsko pro ně mělo za prvé strategický význam, za druhé poskytovali Francovi, v němž viděli potenciálního spojence, pomoc na úvěr, a měli tudíž zájem na jeho vítězství. Kromě toho nacisté ve Španělsku zkoušeli zbraně i vojenskou taktiku.

Méně už se mluví o tom, že pomoc Sovětského svazu republikánům nebyla ani zdaleka nezištná a že v prostředí mezinárodních brigád a zejména republikánské vlády operovaly desítky sovětských poradců a sovětská tajná policie.

Španělská komunistická strana neměla původně příliš velký význam, získávala ho teprve jako součást levicové koalice a především jako Stalinova prodloužená ruka.

O co Josifu Stalinovi především šlo? Hispanista Josef Forbelský vysvětloval: „Můžeme ´modelovat´, že by se kupříkladu Stalin prostřednictvím své intervence prosadil na Pyrenejském poloostrově. Můžete popustit uzdu fantazii a představit si, jak by vypadala Francie, jak by vypadala Itálie, jak by vypadal Balkán. Říkalo se, že Španělsko je po carském Rusku nejzralejší země pro socialistickou revoluci…“

Hon na zrádce

Moskva získávala čím dál větší vliv na republikánskou vládu i na armádu. Sověti se rozhodli zlikvidovat Dělnickou stranu marxistického sjednocení, zkráceně POUM a v Barceloně vyvolali v květnu 1937 krvavé střety mezi komunistickými a nekomunistickými silami. Tyto události popsal jako přímý účastník George Orwell.

František Švrček v důchodu, 80. léta. Foto: se souhlasem Post Bellum

V republikánském táboře se začalo vraždit a 15. května 1937 byl donucen k demisi premiér Largo Caballero. Po něm nastoupila vláda Juana Negrína, podléhající komunistům, která POUM zakázala. Sovětský svaz dodával republikánům zbraně, ale zatímco Franco přijímal od nacistů a fašistů pomoc na úvěr, premiér Juan Negrín zaplatil předem. Vláda se tak dostala do přímé závislosti na Moskvě.

Historici Stéphané Curtois a Jean Luis Panné píší, že po likvidaci POUM „začal systematický hon na všechny trockistické a jiné zrádce“.

A konstatují, že sovětský cíl byl následující: Komunistická strana Španělska, plně podléhající NKVD a Kominterně měla ovládnout státní moc a podřídit ji Moskvě: „Takový cíl předpokládal zavedení sovětských metod, na prvním místě všudypřítomného policejního státu a likvidaci nekomunistických sil.“

Co se týká armády, československý dobrovolník Adolf Vodička tvrdil, že zásahy komunistů přímo v jednotkách nebyly dramatické. Dochoval se ovšem dokument výkonného výboru Kominterny, v němž se píše, že je třeba očistit brigády od „politicky podezřelých živlů“. O lecčems svědčí také názvy vojenských jednotek, pojmenovaných po komunistických politicích.

Stalin se nakonec rozhodl, že ponechá španělské republikány jejich osudu – to už bylo zřejmé, že Franco válku vyhraje a navíc se již připravoval sovětsko-německý pakt. Interbrigadisté, stažení ze Španělska, byli po válce internováni ve Francii a pak se dostávali do Anglie, kde buď vstoupili do armády, nebo – tak jako třeba Adolf Vodička – nakonec zvolili odchod do civilu.

Jejich osudy byly různé, mnozí byli v permanentním – a často nikoli neoprávněném – podezření, že nebojují za demokracii, nýbrž za cíle sovětského impéria. Vodička se tak ocitl v internačním táboře ve Skotsku.

Svými dalšími kroky jako by se Adolf Vodička rozhodl potvrdit, že komunistou je. Stal se sekretářem Václava Noska, jednoho z čelných představitelů komunistické emigrace v Anglii, pozdějšího československého ministra vnitra.

Po válce také Vodička na ministerstvu pracoval. I mnozí další interbrigadisté – byť zdůrazněme, že nešlo o pravidlo – se stali členy KSČ. Zmiňovaný František Švrček byl členem komunistické strany i dlouho po listopadu 1989. Ke „španělákům“ patřil Artur London, odsouzený roku 1952 v procesu se Slánským, František Kriegel nebo například Josef Pavel, ministr vnitra v roce 1968.

Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.